Článek
Spolykají, co jim přijde pod ruku, včetně zavináčů a leča. Přesto, z nějakého záhadného důvodu, nepřibírají na váze. Navíc to vypadá, že dokonce hubnou. Netrpí ale žádnou závažnou nemocí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jsou zdraví jako řípa. O co tedy jde? Jak je to možné, že se najde někdo, kdo nedodržuje tu nejpřísnější ketodietu, ignoruje jakékoli aktivity připomínající pohyb byť jen vzdáleně a i tak vůbec nepřibírá? Jaká je ta tajná ingredience nevyčíslitelné hodnoty, která zajišťuje, že se nám špeky mohou vyhnout širokým obloukem?
Někteří z nás bojují s obezitou všemi možnými způsoby. Polykáme zázračné prášky, necháme do sebe píchat hubnoucí injekce, nejíme, chirurgicky ze sebe necháváme po kilech odsávat a odřezávat špeky a ani to mnohdy nepomáhá. Váha je nekompromisní a jakoby znala jen tříčíselné cifry. Stále míří jen jedním směrem. Nahoru. Tušíme, že bez pohybu se s tím dělat moc nedá. Proč je tedy svět tak nespravedlivý a stvořil tyto přidrzlé zázračné hubeňoury, pro které neplatí žádná přibírací pravidla?
Kamarád Emil
Bývalý šéf a kamarád Emil. Pracovali jsme spolu v jedné nejmenované lékárně v Kauflandu. Když to šlo, on byl vzadu, já vepředu. Tak to chtěl. Tak to měl rád. Pamatuju si na náš první rozhovor, těsně po tom, co jsem nastoupil do lékárny po škole. Vzal si mě tehdy stranou a důrazně mi vysvětlil, jak to tady chodí, respektive nechodí.
„Poslyš. Mám trochu problém s pohybem. Bolí mě koleno a tak. Já jsem radši vzadu. Kontroluju zásoby. Vydané recepty. A taky nemám moc rád lidi. Nebude ti vadit, když budeš častěji vepředu na výdeji?“
Proměnné, jako je výška sedadla a přítomnost (nebo nepřítomnost) loketních opěrek, ovlivňují biomechaniku pohybu sedu a stoje. Pozor na nízké židle!
Proč by mě to mělo vadit? Těsně po škole. Plný elánu a naivního očekávání, že se mi ta práce bude líbit (líbí). Bankovní konto zející prázdnotou, čekající na zázrak. Dítě na cestě. Rozjednaná nesplatitelná hypotéka na dvě generace. Ne. Opravdu mi to nevadilo. V přední části lékárny se dějí velké věci. Ne vzadu. Vepředu se rozhodne, zda váš měsíční bonus za příprodeje těhotenských čajů překročí historické rekordy lékárny a budete mít co jíst. S Emilem jsme si rozuměli.
Tajná posilovna
Postupem času jsem zjistil, že má Emil velice zvláštní chutě. K snídani zásadně vlašský nebo pařížský salát, uzenou šunku a bílý rohlík. Jeho nejoblíbenější jídlo bůček nebo klobása. Zeleninu měl na černé listině. Kromě cesty na záchod jsem ho neviděl, že by někdy někam šel. Do práce chodil zásadně autem. Kdyby se dalo parkovat v lékárně, zajel by až ke své židli.
Co ale bylo zvláštní, tak to, že při jeho životním stylu, jak by se dalo předpokládat, nevážil víc než já. Emil byl dokonce nepřirozeně hubený. Pod tričkem neměl pekáč namakaných buchet, ale pořád vypadal velmi dobře. Lépe než já. Po nějaké době nezávislého pozorování jeho abnormálního obžerství a extrémních dobách strávených na židli s naprosto jistě nevyhnutelnými „prosezeninami“, jsem se Emila zeptal, co dělá za sport, že je tak hubený. Prý, že nerad sportuje. Jasně. Tak tomu nevěřím kamaráde. Něco mi tajíš.
Znám se s Emilovou ženou a ta mi potvrdila Emilovo tvrzení, že se doma hýbe podobně jako v práci a že běžecký pás doma rozhodně nemají. V pondělí ale prý někam jezdí. Když ne doma, tak kde se hýbeš Emile? Musel jsem si to ověřit. Co to bude? Plavání? Noční běh? Lezení na stěnu nebo snad squash? Proč ale nechodíš se mnou? Proč mě v tom necháš? Potřeboval jsem znát jeho zázračné tajemství a recept na hubenost. Jako správný stalker jsem si počkal, až skončí v práci. Skrčený pod volantem jsem tiše vyčkával, až vymění svou židli v kanceláři za tu v autě. Klíče připravené v zapalování. Naprosté utajení. Emil vyjíždí. Já nenápadně decentně v závěsu, aby si mě nevšiml. Kriminálka Las Vegas na 200%. Míjí squash. Míjí plavecký stadion. Míjí posilovnu. Zastavuje u nenápadného šedivého baráku. Tady je nějaká soukromá tělocvična, kterou neznám? Jakmile Emil zmizí ve dveřích, jdu to sám okouknout.
