Článek
Poprvé jsem tento obchod, který najdete pod nejrůznějšími názvy (Německé dobroty; Tohle snědí jen v Česku; Nejlevnější potraviny), zaregistroval v našem hlavním městě už před lety. Nikdy jsem ale nenašel dostatek odvahy, abych do něj vstoupil. Co když tam o něco zavadím a chytím plíseň? Zapletu se do pavučiny, propadnu se podlahou nebo se na mě zřítí nějaký ten křivý regál? Ne, děkuji. Tam mě nikdo nedostane.
Pak nám ale o několik desítek let později v práci jednoho dne došel Turek. Kolegyně (moje holky) se na mě obrátily s prosíkem, ať ho koukám někde sehnat, že prý pokud jim ho okamžitě nepřinesu, začnou na mě chrlit nejnovější drby a módní trendy a že to určitě nepočká do příštího týdne. Ani náhodou. Takové výhružky nikdy neberu na lehkou váhu. S pokorou a s uvědoměním si vážnosti situace jsem přijal zadaný úkol.
Venku zrovna řádil stoletý tajfun. V takovém počasí se vám rozhodně nechce trmácet se jen tak někde po městě a nechávat se bůhví kam odfoukávat. Hledáte proto nejlehčí/nejbližší možná řešení.
Osud tomu chtěl, Německé dobroty byly nejblíž
Vystrčím hlavu ze dveří, rozhlédnu se a hle! Hned naproti v ulici spatřím nově otevřený naleštěný obchod s potravinami. Tam nahoře mě musí mít neskutečně rádi! Přeběhnu ulici a jsem uvnitř. Dle červené hedvábné pásky, kterou protnu svým vyvarhánkovaným pupíkem, a velkého množství u vstupních dveří vyfasovaných oranžových balónků jsem evidentně jejich první zákazník.
Pokynu prodavačkám na uvítanou, sevřu balónky a vydám se za Turkem. Hned u vchodu mě zaujmou brambůrky s příchutí balzamikového octa a na paletě úhledně vyskládané polské majonézy. Tak počkat, tady něco nehraje. Prodejna má jen zhruba deset metrů čtverečních včetně regálů a toalet pro zaměstnance a mně konečně dochází, kde se nacházím. To ne! Pokusím se otočit a odejít, ale zaklesnu se mezi prodavačky a další natěšené zákazníky mávající svými balónky za mnou. Cesta je jen jedna. Kupředu. Udělám dva kroky rovně, jeden do strany, tři zpátky a jsem u pokladny.
„Pardon, kde bych tady sehnal Turka nikde jsem ho nezahlíd?“ ptám se prodavačky u kasy.
„Turka nemáme, ale co takhle Angličana?“ odpovídá pohotově prodavačka s balónky.
„Mám na mysli anglický čaj. Je výbornej,“ dodává po chvíli, když mě vidí, jak na ni nechápavě zírám.
Proč ne. Třeba to holkám bude stačit.
Holkám to nestačí.
Za „odměnu“ na mě vychrlí takové množství pomluv, neověřených fám a zaručených tipů týkajících se nákupů krajkového spodního prádla, až se mi z toho rozletí balónky. Od toho dne u nás visí na stropě, protože jsou kupodivu naplněny héliem. Já, naplněn zlobou na prodavačku a její mylné doporučení podporující Angličany, na sebe nakonec beru pláštěnku a vydávám se pro toho zatraceného Turka přes celé město tajfunu navzdory.
Dvakrát do stejné řeky nikdy nevstoupíš
Znovu vstupuji do dveří šestikrokého obchodu s potravinami, kde jsem si posledně tak nemile naběhl s čajem. Tentokrát je to bez hedvábné stuhy, potlesku a oranžových balónků. Dohnaly mě sem okolnosti. Potkalo mě jedno z těch rán, kdy nemám nic k snídani a za minutu musím být v práci. Tohle místo je, čert to chtěl, nejblíž. Posledně to bylo příliš zbrklé a ukvapené. A jak se říká, člověk by měl všem okamžikům a příležitostem, které ho v životě potkají, dát vždy druhou šanci (nevztahuje se na opakovanou návštěvu Brna).
Tak co tu máme? Rohlíky za 3,90 Kč. Vypadají čerstvě a křupavě a kupodivu je jich plný regál. Naplním si celý pytlík. Nezačíná to vůbec špatně. Jdeme dál. Dva kroky rovně, jeden stranou a jsme u chlaďáku. Jogurty tentokrát vynechám, možná příště. Zaujme mě ale něco docela jiného. Slaninové odřezky od výrobce specializující se na lečo za téměř symbolickou cenu.
Italové mají pančetu. Češi mají slaninové odřezky.
Ale co už. Čistě ze zvědavosti si vezmu hned dvě balení. Pak ji ale spatřím koutkem oka.
Kolegyně z práce na šesti hodinách!
Strnu na místě načež se hbitě schovám za regál s rajčatovými Pringles. Ve vhodné chvíli tiše, zrcadlově ke kolegyni zacouvám jako ninja druhou uličkou tři kroky ke kase, zaplatím, zcela zbytečně se šeptem zeptám prodavačky na Turka a nikým nevšimnut se odplížím do práce.
Ach ty předsudky
I když slaninové odřezky možná nevypadají dvakrát vábně a mohou vyvolávat dojem, že je odmítly jako vstupní surovinu i ve fabrice na výrobu psího žrádla, chuťově jsou naprosto vynikající a rozplývají se na jazyku. A kupodivu nejenom odřezky. Následující dny a týdny objevuji další klenoty. Vypíchnul bych například koktejlové párečky. Párečky určené pro tu nejužší smetánku, které potkáte jen v úzkých prodejnách, na výjimečných místech nebo na prezidentských rautech. Mátové bonbónky za 2,90 Kč po jejichž vycucání vane z vašich úst vůně máty i několik týdnů. Zde trochu podezírám výrobce, že použitou mátu sklidil na poli poblíž Černobylu.
V poslední řadě pak německé hotovky za neuvěřitelných 30 kaček, které se i přesto, že je zapomenete 14 dní v batohu, který je navíc celou dobu zavěšený nad topením a plný zpocených triček a pracovních kalhot, po takové době dají stále jíst. Tohle snědí jen v Česku se pro mě stalo tím top krámem pro veškeré moje nákupy. Jen bych ocenil pár centimetrů toho místa k nakupování navíc. Aby se člověk kupříkladu mohl otočit a nemusel se chovat jako krab.
„Ty hotovky tam ještě mají? Taky jsem tam pro ně chtěla dneska jít,“ zeptá se mě kolegyně jednoho dne v práci, když mě zahlédne, jak jimi plním naší už tak přecpanou mini lednici v kuchyňce.
„Myslíš v Lidlu? No nevím hele, možná že budou mít trochu jiný obal, tyhle byly v akci, ty už tam určitě nebudou,“ odpovídám pohotově.
Toho odpoledne beru do ruky dva košíky, udělám krok a půl a začnu je urputně ládovat hotovkami. Brzy mám hotovo, ale než stihnu provést zbylé čtyři a půl kroky ozve se hlas za mými zády.
„Jedny ty lasagne bys mi nedal? A vůbec, co blbneš?“
Uvědomím si svou hloupost. Velkoryse se rozdělím s kolegyní o polovinu balení lasagní (zaokrouhleno dolů). Obejmeme se. Zasmějeme se a pak nám oběma spadne čelist.
Paleta plná Turků s pistáciovou příchutí!
