Válka s EU o víčka a konektory aneb český boj za kulturu brouků Pytlíků

Evropská unie opět vzbudila vášnivé diskuze – tentokrát zavedením směrnice, která sjednocuje nabíjecí konektory na typ USB-C. Zdánlivě praktický krok, který má ulehčit život spotřebitelům a zároveň snížit množství elektronického odpadu, se v českém online prostoru proměnil v symbol „dalšího zásahu do naší svobody“. Místo radosti nad tím, že si konečně vystačíme s jedním univerzálním kabelem, se diskuzní fóra a sociální sítě plní tradičními nářky nad „zbytečností EU“. Je to opatření, které na papíře působí rozumně, ale jak už to bývá, v Česku ho dokážeme obrátit naruby.

Ačkoli se můžeme dočíst o příbězích zralých na Nobelovu cenu za literaturu, jak kdejaký diskutující disponuje svým zcela unikátním kabelovým managementem čítajícím desítky různých kabelů s různými koncovkami a nářkem, jak mu směrnice EU tento dokonalý systém narušuje, realita je odlišná. Všichni to známe. Průměrný spotřebitel má někde v temném zákoutí své domácnosti vyhrazený šuplík, ve kterém leží pestrobarevné klubko kabelů. Většina z nich je již nepoužitelná, se zastaralými konektory, které výrobci dříve rádi měnili častěji než ponožky a s nákupem nového kousku techniky přibyl vždy také zcela unikátní kousek kabelu se svou koncovkou. A k tomu také další kousek potenciálního elektronického odpadu. Tomu je nyní konec. Přesto se na českém internetu strhla obrovská bitva mezi zastánci a kritiky této směrnice, kde se můžeme dočíst prakticky vše od zasahování do svobodného trhu, přes (již tradiční) zbytečnost EU až po ohrožení demokracie a nástup nové totality. Celé je to obrazem jiného příběhu, který bychom mohli nazvat kulturou kritiky bez kontextu nebo lépe kulturou brouků Pytlíků.

Značné části kritiků zavedené směrnice tradičně vadí údajná malost problému nabíjecích konektorů, ohrožení trhu s inovacemi či ohrožení svobody vybrat si vlastní konektor. Opomíjí tak tradičně širší kontext. Směrnice, v rámci které ke sjednocení nabíjecích konektorů došlo, je součástí širších snah EU o snížení množství elektronického odpadu. Jak dokládají evropské skládky, vyjma jiných věcí se na nich válejí tisíce tun různých nepoužitelných kabelů s různými konektory. Zavedením opatření se má podporovat celkové snížení tohoto typu odpadu a prodlužování životních cyklů těchto zařízení, čímž se snižuje tlak na výrobu stále nových a nových nabíječek. Jiným důvodem je zjednodušení výběru pro spotřebitele. Ačkoli čeští brouci Pytlíci rádi opakují, že by si každý mohl vybrat svůj preferovaný konektor, realita je opět odlišná. Průměrný spotřebitel neumí rozeznat jednotlivé varianty konektorů v obchodě, nerozumí všemožným zkratkám na výrobcích a pokud ano, mnohdy nic takové neřeší. Až doma posléze zjišťuje, že mu na nový telefon nesedí stará nabíječka. V lepším případě výrobce přiložil do krabičky nový kabel, který je ovšem zpravidla velmi krátký. Velkou část spotřebitelů to pak nutí kupovat další a další kabely, různých délek, s různými koncovkami. Nedílnou součástí snah je také omezení monopolních praktik. Můžeme být totiž jakkoli zapřisáhlí členové jedné či druhé „sekty“ vyzdvihující výrobky jednoho výrobce, jakmile je však minimální možnost, každý výrobce využije svého patentu a uzavře svůj ekosystém takovým způsobem, že spotřebitele doslova donutí jít a koupit si zase nové příslušenství s tím jedním logem. USB-C je přitom otevřený formát.

Situace s nabíjecími konektory nám ukazuje, že svoboda trhu je velice důležitá, ale nějaká míra regulací je naprosto nezbytná. Regulace jednotného trhu EU zabraňují tomu, aby se výrobci doslova utrhli ze řetězu. Položte si otázku, jak by to vypadalo, kdyby každý výrobce spotřební elektroniky měl svůj vlastní unikátní konektor a nutil spotřebitele s nákupem výrobku nakupovat i stále nové a nové příslušenství? V rámci jednotného trhu je sjednocení konektorů jednoznačně krokem správným směrem. A že budou omezeny inovace? Nikdo přeci výrobcům nezakazuje používat paralelně s USB-C i jejich unikátní „lepší“ konektor. Spotřebitel však bude mít jistotu, že mu vždy bude stačit jeden kabel. A co třeba ten argument, že regulací netřeba, protože trh zajistí sjednocení sám? Opět omyl. Fakt, že všichni výrobci drobné elektroniky postupně přešli na USB-C, není výsledkem zázračných efektů trhu, ale právě oné regulace, které se všichni postupně přizpůsobili. Přestože vidíme efekt takové regulace v praxi, stále ji kritizujeme. Situace s konektory a neschopnost Čechů podívat se na věc v širším kontextu, jen abychom si mohli kopnout do té „zlé EU“, nám ilustruje i jiný „plastový“ problém.

