Hlavní obsah
Lidé a společnost

A tati, kdy se rozpadne Ruská federace? Už brzo miláčku, už brzo. A teď spi

Foto: Ketut Subiyanto, Pexels

Ilustrační obrázek

Válka. Vybuchující rakety. Krev a násilí. To vše s dennodenní pravidelností. S různou intenzitou. V televizi. V rádiu. Všude. A děti to vidí, slyší, vnímají, ptají se a… nespí. Proč jen ony?

Článek

Kdybych si měl vybrat jeden jediný nástroj, který by bezpečně a spravedlivě určil, co je správné a co už správné není, který by byl mnohem smysluplnější a spravedlivější než nějaká rezoluce OSN, rozhodně by tím nástrojem byla dětská nevinnost a upřímnost. Malé děti nelžou. To, co bezprostředně prožívají, okamžitě reflektují navenek. Nemlží. Nechtějí vás zákeřně obelhat. Když vidí něco, co se nedělá, velmi často vás na to upozorní. A také si leccos pamatují. Proč tedy v našich dospělých verzích dokážeme páchat to, co pácháme? Proč tak snadno zapomínáme, co je správné a co ne?

„Tati, proč se ta paní brodí přes ten potok a proč brečí?“ ptá se mě dceruška.

„Asi se chtěla jen vykoupat a brečí štěstím,“ hledám ovladač.

„Tati, proč hoří ten dům?“ pokračuje dceruška.

„Co? Dům? To je jen nějakej ohňostroj,“ akrobatickým skokem přiskakuji k ovladači.

„Tati, proč tam ten pán leží?“ ptá se opět dceruška.

„Asi jen odpočívá miláčku,“ zuřivě přepínám na třetí večerníček.

Jedeme do obchodu. Zapomenu vypnout autorádio: „Raketa zasáhla obytný dům v Charkově. Podle posledních zpráv nejméně osm mrtvých. Záchranáři stále prohledávají trosky a teď se spojíme…“

Rozezní se písnička: „Kuuuuli kuuuuli kuuulička…“

„Tati, co je to raketa?“ dlouhé ticho. „Tati, to znamená, že někdo umřel? A proč?“

Triviální stručné otázky, které si dokáže položit každé malé dítě. Svou přirozenou dětskou nevinností ještě chápe, co je správné a co je špatné. Že se rakety na nikoho neposílají. Domy se nebourají ani nezapalují. A už vůbec se nikdo nenutí k tomu, aby se někde musel brodit a lehat si. Děti to chápou. Děti ano, ale dospělí už tolik ne. Proč si takovou otázku už ale nedokážou položit? Proč nedokážou pochopit, že to, co vidí je špatné? Někteří dospělí si to nepamatují natolik, že takové činy dokonce páchají. Je hrozně jednoduché schovat se pod masku dospělosti, neohroženosti a pocitu, že už nejsem dítě a že mám právo zapomenout na to, že za své činy nesu zodpovědnost.

Kdyby se dospělý Vladimir podíval zblízka do očí své dětské kopie, co by mu řekla? Vláďo, co to děláš? Okamžitě přestaň! To se přece nedělá! Co by si asi tak pomyslela naše maminka? Dala by ti na zadek. - Máš pravdu, já… nevím, jak mě to napadlo vraždit lidi. Už to neudělám. Promiň Vláďo tohle jsem opravdu nechtěl. Mrzí mě, že se kvůli tomu teď někdo nemůže dívat na zprávy a že nemůže spát.

Foto: Hamid Soufi, Wikimedia Commons, CCA 3.0

Kéž by existoval nástroj, díky kterému by si každý vsugeroval a přivlastnil zdravou dětskou naivitu, a ještě zdravější dětské vidění světa, ve kterém si lidé navzájem neubližují a mají se rádi bez rozdílu moci, bohatství nebo náboženství.

Nebo vše naopak svést na náboženství a tvrdit, že to tak Alláh, respektive Mohamed chtěl? Nechtěl. I ten Alláh/Mohamed byl kdysi dítětem, který se díval na svět kolem sebe a vnímal ho nevinnýma očima. Určitě tehdy neměl v plánu vést svatý džihád s cílem eliminovat všechny západní bezvěrce a utlačitele. Úplně stejně to nechtěl jako se to nyní nelíbí mé dceři.

Moje dcera nemůže usnout

Moje hloupost s neohlídanou televizí a rádiem mě stojí dny chlácholení a utěšování, že už se nemusí bát, že už bude všechno dobré. Probouzí se často ze spaní. Propocená a třesoucí se. Brečí. Bojí se, že na náš dům spadne raketa a že shoříme. Objímám jí a šeptám jí do ouška. Obelhávám jí nevinnou lží. Že všechno bude v pořádku. Že žádné rakety nikde nelétají. Že žádné domy nehoří. A že žádní civilisté se už nikde nebrodí ani nikde neleží, i když v to sám nevěřím.

Měl bych se cítit provinile, že máme doma televizi? Že máme v autě autorádio? Žijeme ve světě plném moderních technologií. Informace na nás prší ze všech koutů a nedá se jim téměř vyhnout. Tohle likvidace obrazovky či autorádia nevyřeší. Dávám si pro příště jen mnohem větší pozor na to, na co se mé děti dívají a co poslouchají. Mám svižnější přepínací ruce a kupodivu možná i pružnější vrzající kolena.

Od chvíle kdy „skončil“ Covid a Rusko rozpoutalo na Ukrajině peklo (posléze i Hamás v Izraeli), se ve zprávách nemluví o ničem jiném než o válce. O násilí. O nenávisti. O denacifikaci. O „desemitizaci“. O počtu mrtvých a raněných. K násilí na Ukrajině se plynule přidává násilí v Izraeli. A protože se mi nedaří večer zahnat děti před sedmou hodinou, možná jsem špatný rodič, už přes rok a půl doma zprávy nepouštíme. Marně si vybavuji, jak vypadaly. Znám už jen zprávičky, večerníčky, čtené pohádky nebo dětské deskovky. Ale pevně věřím, že nastane doba, kdy zprávy doma opět pustíme. Kdy se nebudu muset bát, že tam moje děti uvidí rozbořené hořící domy, létající rakety nebo mrtvé civilisty.

Bude tím prvním krůčkem k lepším zítřkům (zprávám) a klidnějším snům rozpad Ruské federace? Nebo to bude naopak ještě horší? Že by se ta první malá jiskřička rozpadu vznítila v muslimském Dagestánu? Možná se to už brzy dozvíme.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz