Článek
Ve Washingtonu je pivovar bez hranic
Když jsem poprvé uviděla slogan Brewery Without Boundaries, jako první mě napadla humanitární organizace Lékaři bez hranic, známá po celém světě. Byl to však jen letmý záblesk, protože s mou realitou měl tento slogan společná pouze dvě slova. Sedím totiž ve washingtonském „Pivovaru bez hranic“, který nese název Bluejacket, a v jeho restauraci The Arsenal.
Ovšem je mi jasné, že ta úvodní smršť informací si zaslouží vysvětlení.
Washington Navy Yard
Než se do něj pustím, podíváme se zhruba o dvě století zpátky.
Tato moderní čtvrť vyrostla v místech někdejších Washington Navy Yard, tedy washingtonské námořní loděnice, kde se po dlouhá desetiletí psaly dějiny amerického námořnictva úzce spojeného s průmyslem.
Washingtonská námořní loděnice byla založena 2. října 1799 a během krátké doby zde vyrostly slévárny, dílny, doky, obří sklady, opravárenské provozy a samozřejmě i prostory pro úředníky s klotovými rukávy, tedy administrativní budovy.
V prvních desetiletích produkovala loděnice kompletní válečné lodě, do roku 1850 jich bylo postaveno dvacet dva.
Za druhé světové války pracovalo v areálu 26 000 zaměstnanců. Produkce se tehdy soustředila především na výrobu těžkých děl pro bitevní lodě, probíhal zde vývoj a zkoušky lodních katapultů pro letadla, vznikl zkušební bazén na testování modelů lodí a vyráběly se zde také parní kotle pro lodě, americké základny i další strojní zařízení.
Výroba kotlů probíhala v průmyslové hale Boilermaker Shops, postavené v roce 1919. Po druhé světové válce její význam postupně upadal a v roce 2013 zde gastronomická skupina The Neighborhood Restaurant Group otevřela pivovar Bluejacket a restauraci The Arsenal.
Název Bluejacket není nic nahodilého. Američané tak přezdívají řadovým příslušníkům námořnictva, kteří nosili typickou modrou uniformu.
Pivovar by jen stěží mohl nést příhodnější název.
Stejně tak restaurace The Arsenal, tedy „Arzenál“, jejíž jméno navazuje na někdejší výrobu zbraní a munice v hale i jejím okolí.
Přiznám se, že vojenská výroba je mým gastronomickým zájmům na hony vzdálená, ale jak vidno, nikdy není radno říkat nikdy.
V hale, kde se kdysi vyráběly obří parní kotle pro americké válečné lodě, dnes stojí několikapatrové pivní tanky a podávají se zde typická americká jídla – od burgerů až po čerstvé saláty obsahující snad všechno, co se dá nazvat zeleninou.
Místo razantně změnilo svůj účel, ale historická stavba i její mohutné ocelové nosníky dnes vytvářejí jedinečnou kulisu pivovaru a restaurace. Tytéž nosníky dnes nesou tanky se zrajícím pivem.
Tam, kde se kdysi vyrábělo pro válku, se dnes scházejí lidé za americkou gastronomií, dobrým pivem a – při mé návštěvě – také ke sledování fotbalového zápasu americké reprezentace.
Lidé sem dnes chodí za zábavou místo války. Myslím, že právě taková proměna by se velmi líbila hipíkům šedesátých let minulého století, kteří hlásali: „Make love, not war“ – tedy „Milujte se a neválčete“.
Jak nakrmit tisíce lidí
Jsme na začátku minulého století. V loděnici denně pracují tisíce lidí na nejrůznějších pozicích a všichni k poledni dostanou hlad. Je jasné, že nikde nebyla vybudována obrovská závodní jídelna, která by takové množství lidí nakrmila klasickým způsobem u výdejního pultu s tácem a vybraným jídlem. V té době a v daných podmínkách to jednoduše nešlo.
Stravování bylo rozděleno podle postavení a profesí.
Dělníci si většinou nosili jídlo z domova v plechových boxech. To není nic mimořádného, až na to, že dnešní boxy jsou většinou plastové. Jedlo se přímo v dílnách u stolů nebo vsedě na strojích a technologiích. Kdo neměl jídlo z domova, mohl si zajít do stánků a jídelen u hlavních bran. Jedly se hlavně sendviče s roastbeefem nebo sýrem. K nim se zakusovaly kyselé okurky, jablka a vše se zapíjelo silnou kávou.
Úředníci a inženýři chodili na oběd do restaurací v okolí Capitol Hill. Odtud je ke Kapitolu opravdu jen pár kroků. Právě tam se tvořily a schvalovaly americké zákony a od loděnice jej dodnes dělí necelé dva kilometry.
Touto poznámkou jsem na stravu námořníků nezapomněla. O ně se většinou postarala armáda v takzvaném systému general mess, tedy v centrálně organizovaných kuchyních financovaných státem.
Před více než sto lety sem každé ráno přicházely tisíce lidí všech profesí a v poledne se celý areál na chvíli proměnil v obrovskou jídelnu. Já tu dnes sedím, na talíři mám obří porci čerstvého salátu, drtivá většina hostů sledujících fotbal drží v ruce burger a všichni se shodují na výborných pivech z produkce Bluejacket.
Navy Bean Soup
K fazolové polévce jsem se nedostala náhodou. Patří ke gastronomické historii Washington Navy Yard a její příběh zasahuje až do nejvyšších politických pater Spojených států amerických.
Jmenuje se podle navy beans, tedy drobných bílých fazolí, které dostaly své jméno proto, že po dlouhá desetiletí patřily k základním potravinám amerického námořnictva.
V její chuti dodnes přežívá kus britské kulinární tradice, kterou si první osadníci přivezli přes Atlantik. Ani dvě stě padesát let americké nezávislosti ji z jídelníčku nevymazalo.
Polévka nesytila jen námořníky. Posilovala také dělníky, úředníky a díky své sytosti i symbolice si nakonec získala oblibu dokonce mezi americkými senátory.
Tuhle obyčejnou fazolovou polévku, která se v různých podobách vaří po celé Evropě od nepaměti, si senátoři oblíbili natolik, že se v restauracích a jídelnách Senátu podává už více než sto let.
Ano, více než sto let. Téměř každý den.
Miska Navy Bean Soup se tak stala gastronomickým symbolem amerického námořnictva, Washingtonu i Kapitolu.
V Senátu dodnes koluje historka, že 14. září 1943, v době přídělového systému, nebyla polévka poprvé připravena.
Fazole došly!
Už druhý den si však páni senátoři mohli opět nalít plnou misku fazolové polévky a nasyceni přemýšlet třeba o tom, jak ukončit válku v Evropě. Polévku, kterou do Ameriky přinesli evropští přistěhovalci.
The Arsenal
Sedíme v restauraci The Arsenal a objednáváme si druhé pivo. Uvnitř je příjemné chladno, venku naopak neskutečné vedro spojené s vysokou vlhkostí vzduchu.
Jen pár kroků od restaurace líně teče řeka Anacostia, po níž před více než sto lety mířily lodě i vojenský materiál k Potomacu a dál do Chesapeake Bay. Dnes je plná jachet, kajaků a výletních člunů.
Časy se mění. V továrně na parní kotle se dnes vaří pivo a na jídelním lístku moderního amerického brewpubu najdete přesně to, co k němu patří – burgery Bluejacket Double nebo Big Train Burger, kuřecí sendviče, sezónní saláty i Caesar salát. Občas se objeví také anglická klasika fish and chips. Nechybějí kuřecí křidélka, preclík ani calamari. Jsou to jídla, která nemají potřebu ohromovat složitostí. Svůj úkol plní dokonale. Nechávají vyniknout místní pivo.
Koneckonců jsme v pivovaru. Po prvním ležáku českého typu si objednáváme ležák německého typu a od stolu se ozve:
„Vždyť je stejně vlastně také český.“
Rozhlížím se kolem sebe. Všude usměvaví lidé, na tričkách a čepicích mají emblémy připomínající 250 let americké nezávislosti. Symbolem celého místa je však stále stejná ocel, která pouze změnila své poslání. Dříve poháněla válečné lodě, dnes ukrývá pivo. Místo energie pro turbíny dodává energii rozhovorům, přátelským setkáním, smíchu a společně prožívaným okamžikům při sledování televizních obrazovek.
Ano, skutečně sedíme v pivovaru bez hranic. Nakonec jsem pochopila, že hranice, o kterých Bluejacket mluví, nejsou jen pivní styly. Jsou to hranice mezi minulostí a současností. A těch tu skutečně mnoho nezůstalo.
****
Zdroje informací:
-osobní návštěva
-knihy a publikace:
Washington Navy Yard: An Illustrated History – Edward J. Marolda (1999)
Round-shot to Rockets: A History of the Washington Navy Yard and U.S. Naval Gun Factory – Taylor Peck (1949)
Clifford A. Wright – The Best Soups in the World
-zdroje z webu:
https://www.bluejacketdc.com/
https://savingplaces.org/stories/bluejacket-brewery-in-washington-dc?utm_source=chatgpt.com
https://www.senate.gov/about/traditions-symbols.htm?utm_source=chatgpt.com
