Severokorejské nevěsty na prodej: Překupníci je vězní, zneužívají a prodávají dál. Cenu určuje věk

Severní Korea přestala být pro I Sion domovem v roce 2000, kdy překročila hraniční řeku Amnok s úmyslem nechat se v Číně prodat jako nevěsta. Vdávat se nechtěla, doufala však, že jí sňatek pomůže dostat ze země i otce. Když v březnu 2024 vyprávěla v Praze o svém životě, měla za sebou několik útěků, nucené návraty i roky, během nichž živila čínského manžela a jeho rodinu.

Její zkušenost doplňují příběhy dalších tří žen. Jednu unesli, přestože Severní Koreu vůbec opustit nechtěla. Pak Kjong-hwa se překupníkům nabídla, ale před prodejem jim utekla. Kim Čung-a se stala manželkou čínského zemědělce a při pozdějším útěku do Jižní Koreje musela nechat dceru v Číně. Jejich svědectví zaznamenali novináři, zatímco pracovníci OSN a organizace Human Rights Watch shromáždili také výpovědi o tom, co ženy zažívaly po nuceném návratu do vlasti.

I Sion se narodila do rodiny, která stála úplně dole na společenském žebříčku. Její otec věřil, že v socialistickém táboře najde mír, a chtěl tajně odjet do Sovětského svazu. Jenže ho udal kamarád. Skončil v koncentračním táboře Sosung na severu země, původně odsouzený k smrti. Teprve čtvrtá instance mu trest změnila na deset let. Její matka měla ještě horší třídní původ a ze strachu, že ji zatknou, odešla na psychiatrickou kliniku, kam v ateistické KLDR úřady posílají také věřící.

V deseti letech musela I Sion přihlížet popravě na školním hřišti, kam úřady svolaly celé rodiny, aby v nich vyvolaly strach. Nikdo z přítomných nesměl dát najevo emoce, ani když mezi odsouzenými stáli jeho sourozenci. Po smrti zakladatele a prvního vůdce Severní Koreje Kim Ir-sena v roce 1994 podle ní lidé doufali ve změnu. Moc však převzal jeho syn Kim Čong-il, který se zaměřil na jaderné zbraně, zatímco zemi zachvátil hladomor. Lidé začali odcházet přes hranici do Číny a o útěk se rozhodla pokusit také její rodina.

Poprvé je chytili v roce 1996, pouhých sedm kilometrů od domova. O dva roky později překročila I Sion s otcem hraniční řeku, čínské úřady je však vrátily do KLDR, kde oba skončili v táboře Sosung. Otec podle jejího vyprávění přežil díky tomu, že jako léčitel ošetřoval nemocné vězně, ředitele věznice i jeho zástupce. I Sion věděla, že musí s otcem ze Severní Koreje znovu utéct, a rozhodla se přijmout i sňatek s cizím mužem: „Rozhodla jsem se, že zachráním otce, že se nechám prodat do Číny.“

V roce 2000 proto znovu překročila Amnok a snažila se co nejrychleji dostat dál od hranic. Podle jejího vyprávění tam mnoho uprchlíků dopadnou, když si obstarávají jídlo krádeží. Potřebovala dojet do Šen-jangu, bývalého Mukdenu, dál od pohraničních oblastí obývaných Korejci. Protože cestou kontrolovali auta i zavazadla, musela se čtyři až pět hodin ukrývat pod kapotou auta, v prostoru u motoru.

Muž, kterému ji prodali, byl slepý a s odchodem otce ze Severní Koreje jí tehdy pomoci nedokázal. Podle I Sion kupovali Severokorejky nemocní muži, lidé s postižením nebo muži o dvacet let starší, kteří by si jinak manželku dovolit nemohli. Její manžel si na zaplacení překupníkům půjčil 12 000 jüanů, takže rodinu navíc zatěžoval dluh.

I Sion nedokázala slepého manžela opustit a sedm let se starala o obživu celé rodiny. Za námezdní práci dostávala jen sedm až deset jüanů denně, z čehož půjčku na svou koupi splatit nemohla. Začala proto prodávat kimči a rýžové koláčky, což jí umožnilo dluh během tří let uhradit.

Překupníci sháněli ženy už na severokorejské straně hranice. Podle svědectví zveřejněných v roce 2011 působily jejich gangy ve městech Hoerjong, Čchongdžin a Hamhung, kde si některé budoucí oběti vyhlédli ještě předtím, než vůbec opustily domov. Překupníci bývali etničtí Korejci a někdy sami uprchlíci ze Severu, mnozí s napojením na armádu.

Po převozu do Číny rozhodoval o ceně věk ženy, její vzhled i to, zda už byla vdaná. Podle tehdejšího svědectví prodávali ženy kolem čtyřicítky za 3 000 jüanů, třicátnice za 5 000 a ženy ve věku kolem dvaceti let zhruba za 7 000 jüanů. Ženy převáželi z místa na místo a prodávali je dál jako zboží. Mnohé z nich drželi pod zámkem a sexuálně je napadali. Kim Kwang-in, ředitel soulského North Korea Strategy Center, tehdy odhadoval, že téměř devět z deseti Severokorejek, které opustí zemi, padne do rukou překupníků a skončí kdesi na čínském venkově.

Jedna z žen přitom Severní Koreu vůbec opustit nechtěla. Při cestě vlakem z Purjongu do Čchongdžinu přijala nápoj od starší spolucestující, po kterém ztratila vědomí. Když se probrala, byla už v Číně, kde ji prodali staršímu muži ve vesnici u Pan-ťinu v provincii Liao-ning. Později od něj utekla do pohraničního Tan-tungu a v době vydání článku v roce 2011 bydlela u přítelkyně.

Pak Kjong-hwa se obrátila na překupníky v naději, že jí v Číně najdou manžela a unikne bídě. Při převozu ji spolu s dalšími šesti ženami vezli dvanáct hodin na korbě nákladního auta mezi naloženými kmeny. Ženy se bály, že je některý z nich zavalí, plakaly a držely se za ruce. Pak Kjong-hwa se později pokusila utéct. Když ji překupníci chytili, kopali do ní a bili ji dřevěnými holemi. Nakonec jim unikla ještě před prodejem čínskému muži.

Také Kim Čung-a se rozhodla nechat prodat kvůli bídě a podvýživě, které už v Severní Koreji nedokázala snášet. Než ji za 20 000 jüanů koupil zemědělec ze Šen-jangu, přicházeli si ji prohlédnout další zájemci. Překupníci jí přikazovali, aby vstala, otočila se a ukázala jim profil. „Cítila jsem se tak ponížená a uvědomila jsem si, že ve mně nevidí lidskou bytost,“vzpomínala Kim Čung-a.

V době prodeje byla těhotná a muž, který si ji koupil, její dceru později adoptoval. Když Kim Čung-a nakonec uprchla do Jižní Koreje, dítě zůstalo v Číně. V roce 2016 se snažila získat dceru zpět a žádala, aby jí bylo přiznáno právo vychovávat vlastní dítě.

S podobným odloučením se vyrovnávaly i další Severokorejky, které si v Číně založily rodiny. K odchodu je vedlo násilí a ponižování ze strany manželů, ale také strach, že je policie zadrží a pošle zpátky do KLDR. Při útěku do Jižní Koreje přitom často musely nechat děti u jejich otců. S pocitem viny a studu pak žily celé roky, než některé z nich začaly veřejně vyprávět, co zažily, a hledat pomoc v zahraničí.

I Sion během svého pobytu v Číně třikrát zatkli a vrátili do KLDR. Dvakrát vyskočila z vlaku a za ta léta poznala jednadvacet vězení. Ani po letech práce a splacení dluhu tak neměla jistotu, že v Číně bude moci zůstat.

