Článek
Zatímco vědci po celém světě hledají odpovědi na tajemství vesmíru, někdo si vystačí s otázkou „za kolik?“. Na platformě Médium mne nemile překvapil článek Ondřeje Klofáče Vyhozené miliardy aneb Co považují za úspěch čeští vědci, ve kterém se kriticky vyjadřuje k náplni vědy a „oslavám“ získání prestižních grantů. Na první pohled je zřejmé, že autor nerozumí tomu, jak věda vlastně funguje a využívá, jako ostatně mnoho jiných laiků, klasické klišé o tom, že bychom měli financovat jen tu vědu, která nám přinese další peníze. Autor nemůže být dále od pravdy. Pojďme proto společně rozklíčovat, proč je věda důležitá, proč je získání grantu důvodem k oslavě a proč je nesmyslné při tom počítat vrácené koruny.
Autor se mýlí již v prvních odstavcích, kde kritizuje část financování vědy skrze poskytované granty. Chybně popisuje, že si vědci vyberou téma a daňoví poplatníci jim prostě dají peníze. Opak je pravdou. Na poli vědeckého bádání funguje velmi ostrá konkurence. Nejenom stát, mezinárodní organizace, nadační fondy, firmy apod. publikují své výzvy k podávání návrhů na výzkum, ve kterém přesně specifikují, jaká témata mají být pokryta, jaké problémy by měly být řešeny, jak se to celé bude ověřovat a mnoho dalších velmi striktních podmínek. Ten, kdo poskytuje peníze, si určuje, co se bude zkoumat a co od takového výzkumu požaduje. Nikoli vědci. Ti pouze nabízí svá řešení, svou expertízu, svůj čas, a to v soutěži s dalšími desítkami, v případě mezinárodních grantů klidně i stovkami špičkových vědeckých týmů. Je to obdoba jakéhokoli výběrového řízení, do kterých se hlásí firmy se svými výrobky či službami. Z toho nám vyplývá druhé sdělení.
Autor kritizuje, že je oslavován „zisk peněz na výzkum“ místo výsledku výzkumu, ze kterého by měl sám autor prospěch. Jak naznačuje vysvětlení výše, zisk prestižního grantu je skutečně důvodem k oslavě. Znamená to, že podaná žádost vyhovuje všem kritériím a uspěla v konkurenci s evropskou či světovou špičkou. Znamená to, že český tým vědců je excelentní a respektovaný natolik, aby mohl získat financování jeho výzkumu, který má přispět k řešení problému, který si poskytovatel grantu určil. Nejde přitom o prosté vyplnění žádosti. Jde o roky a desetiletí trvající práci, publikování, bádání a obhajobu výsledků výzkumu. Grant by nezískal vědec, který za sebou nemá významné renomé. Pro porovnání je zajímavé, že podobné kritice nepodléhají sportovní úspěchy. Přestože se do sportu nalijí z veřejných prostředků miliardy a společnost z toho nemá žádný zisk.
Samostatnou kapitolou je autorova kritika publikování vědeckých článků, ze kterých mohou těžit Číňané, Američané či Arabové. Sdílení poznatků je však samotnou podstatou vědy. Věda je globální a zkoumaná témata velmi komplikovaná. Dnes je prakticky nemožné, aby jeden vědec dokázal odborně obsáhnout byť jen velmi úzkou problematiku. Proto potřebuje jiné vědce, kteří píší články, knížky, zprávy z výzkumu a jiné akademické výstupy, aby na ně mohl navázat či je doplňovat. Stejně jako může čínský vědec číst článek českého vědce, může český vědec číst článek čínského vědce. Otevřenost vědy má také jinou důležitou úlohu. Zabraňuje či výrazně znesnadňuje podvádění a umožňuje ověřování výzkumu. Když některý vědecký tým přijde s převratným objevem, publikuje jej, aby mohly jiné vědecké týmy objev napodobit, replikovat a ověřit tak, že je objev pravdivý nebo vznikl náhodou či za unikátních podmínek. Tak se tvoří vědecký konsenzus. Tak se tvoří vědecký pokrok.
Celá tato debata je rámována autorovým přesvědčením, že smysl má jedině ten výzkum, který přináší hmatatelný zisk. Nemůže být dále od pravdy. Výzkum obecně dělíme na tzv. základní a tzv. aplikovaný. Aplikovaný výzkum, jak název napovídá, má za úkol vědecké poznatky aplikovat do praxe. Z tohoto výzkumu mohou vzniknout konkrétní výrobky a mohou generovat zisk. Z logiky věci do něj mohou investovat firmy, které mohou mít z takové aplikace užitek. Kde se ale berou ty poznatky, jež jsou aplikovány? Samozřejmě v onom základním výzkumu, který autor kritizuje. Žádný vědecký výzkum se neobejde bez dlouhých roků usilovné práce vědců na získávání poznatků, které nebudou prakticky aplikovány, ale slouží jako základ pro další vědce, kteří se věnují praktickým aplikacím. Takové atomové elektrárny nespadly z nebe, ale vychází z tisíců a tisíců více či méně teoretických vědeckých článků, na které navázaly tisíce a tisíce jiných vědeckých článků s laboratorními pokusy, aby se jiné tisíce a tisíce vědců snažili tyto poznatky aplikovat a voilá. Máme zde jadernou energii. Co by si pomysleli dnešní fyzici ve Švýcarském CERNu bádající nad samotnou podstatou vesmíru, kdyby se o sto let dříve jakýsi Albert Einstein rozhodl nesepsat teorii relativity a další významné práce a místo toho si raději otevřel pekárnu? Co by si počal Elon Musk, kdyby významní vědci základního výzkumu nepublikovali otevřeně své práce z oblasti raketové vědy nebo práce, které umožnily rozvoj bateriové technologie pro elektromobily? A co by vlastně dělala dnešní civilizace, kdyby si tehdejší filozofové, válející se nad kávou v kavárně, nepřišli s myšlenkami, které umožnily rozvoj prakticky všech vědních oborů současnosti? Nabízí se i zvolání, co kdybychom přestali sázet stromy, protože se nám hned nezaplatí v podobě jablečného koláče?