Podobně jako napájecí konektory se v poslední době na českých sítích diskutovala problematika plastových víček přidělaných k lahvím. Sám jsem na toto téma sepsal článek, kde jsem se pokusil věc vysvětlit v širším kontextu jako snahu EU o snížení množství plastového odpadu vznikajícího z tzv. jednorázových plastů. Pokorně musím přiznat kapitulaci. V komentářové sekci jsem dostal veselou bídu a byl jsem svědkem náletu těch, kteří z velice široké směrnice s jednoznačným smyslem vytrhli jen ona plastová víčka, podobně jak je ostentativně trhají a natáčejí se přitom na sociální sítě. Z drobného kousku skládačky udělali globální symbol „zlé EU“ a zcela tak zastínili věcnou podstatu problému. Ta není ve víčkách, ale v celkovém omezení množství plastového odpadu a tam, kde to z mnoha různých důvodů nejde (PET láhve nemají vhodnou alternativu), podpořit alespoň recyklaci všech částí výrobku pospolu. Přestože prakticky všichni komentující kritici sami sebe řadí k těm, co poctivě třídí veškeré plasty včetně lahví s víčky (přestože o řádek výše napíší, že ten nesmysl vždy utrhnou a zahodí), evropské pláže a celý ekosystém jsou stále doslova zaplaveny obrovským množstvím plastového odpadu, samostatně se povalujících lahví a víček nevyjímaje. Zkuste se nyní zamyslet, kdy jste navštívili poslední vánoční trhy kdekoli v rámci EU. Jak se vám popíjel punč, když jste všude kolem sebe neviděli poházené jednorázové kelímky, ale všichni spořádaně vraceli zálohované kelímky? Osobně jsem letos vyzkoušel trhy v estonském Tallinnu. Zálohovaný kelímek, talířek i příbory z rozložitelných materiálů motivující k vrácení a znovupoužití. Pokud by se takové nádobí náhodou dostalo do ekosystému, neškodně se rozloží. Jednoduché opatření, které má obrovské dopady na množství vyrobeného plastového odpadu. Je to opatření dokonalé a dokážeme tím zabránit pohazování veškerého plastového odpadu? Samozřejmě, že ne. Je to jinde ve světě ještě horší? Zcela jistě. Ale pomůžeme tím přesto něčemu? Bez nejmenších pochyb. Přitom stačí jen nebrblat a ocenit fungující řešení a přizpůsobivost samotných výrobců. A co se týká plastových víček? Pokud ještě někdo nedokázal najít způsob, jak víčko otočit a bezpečně se z láhve napít, nemohl by být problém spíše v rukách, než ve víčku?

Je lehce trpké, že takovou míru kritiky nenajdeme snad v žádné jiné zemi Evropské unie. Zatímco ve 26 zemích taková opatření bez problému fungují a dávají tak naději na ekologičtější a udržitelnější budoucnost, v Česku se musíme probírat hromadou bahna na sociálních sítích a hejn brouků Pytlíků, kteří nikdy nepřijdou se svým vlastním návrhem, jak řešit existující problém. Vždy však spolehlivě ví, že nařízení „zlé EU“ je špatné, podílí se na něm zbyteční úředníci a bylo by proto lepší z EU vystoupit. Nikdo nám přeci nesmí zakazovat náš plastový talířek, který si chceme svobodně zahodit, kamkoli se nám zamane.

Nenechme se však takovouto kritikou otrávit. Nenaskakujme na řeči o ohrožení svobody (ani tržní, ani osobní). Tu nám nikdo nebere. Rozumná opatření z kategorie vyššího principu mravního nejsou ohrožením svobody, ale důkazem, že jsme schopni se něčeho vzdát nebo v něčem přizpůsobit v zájmu třeba oné ochrany přírody. Tedy něčeho, co nikdy nebude prioritou firem a „tržního prostředí“. Ničit a znečišťovat bez rizika postihu bude totiž vždy levnější než trocha té regulace a standardizace. Nenaskakujme také na argumenty, že podobná opatření nemají smysl, protože v libovolné zemi třetího světa jsme viděli ještě něco horšího. Jde především o náš evropský veřejný prostor. Nevyřešíme tím sice problém v globálním měřítku, ale přispějeme svým nezbytným kouskem skládačky. Odměnou nám bude čistá příroda a udržitelnější budoucnost, o které si jiné části světa mohou jen nechat zdát. Anebo tyto snahy dále bojkotujme a kritizujme. A až se naše děti budou jednou hrabat v šuplíku plném kabelů, můžeme jim s hrdostí říci: „Tohle je výsledek našeho boje za svobodný kabel!“