Nápis na zvonku hlásá: Šachový klub
Šachy můžete hrát na zemi nebo na stole. Nikdy je ale nehrajte se svou manželkou
Bývalý kamarád Emil
Pokud vypadá dobře zvenku, neznamená to, že bude vypadat dobře i zevnitř. Konfrontoval jsem ho hned následující den v práci. Kdy byl naposledy na prevenci? Co cukrovka? Cholesterol? Nechce si změřit tlak? Bojím se o něj. Prý byl na prevenci nedávno a všechno má v normě, jen ten tlak mu trochu lítá. A vida. Je to tady. Tak si ho přeměříme. Záminkou k okamžitému měření je zkouška funkčnosti náhodně vybraného tlakoměru. Nejdřív já. 140/95. Pak Emil 120/82. Tlakoměr rozhodně nefunguje.
Třeba je to kouzlo v tom nic nedělat. Sedět na zadku jako Emil a nechat to všechno na našem dravém metabolismu, aby si s tím poradil. Když se příliš hýbeme, tak naše tělo neví co dřív. Nestíhá tak dobře odbourávat než když je v klidu třeba na židli. Nestíhá si to dostatečně hluboce promyslet kde štěpit a kde zkrášlovat. Tuto teorii jsem se pokusil ověřit si na vlastní kůži. Vzal jsem si 14 dnů dovolenou. Vůbec nic jsem nedělal. Jen jsem seděl. Pak jsem navázal dalšími 14 dny v práci dočasnou výměnou frontové linie za Emilovu židli. Emil dost peskoval a vyhrožoval, ale mě už bylo všechno jedno. Po měsíci úmorného snažení, sezení a dodržování Emilovy diety se dostavil výsledek. Přibral jsem pět kilo. Bylo mi opravdu špatně a dal jsem si předsevzetí, že bramborový salát už jedině o Vánocích. Tlak na rozbitém tlakoměru 150/100.
„Jak je to vůbec možný, že lautr hovno vůbec nic neděláš a jsi pořád tak hubený a zdravý?“
Ptám se nakonec Emila, když selžou všechny moje snahy o hubnutí a vyvrácení myšlenky, že je svět opravdu nespravedlivé místo.
Emil se dlouho zamýšlí, až nakonec řekne:
„Máme to v rodině.“
Máte to v rodině? To jako vážně? Odpověď na onu nejzásadnější otázku lidstva a vesmíru vůbec - Jak nedělat nic a přitom zůstat hubený je: Máme to v rodině? Naprostá klasika. Nečekal jsem nic jiného. Když něco nevím hodím to na genetiku. Teď opět nebudu moct spát a bude mi to vrtat hlavou, dokud to někde nevyčtu z Ábíčka nebo PubMedu.
Co neví Emil, poví Sadaf Farooqi
Ve studii z roku 2019 bylo prokázáno, že hubení lidé mají ve své DNA specifické genové oblasti (dosud nebyly nalezeny jednotlivé geny pouze vybrané genové oblasti), které je udržují štíhlé, a zároveň mají hubeňouři méně genových variant, které by byly spojeny s nadváhou.
„Zjistili jsme, že existují geny spojené s hubeností.“ řekla pro CNN Sadaf Farooqi, profesorka metabolismu a medicíny na univerzitě v Cambridgi, která vedla studii.
Aby se podívala na souvislost mezi geny a hmotností, Farooqi tým porovnal DNA u zhruba 14 tisíc lidí. Byla přijata skupina 1 622 hubených účastníků s indexem tělesné hmotnosti 18 nebo méně, ale bez poruch příjmu potravy nebo zdravotních stavů. Byli porovnáni s 1 985 těžce obézními lidmi s indexem tělesné hmotnosti nad 40 a 10 433 lidmi s normální hmotností, kteří se pohybovali v indexu tělesné hmotnosti od 19 do 25.
Sečtením více než 100 různých genetických variant tým stanovil genetické rizikové skóre a zjistil, že obézní lidé mají větší genetické rizikové skóre než lidé s normální váhou nebo hubení lidé, což není překvapující. Překvapující naopak bylo, že rizikové skóre se vypočítalo velmi nízké u hubených lidí.
Hubeňouři tedy mají mnohem méně genů, které přispívají k nadváze ve srovnání se zbytkem populace. Hubení lidé nejen že zůstávají štíhlí tím, že nemají geny obezity, ale mají také různé geny, které je chrání před přibýváním na váze. Výzkum dospěl k závěru, že hubenost, stejně jako obezita, je dědičná vlastnost.
Takže Emile, měl jsi pravdu. Máš tu hubenost nejspíš v rodině. Nic to ale nemění na tom, že mě tvoje geny neskutečně vytáčí. Ale odpouštím ti.
Měj se krásně Emile.
PS: Doufám, že se tvoje židle prosedí, bude vrzat a shnije v pekle.
