Článek
Ozval se mi dlouholetý kamarád Arnošt, že má pro mě nabídku, která přijde jednou, maximálně dvakrát za život. Nabídku, která se neodmítá a kvůli které se musíme okamžitě sejít. Neváhal jsem ani chviličku a samou nedočkavostí, naplněný příjemnou předtuchou dorazil do vybrané hospody na Smíchově. Podivný pajzl, že by do něj ani pes nevlezl. Po otevření dveří mé pravicově nakloněné nozdry nasály hnilobně zapáchající puch. Přes štiplavý kouř nebylo vidět téměř na krok a současně s tím mně okamžitě zrudly oči. Ocitl jsem se ve středověk připomínající putyce s nepříjemně klaustrofobickým nízkým stropem posetým pavučinami. Na zdech visely cepy, řemdihy, české vlajky a sochy blanických rytířů, které spolu s jejich měnícími se stíny za světel skomírajících svícnů, dodávaly tomuto místu prazvláštní atmosféru.
Překročil jsem u vchodu ležícího zpitého traktoristu a téměř poslepu se probrodil skrz pošlapanou slámu a hnůj až do zadní části hospody, kde na mě již čekal můj kamarád. Celý natěšený mi potřásl levicí a pokynul mi, ať zaberu místo hned naproti němu.
„Tady se smí kouřit?“ zeptám se ho hned potom, co dosednu na červotočem prolezlou dřevěnou lavici.
„Nesmí. Jsem moc rád, že jsi přišel! “ odpoví Arnošt. Bezpečně mě ujistí, že zde určitě nikdo nekouří, že se mi to jen zdá, načež mi začne vysvětlovat, proč si mě dneska na toto tajemné místo pozval.
„Kamaráde, přišel čas na nový svěží vítr české politické scény. Přišel čas na mnou právě založené přelomové hnutí NE!“ praví Arnošt.
„Podívej,“ vysvětluje Arnošt, „lidi už mají všeho dost. Mají se dobře? Pocitově ne. Chtějí se mít lépe? Rozhodně, za všech okolností ano, ale můžou se mít skutečně někdy lépe? Ne. Tohoto stavu se nikdy nedá dosáhnout. Vždycky si budou na něco stěžovat. Nemá proto cenu lidem cokoli polovičatě nalhávat, musí se jim regulérně a natvrdo ve všem naplno lhát. Všechno špatné se musí zamlčet. Že v Česku řádí černý kašel? Ale kdeže, samozřejmě, že ne. Někde blízko našich hranic zuří brutální válka, kde umírají tisíce lidí? Ne. Přišlo vám nižší navýšení, již tak příliš vysokého důchodu, než jste čekali? Ne, nepřišlo. Někdo vás sleduje a sbírá o vás informace? Ne. Někdo vás neprávem pomlouvá? Ne. Mohl bych pokračovat donekonečna. A to není všechno. Jakékoli návrhy jiných politických stran a hnutí je nutné okamžitě znegovat, eventuálně si je přivlastnit. A teď to nejdůležitější, hnutí ANO má 40 % voličů, a proto zcela logicky, my, hnutí NE si z tohoto volebního koláče odřízneme zbývajících 60 %.“
„Nerada vás vyrušuji chlapci, ale dáte si něco? Poslední objednávka. Dneska budeme už zavírat. Možná hoří v kuchyni,“ přeruší nás servírka nápadně se podobající Alence Schillerů.
„Dvě fialový a dva krajíce chleba s lískooříškovou pomazánkou,“ odpoví Arnošt a pokračuje v rozpravě.
„Chápeš to? Jak možná hoří? Dezinformace! Kdyby řekla rovnou, že nehoří, nebyl by svět krásnější? Neměla by to nechat na nás, abychom sami usoudili, zda někde hoří či nikoli? Zda, stihneme ještě další dvě fialový nebo sníst třeba celej chleba s tou vynikající pomazánkou? Neměla by říct ne, nic se neděje? Nevstávejte chlapci a užijte si pomazánku, jsme jediná hospoda široko daleko, kde se dá objednat? A o tom to je. O tom celá naše sekta, chci říci strana bude, o nekompromisním ne!“
Nemohu si nevšimnout štosu papírů vyskládaných na stole. Arnošt mi do detailu začne vysvětlovat, že dokumenty ležící před ním jsou hlavním klíčem k našemu úspěchu. K srdcím tisíců, možná milionů českých nespokojených voličů. Někdo ona lejstra může nelichotivě označovat jako kompro, on má pro ně, ale docela jiný název - vizionářské listiny štěstěny. Je to jen slabý výcuc, tu kousek StBáckých praktik z Facebooku, tu nějaké lepší kompro z Googlu. Pak tu jsou ty nejlepší, ty jsou od dobrých kamarádů z vnitra. Arnoštovi prý došel v tiskárně papír, tak má zbytek materiálu v hlavě a v mailu.
V hospodě začíná být nepříjemně horko, nicméně naše dvě voňavé fialové s chutí vypijeme a zmizí v nás i krajíce s lískooříškovou pomazánkou.
„To je dobrota, co? A mají tu i variantu lískooříškové pomazánky bez cukru. Nu což, zřejmě skutečně hoří, támhle vidím, že už chytil i stůl. Tak jdeme,“ praví Arnošt ve chvíli, kdy začne stoupat dým i z lavice, na které právě sedím.
„Tak co, můžu s tebou počítat?“ ptá se mě Arnošt, když se vyplazíme ven ze dveří na čerstvý vzduch a popadneme dech.
„Ne,“ odpovím rázně.
„Výborně. Zítra ti do mailu pošlu notičky, jak to všechno uděláme. Tak zatím!“
