Článek
Všechno to začalo již před lety v Praze. Tenkrát napadlo neskutečně mnoho sněhu. Tolik sněhu, že to vyburcovalo i mé rodiče, aby si zapůjčili v lyžařském sekáči nějaké ty druhořadé běžky a šli je se mnou a s mými sourozenci vyzkoušet na Petřiny do Hvězdy. Táta si ale spletl vosk s vteřiňákem a namazal mi běžky takovým způsobem, že jsem se nedokázal pohnout z místa. Nakonec museli mě i běžky ze sněhu vyříznout.
Každý druhý Čech ví, že lyžovat se u nás dá pouze v Krkonoších. Abychom tam dojeli, koupili jsme si kvůli tomu úplně nového bazarového Favorita a obří rakev na lyže. Na zimní pneumatiky už ale nezbyly peníze, a tak jsme zapadli v první zatáčce hned za Prahou. Do Krkonoš jsme tenkrát dojeli, rakev ale táta zapomněl nandat na auto. Nakonec to tolik ani nevadilo, protože se ukázalo, že fronta na lanovku vede ze Svatého Petra až na Medvědín, tak jsme lyžovali vedle chaty bez lyží.
Můj totální odpor k lyžím se ale nezrodil nikde jinde než v rakouských Alpách. Cestou do Alp jsme se jednak neskutečně zadlužili, ale také jsme během ní zastavili v Kaprunu, kde tehdy, abychom si dodali odvahu na podobný dopravní prostředek v Pitztalu, před necelým týdnem uhořelo 155 lidí. Tunelem jsme projeli naštěstí bez škrábance, na vrcholu ledovce se na nás ale snesla neproniknutelná mlha a já poprvé na vlastní kůži pocítil, co to znamená setkat se s lyžařskou difuzí. Představte si okamžik, kdy se spustíte v plné rychlosti dolů po černé sjezdovce šusem z kopce, jiným stylem nemá cenu jezdit, čím rychleji to utrpení máte za sebou, tím lépe, a najednou zjistíte, že nevíte, jestli jedete či stojíte. Chvíli to dokonce vypadá, že jedete nahoru či pozadu. V takovém okamžiku se z šusu stane nešus a boj o holý život.
Když se o něco později, ve večerních hodinách, vynoříte konečně z mlhy, zjistíte, že vám nějaký neurvalý Rakušan šlohnul batoh a že to bylo opravdu naposled, co jste tenhle krám měli na nohou.
Pokud nemáte to štěstí, že se vyhnete lyžařskému výcviku na střední jako současní středoškoláci, jejichž rodiče dřou bídu s nouzí a raději si připlatí za slepecké brýle, než by vás poslali na hory, musíte tam odjet a pokusit se to odlyžovat tak jako já. Na lyžáku se nacházejí obvykle vaši spolužáci, ale také vaše sexy spolužačky. Motivace se předvést a ukázat kolik šusu ve vás je, je proto veliká.
Běžky raději vynecháme… A máme tu rozřazení do skupin podle výkonnosti! Mlha naštěstí nikde, instruktor (sympatický učitel chemie, kterého doposud podezírám, že jednu z těch ošklivějších spolužaček odvedl toho večera na svůj pokoj) mi kyne, ať mu ukážu svůj um. Natěšené spolužačky vytvářejí mezitím pod svahem mexickou vlnu. Obdivně na mě mávají svými hůlkami. Tuší, že přijde něco velkolepého. Něco, co ještě nikdy v životě neviděly. Spouštím se z kopce neuvěřitelným šusem dolů. Carvingovým obloukem na necarvingových lyžích zakončím spanilou jízdu těsně před instruktorem. Ohodím ho asi tunou sněhu a s předstihem si zajistím místo ve 4. výkonnostní skupině. V té skupině, ve které se jezdí pouze na dětském pásu, k večeři dostanete jen zbytky a po celou dobu výcviku na sobě musíte mít, ano i na pyžamu, reflexní vestu.
Pak stárnu, „šerednu“, pupkatím a potkávám svou ženu, která mě nutí znovu navštěvovat, pro mě navždy zapovězená místa, včetně rakouských Alp. Po nějaké době, kdy si mě v mlze manželka v zácviku nuceně musí přidělávat na gumu, si nakonec zvykne a já kupodivu také. Objevuji kouzlo italských a rakouských happy hours, kdy se pod svahem zpíjím za pár drobných do němoty, zatímco moje budoucí žena vesele lyžuje na vražedném, difuzí nasyceném svahu. Já prozatím z bezpečné vzdálenosti od mlhy nasávám bombardino a hlídám batoh.
Ilustrační mlha z tohoto roku, Říčky v Orlických horách
Pak rodíme děti a zjišťujeme, že kupodivu i mimo Krkonoše se dá v Česku, když zrovna neprší, obstojně lyžovat. Děti lyžují nepřekvapivě lépe než já. Díky nim se přestanu bát českých ski areálů. Přestanu se bát difuze. Přestanu se bát nasadit si na nohy ty dvě zpropadená prkna a pustit se znovu na svah, abych zjistil, že jsme v Říčkách právě vjeli do té nejhustší mlhy, kterou jsem kdy na lyžích spatřil.
Naštěstí mám své gumové lano, které je připraveno jít znovu do akce. Dcera si mě přiváže k pasu jako čokla a provede mě difuzní temnotou. Protože jí to šíleně baví (venčit pejska) a protože lyžuji čistě z donucení, nezbývá mi nic jiného než se zařadit do fronty na lanovku a vydat se do té mlhy znovu. A znovu. A znovu. A znovu. A znovu. Nenávidím lyžování.
