Jak dnes žije slavný Otík z Vesničky mé střediskové: U Balatonu pálí kořalku a straní se veřejnosti

Barrandovská účtárna se spletla a Zdeňku Svěrákovi zaplatila námět komedie Na samotě u lesa dvakrát. A protože by s vracením peněz bylo spoustu papírování, dostal Svěrák návrh napsat za ně další námět a který měl skončit v šuplíku. Svěrák sepsal pár stránek o zaostalém vesnickém klukovi bez rodičů, kterému se pro velké uši říká Plachťák. Když si námět přečetl Jiří Menzel, rozhodl se příběh zfilmovat. Než ale Svěrák dopsal scénář, uplynulo ještě několik let. „Ten scénář je nejhezčí, co jsem od Zdeňka kdy měl v ruce. Je to spíš Zdeňkův film než můj, já to jen secvičil,“ řekl později Menzel.

S Jánosem Bánem se Menzel seznámil v roce 1978 při natáčení maďarského filmu Minden szerdán režisérky Lívie Gyarmathy. Menzel v něm měl menší roli. S mladým maďarským kolegou tehdy mluvil německy, protože společnou řeč jinak nenašli. O několik let později spolu hráli znovu ve snímku Felhőjáték, v němž Menzel dostal hlavní roli. Setkávali se také na filmových přehlídkách v Pécsi, kam oba jezdili až do roku 1983.

Ve stejném roce přijel Bán se svým divadelním souborem do Prahy a vystupoval v inscenaci Stylistická cvičení. Jednu ze scén si Menzel dobře zapamatoval. Bán byl později přesvědčený, že za roli Otíka vděčí právě tomuto představení.

„Ve Stylistických cvičeních je venkovská scéna, kterou hrajeme se Sándorem Gáspárem, a já v ní hraju němého křupana. Myslím, že tohle vedlo k tomu, že si mě Menzel vybral pro hlavní roli ve filmu Vesničko má středisková, pro ztvárnění Otíka,“ vzpomínal po letech.

Menzel ještě potřeboval vybrat herce, který by se k vysokému Bánovi hodil jako jeho filmový partner. Zdeněk Svěrák mu na řidiče Pávka doporučoval Petra Nárožného, jenže dva podobně vysocí muži v jednom záběru neodpovídali režisérově představě. „Já od začátku věděl, že jeden bude vysoký a druhý malý, tělnatý. Každá dvojice se musí doplňovat,“ vysvětloval. Pávka nakonec ztvárnil menší, podsaditý slovenský herec Marián Labuda.

Pro Bána přišla Menzelova nabídka ve chvíli, kdy se potýkal s vážnými finančními problémy. Veškeré úspory věnoval svým dětem, jemu samotnému nezůstaly žádné peníze.

Na Otíka se Bán připravoval téměř celý rok. Navštěvoval zařízení pro děti s mentálním postižením, pozoroval jejich chování a zapisoval si poznámky a snažil se Otíkův svět co nejlépe pochopit.V Budapešti si podle vlastního návrhu objednal umělý chrup, který měl vystihnout Otíkovu naivitu a zároveň zamaskovat přízvuk.

Menzelovi se ale protéza při prvních zkouškách nelíbila, a tak ji Bán musel odložit. Po několika dnech ale režisér změnil názor. „Nasaď si je zpátky!“ zavelel herci, který se tak mohl vrátit ke své původní představě.

S češtinou měl Bán při natáčení potíže, protože ji vůbec neovládal. Před každým záběrem mu proto někdo ze štábu vysvětloval, co má ve scéně dělat. Někdy ani pořádně nerozuměl tomu, co se kolem něj říká, takže Otíkův nechápavý výraz působil přirozeně. Mluvit skoro nemusel. Z jeho několika replik si diváci dodnes pamatují především „Rohlík“ a „Nechci k Turkovi“.

Během natáčení musel Menzel vyřešit nečekanou změnu v obsazení. Otíkovu tetu začala na jaře hrát Stella Zázvorková, v létě však měla naplánovaný zájezd k moři a nemohla pokračovat a režisér následně oslovil Miladu Ježkovou. S jejím výkonem byl nakonec velmi spokojený, protože podle něj „přesně vystihla tu venkovskou slepici s dobrým srdcem“.

Marián Labuda zase překvapil produkci, která měla v rozpočtu profesionálního řidiče nákladní pragovky. Ukázalo se, že herec vlastní příslušné řidičské oprávnění a vůz mohl při natáčení řídit sám. Menzelovi ke konci natáčení připadalo, že film unese víc legrace. Štáb právě dokončoval práci v jídelně, kde režisér narychlo přidal dvě scény. V jedné Otík přesolí Pávkovi polévku, ve druhé mu postaví talíř na židli těsně předtím, než si na ni řidič sedne.

