Blanche Monnier: Dříve nádherná dívka byla matkou krutě trýzněna za to, že se zamilovala

Poitiers na konci devatenátého století bylo domovem vážené rodiny Monnierových. Byli bohatí, těšili se respektu a jejich původ byl spojován s „starou šlechtou“. Otec Charles-Émile Monnier byl v té době dokonce děkanem Fakulty písemnictví v Poitiers, ačkoliv v roce 1877 byl ze svého postu odvolán. Jejich dcera Blanche, narozená 1. března 1849, byla známá svou krásou. V roce 2025 je to již 176 let od jejího narození a její tragický osud nadále připomíná temné stránky historie. Blanche patřila k místní smetánce, její budoucnost se zdála být narýsovaná jasnými liniemi – čekal ji výhodný sňatek, život v přepychu. Ráda hrála na klavír, v čemž byla prý velmi dobrá. Její život plynul obvyklým způsobem až do roku 1876.

Ve svých pětadvaceti letech se Blanche zamilovala do právníka. Nebyl to však muž, jakého si pro ni přála její matka, Louise Monnierová. Ovdovělá Louise, pevně lpící na vysokých společenských standardech, chtěla pro dceru bohatého manžela, který by jí zaručil pokračování v životě, na jaký byla rodina zvyklá. Když se dozvěděla o dceřině výběru, rezolutně odmítla toto spojení. V jejích očích byl nápadník příliš chudý a společensky nevhodný pro dceru z tak významné rodiny.

Blanche, věrna svému citu, odmítla všechny nápadníky, které jí matka představila. Otevřeně prohlásila, že upřednostní lásku před penězi. Důvod matčina nesouhlasu shrnuje dobová citace: „Místo toho, aby si vybrala jednoho z mnoha úctyhodných nápadníků, kteří se kolem ní rojili – protože byla známá krasavice a navíc z dobré rodiny – zamilovala se do právníka, který nebyl považován za jejího společenského rovného, jelikož byl chudý.“

Toto rozhodnutí vyvolalo u Louise Monnierové vztek a obavy. Nebrala dceřin postoj jen jako neposlušnost, ale jako ohrožení rodinné cti. Své dceřino odhodlání provdat se z lásky vnímala jako urážku a hrozbu pro pověst rodiny. To nemohla dovolit.

Zaslepená vztekem a posedlá udržením společenského postavení, rozhodla se matka k činu s nedozírnými následky. Za pomoci svého syna Marcela, který byl v té době doktorem práv a bývalým státním úředníkem, uvěznila Blanche v malé, temné podkrovní místnosti jejich domu a připoutala ji k posteli. Tím v roce 1876 začalo pětadvacetileté martyrium mladé ženy.

Skrýt takové tajemství po tak dlouhou dobu si vyžádalo promyšlené lži a důsledné předstírání. Když sousedé slyšeli Blancheiny výkřiky a ptali se na ni, Madame Monnier jim řekla, že se její dcera zbláznila, a proto musela být zavřená. Louise a Marcel předstírali smutek nad dceřiným zmizením. Poté „s těžkým srdcem“ pokračovali ve svých životech, jako by se nic nestalo. Na Blanche se zdánlivě zapomnělo. Právník, kterého milovala, zemřel v roce 1885, devět let po jejím uvěznění. S jeho smrtí zřejmě pominula i poslední naděje, že by se po ní někdo aktivně pídil.

V úplné tmě a izolaci strávila Blanche dlouhé roky, připoutaná k lůžku v místnosti bez oken. Byla obklopena pouze hnijícím jídlem a hmyzem. Jídlo, které dostávala, byly jen zbytky, často shnilé, které jí služebná házela na postel. Nucena vykonávat veškeré potřeby tam, kde ležela, žila obklopena vlastním výkaly, zápachem rozkládajícího se jídla a hemžícím se hmyzem, včetně švábů a krys. Její tělo i mysl se pomalu rozkládaly v nepředstavitelném prostředí špíny a zápachu. Blanche byla připoutána k lůžku, aniž by směla používat toaletu.

Stav, v jakém byla nalezena o čtvrt století později, popsal očitý svědek: „Na posteli špinavé za hranicí nejdivočejší představivosti ležela Blanche Monnierová, v té době již 51letá, zcela nahá, zahalená v dlouhých, špinavých vlasech, které nebyly 25 let ostříhány ani umyty.“

Po letech nesnesitelného utrpení vážila Blanche pouhých 25 kilogramů. Její kdysi krásné tělo i mysl byly nenávratně zlomeny.