Je to typicky české, kritizovat cokoli a kohokoli, kdo nepracuje rukama a nepřináší okamžitý viditelný zisk, na který by si prostý Čech mohl sáhnout. To ovšem nesnižuje klíčovou úlohu vědců pracujících v základním výzkumu. Jak mnoha čtenářům jistě došlo, základní výzkum ze své podstaty nemůže být ziskový a ze stejného důvodu do něj zpravidla neinvestují firmy, zaměřené z podstaty na zisk. Přesto je nutné takový výzkum podporovat veřejnými prostředky, protože až prvotní myšlenka dojde na konec celého řetězce a projeví se v nějakém výrobku, podpoří tím celou ekonomiku, byť prvotní náklady mohou být značné. Einstein mohl teorii relativity leda publikovat, ale nemohl na ní zbohatnout. Až jeho následníci mohli jeho poznatky vzít a aplikovat. Ve stejné pozici jsou tisíce a tisíce vědců z různých oborů, kteří neúnavně pracují na tom, aby jejich kolegové mohli jejich výsledky vzít a aplikovat. Žádná aplikace, žádný lék, žádná technologie, de facto žádný výrobek by se bez základního výzkumu neobešel.
Ve světle výše zmíněného zkusme revidovat autorovy návrhy na to, jak by věda měla vypadat.
1) „Vědci mají řešit konkrétní úkoly, které jim dají zejména firmy. Zadání si nemají vymýšlet vědci.“
Vědci si nevymýšlí zadání. Žádají-li grant na svou vědeckou činnost, plní zadání toho, kdo je platí. Poskytují své návrhy, svá řešení, svou těžce vydobytou expertízu.
2) „Všechny výzkumné ústavy dohromady by měly produkovat každoročně velké zisky. Za každou utracenou korunu by jich měly každý rok vrátit do státního rozpočtu několik. Je samozřejmé, že každý ústav neudělá každý rok úžasný objev, proto mluvím o celém českém výzkumu dohromady.“
Všechny výzkumné ústavy nemohou generovat velké zisky. Věda není o ziscích, ale o pokroku, o hledání odpovědí.
3) „U každého výzkumu by se měly sledovat náklady a výnosy. Dlouhodobě ztrátové výzkumy zrušit.“
Nelze sledovat náklady a výnosy a dlouhodobě ztrátové výzkumy zrušit. První bychom totiž museli zrušit základní výzkum, na kterém celá věda stojí.
4) „U všeho výše uvedeného mohou existovat odůvodněné výjimky.“
Něco mi říká, že těch výjimek bude hodně.
Je přirozené, že nerozumíme podstatné části výzkumů a považujeme je proto za zbytečné. Věda je už natolik komplikovaná a otázky natolik složité a komplexní, že není ani v silách vědců sledovat poznatky jiných oborů, natož aby toho byli schopni laikové. Je přirozené, že některé výzkumy mohou přímo kolidovat s naším hodnotovým nastavením a zkoumání takových fenoménů nám může připadat jako hloupost. Je také pravdou, že věda má v tomto obrovský dluh před společností. Nedílnou součástí vědy by měla být její popularizace a „obhajoba“ vědeckých poznatků před společností. Ne vždy se toto daří v míře, která by byla potřebná. Je nicméně zajímavé, jak lze zredukovat celou vědu na pouhý zisk a zapomenout přitom na to, co nám věda přinesla. Nenaskakujme proto na zvolání, aby byly podporovány pouze takové aktivity, které vedou k přímému zisku. Takto věda nefunguje a ke smůle autora již nežijeme ve světě, kde vědcům stačilo zavřít se do sklepa a metodou pokus-omyl vynaleznout něco převratného. Nehledě na ironii, že i tito velikáni, o kterých čteme v učebnicích, vycházeli z prací svých kolegů, kteří pro svůj vlastní teoretický výzkum museli obíhat možné investory a žádat o granty.
Závěrem, když dovolíte, jdu pokračovat v sepisování žádosti o grant… bude to zase něco, z čeho nebude mít společnost ani pětník. Ale třeba svými znalostmi a expertízou podpořím jiné bohulibé aktivity, třeba vzdělávání našich dětí takovým způsobem, aby uspěli v ekonomice 21. století a časem mohli generovat zisk.