Po uvedení komedie byli diváci nadšení, přesto se tvůrci nevyhnuli kritice. Na ředitelství filmu přicházely dopisy s dotazy, proč se předseda družstva obléká jako farář nebo proč zahrada družstevníka sousedí se hřbitovem. Objevovaly se výtky, že se film vysmívá socialistické vesnici. V zahraničí mezitím Vesničko má středisková získávala ocenění na festivalech v Kanadě, Španělsku a Francii. Později se dočkala nominace na Oscara.

Bánovi z natáčení zůstala jedna poněkud neobvyklá památka. Zatímco Otíkova charakteristická sluchátka se po poslední klapce vrátila do skladu rekvizit, umělé zuby si herec odvezl domů.

Bán později vzpomínal, že mu role Otíka dodala větší hereckou sebejistotu. Díky natáčení se také začal více zajímat o českou kulturu, především o díla Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška. V únoru 2016 o tom vyprávěl na přehlídce českých filmů v Budapešti, kam přijel společně s Jiřím Menzelem.

V kině Toldi se tehdy promítala také Vesničko má středisková. Po projekci oba odpovídali na otázky diváků a vzpomínali na natáčení. Menzel už o několik let dříve veřejně prohlásil, že má v Maďarsku dva opravdové přátele. Při tamní premiéře filmu Obsluhoval jsem anglického krále v roce 2007 jmenoval režiséra Istvána Szabóa a právě Jánose Bána.

Když Jiří Menzel v září 2020 zemřel, Bán o něm mluvil jako o mentorovi a příteli: „Jako filmového i divadelního režiséra a stejně tak jako herce ho charakterizovaly zcela výjimečné kvality, humanismus a hluboká znalost řemesla.“ Vzpomínku uzavřel větou: „Jeho přátelství pro mě bylo ctí.“

Letos 23. dubna se János Bán znovu objevil na pražském Jižním Městě, kde v roce 1985 vznikala jedna ze scén slavné komedie. Tentokrát přijel na slavnostní pojmenování lávky u stanice metra Háje, která dostala jméno Otíkova. Původní dřevěná lávka, po které filmový Otík kráčel, stála o kus dál a dnes už neexistuje. Nová stavba ji pouze připomíná.

Maďarský herec se při odhalení pamětní plakety zdravil s fanoušky a rozdával podpisy. Doprovodila ho Olga Menzelová, vdova po režisérovi. Bán během návštěvy Prahy zavítal také do Fantova sálu hlavního nádraží na pátý benefiční večer Nadačního fondu Jiřího Menzela. Součástí programu byla dražba uměleckých předmětů, kterou vedl Marek Eben. Výtěžek měl pomoci talentovaným studentům filmových škol a umělcům, kteří se ocitli ve finančních obtížích.

„Podpora výkonných umělců, kteří se ocitli v nesnadné životní situaci, je pro mne osobní záležitostí,“ prohlásila Olga Menzelová. Bána činnost nadace zaujala natolik, že o ní chtěl mluvit také doma v Maďarsku. „My nic podobného v Maďarsku nemáme. U nás se snaží pomáhat jen herecké odbory. Musím o vaší nadaci doma promluvit,“ řekl Nedělnímu Blesku.

Při návštěvě mu dělala společnost přítelkyně Zuzka, které chtěl ukázat Prahu. Je výtvarnicí a v centru Budapešti provozuje butik s originálními kabelkami. Své výrobky vyváží do New Yorku. Herec se o její práci v rozhovoru rozpovídal s obdivem: „Já tomu nerozumím, to ona je na to expert. Ale ty její tašky jsou přímo zázračné.“

Bán tráví většinu času ve svém domě nedaleko Balatonu, kde se věnuje zahradě a pěstuje ovoce i zeleninu. Část úrody dále zpracovává, vyrábí vlastní víno a pálí kořalku. O svém hospodaření vyprávěl v dubnu 2022 v rozhovoru pro magazín Lifee.cz během Festivalu Jiřího Menzela v pražském Divadle Bez zábradlí. Když se ho redaktorka zeptala, zda má farmu se zvířaty a rozsáhlými poli, její představu opravil: „Farma je přehnané slovo.“

Herectví se Bán ani po odchodu na venkov zcela nevzdal. Nové nabídky už přijímal pouze výjimečně a působil především v budapešťském Divadle Józsefa Katony. Nezkoušel žádné nové inscenace, vystupoval pouze v těch, které měl nastudované z předchozích let. V roce 2022 to podle jeho slov představovalo přibližně dvanáct divadelních večerů měsíčně.

Přestože si ho diváci stále spojují především s Otíkem, v Maďarsku ho lidé znají hlavně díky jeho dlouhé divadelní kariéře. Zájem veřejnosti ho většinou těší, někdy ale bývá nepříjemný. Před neznámými lidmi se podle svých slov občas schovává a do soukromí pouští jen ty, které dobře zná nebo s nimiž pracuje. „Spíš jsem velký introvert,“ .

Zdroje: novinky.cz, cnn.iprima.cz, index.hu, blesk.cz, blesk.cz,