Podařilo se jí však uskutečnit to, kvůli čemu se nechala prodat. Otce dostala ze Severní Koreje s pomocí svého slepého manžela, který pro něj zajel k řece společně s převaděčem. V roce 2006 se pak otec s falešnými dokumenty dostal na jihokorejské velvyslanectví v Pekingu. O rok později patřil ke stovkám uprchlíků, kterým jihokorejský velvyslanec pomohl do Jižní Koreje.

Protože I Sion v Číně stále hrozilo zatčení a návrat do severokorejského vězení, rozhodla se odejít za otcem do Jižní Koreje. V roce 2008 se s ročním dítětem na zádech vydala na cestu přes Laos, Myanmar a Thajsko, zatímco manžel zůstal v Číně. Za ní se dostal o dva roky později, kdy se jí podařilo přivést ho na pozvání. Život v Jižní Koreji ji překvapil, protože do té doby netušila, jak dobře se tam lidem žije.

Při pozdějším vyprávění v Praze přirovnala Severní Koreu k vězení bez mříží, jehož obyvatelé jsou od narození otroky vlády. Své postavení si podle ní neuvědomují, protože všichni kolem žijí stejně. Země zůstává izolovaná a státem řízená média nesmějí zveřejnit nic, co se odchyluje od oficiálního výkladu.

Zkušenosti žen, které čínské úřady poslaly zpátky do KLDR, shromáždil Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva ve zprávě z 28. července 2020. Vycházel ze sta výpovědí Severokorejek, které byly po nucené repatriaci zadržovány mezi lety 2009 a 2019 a později ze země znovu utekly.

Ženy popisovaly bití, individuální i kolektivní tresty a pobyt v přeplněných celách bez odpovídající hygieny, kde je neustále sledovali mužští dozorci. Všechny vypovídaly o nedostatku jídla. Jedna z nich vzpomínala, že během jejího pobytu ve vězení zemřelo přibližně pět až šest vězněných lidí: „Většina z nich zemřela na podvýživu.“

Tehdejší vysoká komisařka Michelle Bacheletová připomněla, že mezi vězněnými jsou oběti vykořisťování a obchodu s lidmi, které potřebují péči. Úřad vyzval severokorejskou vládu, aby podmínky ve věznicích uvedla do souladu s mezinárodními normami. Ostatní státy včetně sousední Číny žádal, aby uprchlíky nevracely tam, kde jim hrozí vážné porušování lidských práv.

Mimořádně kruté zacházení doložila vyšetřovací komise OSN u žen, které v Číně otěhotněly s místními muži. Už v roce 2014 popsala nucené potraty a zabíjení novorozenců, protože děti se smíšeným původem považuje režim za hrozbu pro čistotu národa. Komise zjistila, že vrácení uprchlíci jsou systematicky vystavováni jednání, které naplňuje znaky zločinů proti lidskosti. Patří k němu mučení, sexuální násilí, nucené práce, nedobrovolná zmizení i nelidské podmínky ve vazbě.

Nucené návraty pokračovaly i v dalších letech. Human Rights Watch v říjnu 2025 uvedla, že od roku 2024 čínské úřady vrátily do KLDR nejméně 406 lidí, a řadu těchto případů sama ověřila. Tři bývalí severokorejští úředníci organizaci popsali zvlášť tvrdé zacházení se ženami, které v Číně otěhotněly v důsledku donucení. Na půdě Rady OSN pro lidská práva Peking v roce 2024 výslovně odmítl doporučení, aby s repatriacemi přestal.

V červenci 2025 čínské úřady podle Human Rights Watch zadržovaly v jižních provinciích přes sto Severokorejek, které se pokoušely dostat do bezpečné třetí země. Nejméně osmadvacet z nich poslaly zpátky k mužům, od nichž odešly.

Zdroje: novinky.cz, foxnews.com, rfa.org, news.un.org, hrw.org