Po 25 letech v zajetí nastal 23. května 1901 nečekaný zvrat. Pařížský generální prokurátor obdržel anonymní dopis, jehož autor dodnes zůstává neznámý. Dopisu se připisuje odhalení zločinu, když informoval: „Mám tu čest informovat vás o mimořádně závažné události. Mluvím o svobodné ženě, která je zamčená v domě paní Monnierové, napůl vyhladovělá a žijící na prohnilém slamníku posledních dvacet pět let – zkrátka, ve vlastních výkalech.“

Policie jednala okamžitě. Vtrhla do domu Monnierových na adrese 21 Calle de la Visitación v Poitiers. Kolem páté odpoledne vešli do rezidence policejní komisař Bucheton s několika strážníky, vybavení příkazem od pařížského prokurátora Moreletta. Po počátečním kontaktu se zaměstnancem a starou paní Monnierovou (které bylo 75 let a údajně byla v posteli) byli nasměrováni na jejího syna Marcela. Policejní pátrání v přízemí a prvním patře nepřineslo žádné výsledky. Poté se vydali na půdu, kde narazili na zamčené dveře zajištěné tlustým řetězem a visacím zámkem. Rodina se zpočátku zdráhala dveře otevřít, ale policisté trvali na svém a pohrozili přivedením soudce. Nakonec byly dveře odemčeny.

Místnost, do které vstoupili, se nacházela ve stavu naprostého zchátrání, pokrytá zbytky starého jídla, hmyzem a výkaly. Policisté, ve snaze zlepšit viditelnost a zajistit větrání, rozbili řetězy na okenicích a odstranili plátno zakrývající okna. Jakmile denní světlo zaplavilo prostor, krysy a hmyz se ve spěchu rozprchly. Na zchátralém slamníku ležela postava, která se, dezorientovaná náhlým jasem, stáhla a pokusila se zakrýt. Měla dlouhé, zanedbané vlasy dosahující ke kotníkům a nehty na rukou i nohou měla ztluštělé a přerostlé.

Policista, který se zásahu účastnil, popsal scénu: „Nešťastná žena ležela zcela nahá na prohnilém slamníku. Kolem ní se vytvořila jakási krusta z výkalů, zbytků masa, zeleniny, ryb a shnilého chleba… Viděli jsme také skořápky ústřic a hmyz běhající po posteli slečny Monnierové. Vzduch byl tak nedýchatelný, zápach vycházející z místnosti tak silný, že jsme nemohli zůstat déle a pokračovat v našem vyšetřování.“

Po osvobození byla Blanche Monnierová okamžitě převezena do nemocnice. Její matka Louise byla zatčena, ale zemřela po 15 dnech, údajně poté, co před svým domem spatřila rozhněvaný dav shromážděný v reakci na odhalení případu. Marcel, Blanchein bratr, se objevil před soudem a byl zpočátku odsouzen, ale později ho soud zprostil viny na základě odvolání. Odůvodnění se opíralo o tehdejší francouzský trestní zákoník, podle kterého prý neměl právní povinnost zachránit svou sestru. Soudci ho navíc označili za mentálně nezpůsobilého. Marcel Monnier zemřel v červnu 1913 ve věku 65 let v obci Migné.

Blanche se z prožitého traumatu nikdy nezotavila. Byla diagnostikována s řadou těžkých duševních poruch, včetně mentální anorexie, schizofrenie, exhibicionismu a koprofilie. Prošla nepředstavitelným utrpením, které zlomilo její psychiku.

Zemřela 13. října 1913 v psychiatrické léčebně v Blois. Bylo jí 64 let. V roce 2025 je to 112 let od její smrti. Její příběh je znám pod označením La Séquestrée de Poitiers (Vězeňkyně z Poitiers).

V roce 1930 vydal André Gide knihu o této události pod názvem La Séquestrée de Poitiers, kde změnil pouze jména hlavních postav.

„A člověk si nemůže pomoci a ptá se, kolik dalších stránek historie jako je tato, bude ještě napsáno v slzách a krvi nevinných.“

Zdroje: www.news18.com, medium.com, en.wikipedia.org