Článek
Naprosto a zcela tajně a bez vědomí rodičů, samozřejmě. On totiž málokterý rodič vidí rád, když se jeho ratolest v tom nejlepším telecím věku pustí do podobných aktvit, jako je řízení motocyklu. Vcelku oprávněně totiž tuší, že jejich potomek nebude, už ze samé podstaty svého věku, zcela příkladným vzorem rozvahy a opatrnosti. U mě byla celá věc upgradována ještě drobnou patálií úředního charakteru, protože řidičák na motocykly s objemem nad 50 ccm se tehdy dal získat až ve věku 17 let. Ale když v 16 něco opravdu, opravdu hodně chcete, nezabýváte se nepodstatnými drobnostmi.
Moje první seznamování s řízením něčeho tak nádherného samozřejmě nesneslo odklad. Bez váhání začal podnikat zpočátku krátké, seznamovací, pak i delší, víceméně ostražité a bez patřičného oprávnění k řízení také ne zcela legální, ale o to úchvatnější jízdy po okolí Českých Budějovic. Motivaci k získání řidičáku jsem měl ovšem za téhle situace samozřejmě obrovskou a tak, jakmile proběhly mé 17. narozeniny, bylo složení zkoušek a získání práva k řízení mého vysněného „velkého“ motocyklu vlastně pouhou drobností.
Mezi vším tím trénováním jezdeckých fines a opakováním paragrafů tehdejší „Vyhlášky 100“ jsem, spolu s kamarádem, který si stejný motocykl pořídil přede mnou a vlastně byl důvodem, proč jsem jej za každou cenu musel mít také, vyřizoval všemožné formality, vyžadované tehdejším systémem k uskutečnění našeho společného tajného plánu. Spočíval v tom, že jakmile získáme všechny potřebné doklady (včetně mého řidičáku), sbalíme batoh a na motorkách odjíždíme na prázdniny k moři do tehdejší Jugoslávie. Ale o tom píšu v jiném článku.
Emzeta byla v té době v Československu jedním z několika málo motocyklů, které se (alespoň teoreticky) daly jakožto nové koupit v běžné obchodní síti Mototechny. Ony vlastně byly ty rozumné možnosti jen dvě: Jawa 350 typ 638, a MZ ETZ o objemu 150 a o rok později i 250 kubických centimetrů.
Moje představa, že prostě dorazím do prodejny a nakoupím, se velmi rychle ukázala jako nereálná až naivní. Ve skutečnosti na skladech žádné motorky nebyly, a když náhodou ano, byly už předem určené pro vyvolené, kteří disponovali těmi správnými známostmi či vhodnými příbuznými. Nicméně, nakonec po značně komplikované akci, připomínající skládání hlavolamu, jehož dílky tvořili mí kamarádi, jejich kamarádi, známí jejich kamarádů a jejich příbuzní kdo ví do kolikátého kolene se dobrá věc podařila. Stal jsem se hrdým majitelem červené východoněmecké stopadesátky. Stroj svítil i voněl novotou a ten pocit, když jsem si ho vyzvedl, odvezl na parkoviště před panelákem na sídlišti a přeopatrně z něj stíral konzervační vosk byl nepopsatelný.
Motorka měla jednoválcový, vzduchem chlazený, dvoudobý motor o obsahu 143 cm3 a výkonu 12 koní, váhu okolo 110 kg a proti čtyřrychlostní Jawě s její poněkud zemědělskou převodovkou nádherně, jemně řadící pětikvalt. Motor měl na první pohled, ve srovnání s víc než dvakrát objemnějším agregátem Jawy, ohromná chladící žebra, docela jiný, ostřejší zvuk než dvouválcové tuzemské výrobky a šel nádherně ochotně do otáček i při nepatrném povelu plynové rukojeti.
Přední osmnáctipalcové kolo vybavené jednokotoučovou brzdou, vzadu pak klasicky 16 palců s bubnem. A tak nějak celkově působila Emzeta zpracováním mnohem lépe než soudobé Jawy nebo Čezety. Když se ukázalo, že navzdory udávané maximálce jen 100 km/h ani v dynamice nijak výrazně nezaostává, moje poslední pochybnosti o tom, zda jsem udělal dobře, když jsem při výběru dal na rady poučeného okolí a vybral si papírově slabší motocykl zmizely úplně. O rok později se objevil větší model s motorem 250 ccm, který jsem za stopadesátku okamžitě jak to jen šlo vyměnil. Ten už si českou konkurenci „dal k snídani“ se vším všudy, ale… ta PRVNÍ červená stopadesátka byla prostě jen jedna.
Seznam zdrojů:
