Článek
Je tomu přibližně týden, kdy jsem publikoval článek Vánoční kapr pod palbou: Ochrana tradice, nebo zbytečný přežitek? Lehce provokativní zamyšlení nad smysluplností tradice prodeje a zabíjení živých kaprů na ulici, které mělo tomuto jednání nastavit určité etické a morální zrcadlo. Zatímco zamyšlení nepadlo na úrodnou půdu mysli neúprosných strážců tradic, v komentářích k článku se objevilo mnoho dalších podnětů. Hodno zmínky je zejména časté sdělení, které bychom mohli shrnout slovy „dětem se to líbí, uvidí kapra v kádi a uvědomí si, že kapr nepadá z nebe“. Je to svým způsobem zajímavá myšlenka, která se na jednu stranu snaží působit racionálně, na stranu druhou v sobě skrývá snahu nás dospělých vidět smysl v ne příliš morálním konání a bagatelizovat dopad takových činů na mysl dítěte. Nechci dále spekulovat nad tím, co si dítě uvědomí a zapamatuje spíše. Zda složitý proces toho, jak se kapr dostane z rybníka, přes sádky a káď na štědrovečerní tabuli nebo spíše kapra, který si spokojeně plave s dalšími kamarády v kádi a následně je bez mrknutí oka rybářem na krvavém prkénku picnut, vykuchán a bezmilostně hozen do igelitové tašky, která celou cestu domů zlověstně prokapává, zatímco kapr s sebou posmrtně ještě několikrát škubne. Celý tento spektákl, který se do jisté míry mnoho z nás snaží absolvovat jen proto, abychom si udělali čárku, že jsme zase jednou za rok dodrželi tradici, se svou podstatou nebezpečně blíží jiné předvánoční kratochvíli.
V nynějších dnech musí děti absolvovat jinou dospěláckou srandu – setkat se s Mikulášem, čertem a andělem. Na první pohled je tradice opět jednoduchá. Hodné děti dostanou sladkosti, ty zlobivé se potážou s čertem. Když nezvládáme výchovu zlobivějších dětí, co je třeba vystrašit? Budeme mít na chvíli klid. A když to nepomůže, za rok zavoláme čerta znovu. Stejně jako v případě s kaprem si my dospělí pravděpodobně neuvědomujeme zranitelnost dětské duše. Dětský mozek takto totiž nefunguje. Hurónsky se smějeme nad tím, jak jsou naše děti vyděšené a zaříkáváme se tím, že zlobivé děti přece musí být po zásluze potrestány. Ale ruku na srdce. Už jste někdy viděli zlobivé dítě, které by se skutečně napravilo poté, co se jej čert snažil nacpat do pytle? Pochybuji. Dítě přitom nevidí jen spolužáka, učitelku či souseda navlečeného do směšného obleku a namazaného sazemi či krémem na boty. Vidí skutečnou bytost pekelnou, která si pro ně přišla, protože malinko zlobili. A když my dospělí už nevíme roupama co dělat a vytáhneme na malé děti skutečně děsivé alpské krampusáky? Můžeme si být jisti, že v dítěti to zanechá nesmazatelnou stopu.
Zkuste se zamyslet nad vašimi vlastními zkušenostmi s touto tradicí. Mnozí z vás si přesně vybaví ten pocit, kdy jste se k smrti báli, aby si vás neodnesl čert, a to jen proto, že jste sestru občas zatahali za vlasy nebo jste odmlouvali mamince. Ano, po letech ten pocit překryje silná vrstva cynismu a předsudků, ale už jen fakt, že si tyto pocity vybavíte, je důkazem, že na vaší duši zůstane malinká jizva nebo lépe řečeno – byť to slovíčko neradi slyšíme a používáme – trauma. Sám si dodnes pamatuji, po desítkách let, jak jsem se vyděšený schovával v zamčeném pokoji pod postelí a úzkostlivě v dáli na chodbě poslouchal řinčení řetězů. A to jsem byl slušně vychované dítě, které občas zazlobilo, ostatně jako každý. Zanechalo to na mě jizvu? Těžko říct. Ale svou dávku regresní terapie u psychologa jsem již absolvoval.
Při brouzdání hlubinami internetu jsem na sociální síti X narazil na jednu zpověď nejmenované uživatelky, která je skutečně varovným příběhem. Popisovala, jak na základní škole, kam dochází její děti, žáci vyšších ročníků chodili převlečení za Mikuláše, čerta a anděla mezi tamními prvňáčky. Místo toho, aby dle informací třídní učitelky pokárali ty skutečně nejzlobivější, nechali celou třídu hlasovat o tom, koho má čert odnést. Gratuluji. Naše skvělá společnost chránící tradice přinesla skutečné „demokratické peklo“ a zase jednou vyrobila budoucího klienta psychologické poradny. Když se nad tím zamyslím, býval jsem hodné dítě, nosil jsem domů samé jedničky, ale kdyby tehdejší čert byl fanouškem demokracie, v tom pytli bych skončil já.
Samozřejmě také doufám, že tato a podobné tradice budou mít svůj pozitivní efekt a pomohou u našich dětí vybudovat tolik potřebnou odolnost. Skepse však přetrvává. Takže až příště uvidíte slzy v očích vyděšeného dítěte, nezapomeňte si připomenout: tradice je tradice, ať to stojí dětské dušičky, co to stojí. A kdo ví, možná jednou i váš potomek poděkuje čertovi za svůj první úzkostný záchvat.
