Článek
V září 2027 se v 1. třídě přestane známkovat. Může za to tzv. malá novela školského zákona. Při jejím schvalování se stala poměrně neobvyklá věc.
Novelu připravili společně zástupci ze 7 politických stran. A když se v poslanecké sněmovně finálně schvalovala, byli PRO úplně všichni přítomní.
Téma známek a neznámkování patří na českých internetech k jednomu z nejvýbušnějších. A my si řekli, že se do té diskuze pustíme.
Pročetli jsme s Pavlínou Loňkovou stovky komentářů, o tom, co si lidé - rodiče, studující i vyučující - myslí o hodnocení bez známek. A na ty nejčastější se spolu podíváme.
Potíž je, že naše komentáře často začínají „U nás ve škole…“ „Moje dcera jednou na vysvědčení…“ nebo „Když jsem já byl malý…“
Mikropříběhy nás ale mohou balamutit. Můžeme si myslet, že co se děje nám, děje se vlastně všem.
Tak jsme se rozhodli věnovat tomu trochu čas a názory z komentářů propojit s tím, co k tomu říkají výzkumy.
Které argumenty obstojí i ve světle toho, co dnes víme o učení dětí?
Čeká vás letní seriál #petstupnunestaci
Díl #1 „Děti se těší na jedničky!“
„Děti mají rádi známky a rádi se chlubí babičkám. A čím se budou chlubit bez známek?“ Mirka
„Prvňáček se na jedničky těší, chce se s nimi chlubit a motivují ho. Motivace je důležitá (a nejen v první třídě).“ Petra
„Děti mají jedničky jako dárek, jako odměnu… když ji dostane, chlubí se celé rodině, vypráví mi, co řekla maminka a co babička a děda, neberte jim tu radost.“ Eva
Věta „Děti se těší na jedničky“ byla v různých obměnách tou nejčastější, kterou jsme v posledních týdnech četli. A víte co? Rozumíme jí! Cítíme za ní všechny pochvaly, radosti i zadostiučinění. Každý rodič přece přirozeně chce, aby jeho dítě zažívalo radost z úspěchu.
Otázka, kterou si klademe, zní: Těší se děti opravdu na jedničky? Z čeho mají skutečně radost?
Opřeme se o jednu z nejověřenějších teorií motivace, tzv. teorii sebeurčení, se kterou přišli v 80. letech Edward Deci a Richard Ryan a od té doby ji na různých skupinách vyvíjeli desítky let. Její závěr by se dal shrnout asi takhle: ať je nám 7 nebo 50, vnitřně nás nežene samotná odměna nebo pochvala. Jsou to tři pocity: že to zvládáme, že je to trochu naše (ne jen ploché plnění příkazů) a že si našeho úsilí někdo všímá a oceňuje ho.
Tady je ten háček: jednička žádnou z těchhle tří věcí sama o sobě nedodá. Sama o sobě neznamená, že si dítěte někdo všiml - to dělá až okolí, které na známku zareaguje.
Rodiče mají pravdu v tom nejdůležitějším - děti si zaslouží prožívat radost ze svých úspěchů. Jen si nemyslíme, že radost tvoří jedničky. Tvoří ji naše: „Všímám si, jak moc ses snažila / jak dobře se Ti dařilo.“
A tuhle větu umíme říkat všichni.
Kdy jste měli pocit, že někdo opravdu ocenil vaše úsilí – nejen výsledek?
Zdroj: Práce psychologů Edwarda Deciho a Richarda Ryana o teorii sebeurčení (Self-Determination Theory), poprvé rozpracované v 80. letech a podrobně shrnuté v roce 2000 v odborném časopise Psychological Inquiry.
Autoři: Pavlína Loňková, Daniel Pražák
