Článek
Obrubník? A co jako? Přesně! Bez pořádného obrubníku by se ale chodníky a silnice brzy naplnily plevelem a poletujícím bordelem. Lidé by neměli kvůli všudypřítomné špíně kudy chodit a jezdit. Ubohé děti po čem chodit. Obrubník jasně a nekompromisně udává směr, kudy se cesta vine. Je synonymem rovnoběžnosti a pravou podstatou definice šířky a geometrie. Bez obrubníku by vznikl zmatek a chaos, který by mohl vést až k občanským nepokojům nebo svržení vlád. Někdo by si řekl, že být na kraji chodníku nebo silnice je jediná funkce a smysluplnost života nebohého, nejčastěji betonového obrubníku, ale zdání klame.
Obrubník jako polštář
Určitě se vám už mnohokrát stalo, že jste se brzy nad ránem vraceli z nejbližší hospody v značně podnapilém stavu a těšili se do vyhřáté postele. Tu si vaše tělo znenadání řekne, že si chce na chvilinku přece jen odpočinout. Jen na chvilku. Někde se pěkně natáhnout a nabrat síly. Pak prý půjde zase dál. Nabízí se nezabraná pozice ve vlhké trávě. Kdo by měl ale rád nadměrnou vlhkost. Na lavičce v parku je příliš těsno, a navíc už tam někdo leží. A tu náhle spatříte betonový obrubník. Je na něm a kolem něj spousta místa a táhne se do dáli kam až lidské oko dohlédne.
Ideální výška pro ty, co rádi spí na pravém boku. Litý hladký beton. Poměr cementu a písku tak akorát. Chodník z nově položeného asfaltu. Není co řešit. Trochu si obrubník vylepšíte a vystelete měkkou poblitou mikinou. Než řeknete ovečka už mělce oddychujete a oddáváte se příjemnému hlubokému spánku. Po pár hodinách, čilý jako rybička, pohladíte přátelsky obrubník za dobře odvedenou službu a vyrazíte opět na cestu.
Obrubník jako polštář na dovolené
Člověk jezdí rád na dovolenou. Méně rád tam jezdí s rodiči. A úplně nejméně rád jezdí někam k 1300 kilometrů vzdálenému Dubrovníku v 90. letech bez dálnic, s věcmi a lidmi přecpaným Favoritem bez klimatizace, protože víte, že to bude trvat úděsně dlouho. Víte, že vás čekají nekonečné kolony na hranicích, mezi městy, mezi trajekty, mezi rozstřílenými objekty a že se pojede několik set hodin. Prostor pro nohy je beznadějně vyplněn vším možným jen ne vašimi nohami.
Také je vám jasné, že na takovýchto cestách je vám obvykle velmi nevolno. A protože vaše rodina dala svoje poslední našetřené peníze za Škodu Favorit, za tuto dovolenou a nezbylo už na nákup Kinedrylu, vyvrhnete obsah svého žaludku mezi spolucestovatele a dobrodruhy. Spustí se řetězová reakce, která zapříčiní vynucenou pauzu na nejbližším parkovišti a zasloužený odpočinek. Místo útulného pěti-ložnicového socialistického stanu po babičce vás však čeká noc v zasmrádlém autě nebo venku na parkovišti. Většina cestovatelů volí parkoviště.
Stan prádelny na Commonwealth College podobný našemu stanu od babičky, doba složení +- 10 hodin včetně sváření tyčí, kopání základů a sešívaní nalezených děr, 1926
Ráno se vaše tělo probouzí v nesmírně rozbolavěném stavu, krk máte v jednom ohni. Z nepohodlné pozice a nekvalitního spánku na plážové skládací matračce je vám zle. Zcela nečekaně váš sourozenec a spolunocležník ovšem stále spokojeně pobrukuje a spí. Hlavu má totiž složenou na tom nejkrásnějším betonovém obrubníku, jaký jste kdy spatřili. Proč vás to jen nenapadlo dřív? Ty nejlepší nápady holt vždycky někdo jen okopíruje a nepadají sami z nebes.
Obrubník jako dětská prolézačka a zázračný lék
Člověk se s přibývajícími roky vyvíjí k dokonalosti a pohodlnosti. Obrubníky už používá ke spánku zcela výjimečně. Pouze za nostalgických nocí, když je mu blivno a chce si připomenout staré dobré časy. Obrubníky ho už prostě tolik nepřitahují jako kdysi. To se ovšem nedá říct o jeho dětech. Tato vyvýšenina akorát tak široká, aby se na ní vešla dětská nožička a akorát tak dlouhá, aby její překonání trvalo přinejmenším několik desítek minut, funguje na děti podobně jako rozkvetlé makové pole na pilné včelky. Nové dětské hřiště ve městě? Nová kuličková dráha ve městě? Dětské dopravní hřiště? Zoologická zahrada? Maraton v kině s Tlapkovou patrolou? Ale kdeže! Ke štěstí stačí dětem kvalitní betonový obrubník!
Obrubník, akorát tak široký. Dle nejnovějších studií pravidelná chůze po obrubnících zaručeně snižuje nadváhu i riziko, že uklouznete na chodníku.
Jako každý všední den spěcháte s dětmi do školky, abyste pak spěchali do práce. Jako každý den míjíte betonový obrubník. Jako každý den po něm vaše děti musí jít. Nekonečné minuty se vlečou. Konec obrubníku. Hurá! Prý si to ale dáme ještě jednou. Tomu dětskému zoufalému hlásku prostě nejde odolat. Ale naposled! Znovu na start. Tentokrát chce i to nejmladší. Třetí. Zjišťujete, že máte nedostatek rukou. Pouštíte to nejstarší. Nejstarší po chvíli padá. Řev. Asi naražený kotník. Měníte cíl cesty ze školky na dětského lékaře. Cestou k němu ale potkáváte další, tentokrát kamenný obrubník. Kupodivu kotník už nebolí. Na kamenném obrubníku se zázračně uzdravil. Úspěšně dokončujete původní cíl cesty. Později, cestou do práce to také zkusíte. Jen pár metrů. Třeba to snižuje i cholesterol nebo cukr…
