Článek
Pondělí
Dneska mi v práci ruply kalhoty. Nevšiml bych si toho, kdyby mě neupozornila jedna milá babička.
„Máte na prdeli díru, synáčku.“
Synáčku? Vážně? A na prdeli? To je možné. Ohýbal jsem se před chvílí do spodního šuplete pro antibiotika (dělám v lékárně) a zřejmě tehdy se to stalo. Babička je asi vytočená ze snížené valorizace, a tak si na mě vybíjí zlost. Zachovám chladnou, tenisovou hlavu (tenis mi nikdy nešel). Hnidopišku obsloužím s děsivým výrazem ve tváři. Popřeju jí krásný slunečný den a jdu na záchod zkontrolovat velikost otvoru. Je to špatné. I Titanik měl menší. Nevadí. Pro tyto situace mám přece kalhoty náhradní. Bohužel zjišťuji, že náhradní kalhoty nemám. Vlastně jsem je minule už musel z lékárny stáhnout, protože si holky (kolegyně) začaly stěžovat na podivný puch v šatně. Ten den tedy dosloužím „pozpátku“ se zadnicí od pacientů. Mám už docela trénink. Vážně, ten, kdo někdy nosil bílé kalhoty tuší, že stačí málo, např. se podrbat na onom místě a neštěstí je na světě. Každopádně tato událost mě nadále utvrdí v tom, že se sebou musím konečně už něco udělat a začnu hned zítra.
Úterý
Probudím se plný elánu a pozitivní motivace. Dneska by to mohlo vyjít. Ranní běh padá, protože venku nepříjemně prší, a tak cvičení odložíme na dobu po práci. Bohužel mě dnes čeká celodenní řehole v lékárně, ale co už. Do práce si tentokráte beru pro sichr dvoje nové čisté kalhoty a vše se vyvíjí tak, jak má. Pacienti jsou hodní a příjemní. Já později toho krásného dne přicházím domů z práce naprosto vytočený, zrychtovaný a vyloženě nasr… Kalhoty mě podržely. Tenis mi už ale tolik nešel. Valorizace se stává novou pandemií, která nakazila zřejmě všechny důchodce. Manželka zachrání moje nervy luxusní sytou večeří.
Nervy se mi tím vrací do normálního režimu. Horší je to s dnešním cvičením. Jsem tak přežraný, že kdybych měl do toho ještě dělat dřepy, nedopadlo by to dobře. Necháme to na zítra. Na ráno ale. Nastavuji si budíka.
Středa
Vstávám přesně na čas. Zase prší. Tentokrát se však jen tak nevzdávám. Vyndávám ze skříně oblečení pro běh v dešti a zimě. Dostal jsem ho od Ježíška předminulé Vánoce. Teď poprvé spatřuje světlo světa. Lépe pozdě, nežli nikdy. Pomalu našlapuji a jako malá myšička se snažím vytratit z ložnice. Podlaha je ale dřevěná a vrže jako moje kolena. Zvednutá hlava.
„Tati, kam jdeš?“
„Jdu si zaběhat miláčku. Spi.“
„Potřebuju kakat.“
Dobře. Tohle nesnese odklad. Pomáhám dcerušce na záchod a mezitím zahajuji rozcvičku. Hlava protáhnout. Ruce protáhnout. Utřít zadek.
„Pustíš mi pohádku?“
„Tak pojď, ale potichu!“
Než se dostaneme do obýváku přichází další narušitel mého běhu.
„Tati, uděláš palačinky?“
„A dal bych si kakajíčko!“
Fajn. To bychom měli k rannímu rozběhu. Odpolední nedopadá o moc lépe.
Čtvrtek
Zapomněl jsem si nastavit budíka. Téměř jsem zaspal. Dneska je překrásný den. Ráno to s během nevyšlo, ale do lékárny jsem to stihnul. Po odpracování drsné šichty nastává odpoledne. Ideální čas na to vyklízet s tchánem garáž. Konečně nějaká ta posilovna!
Hrom do police!
Nepříjemně si po druhé přesunuté záchodové míse pohnu s ramenem. Zatuhne mi celá ruka. Jsem zcela paralyzován. Zbytek garáže tedy vyklízí tchán sám, beze mě.
On ale tenis hraje na rozdíl ode mě dobře a nedá na sobě nic znát. Neodpustí si ke konci nicméně poznámku, že jsem zatracený posera a měl bych se sebou už něco začít dělat.
Pátek
Rameno nesnesitelně bolí. Nefunkční rameno znamená i nefunkční ruku, a tak obsluhuju toho dne všechny pouze tou zbývající, i tak to ale vypadá dost komicky. Brzy dostávám do stále funkční, ale přepracované ruky křeč. Stává se ze mě bezruká invalidní troska. Přemýšlím o tom, zda nebyla méně trapnější ta chůze pozpátku. Jsem vykázán z lékárny, ať si s tím někam zajdu. Na revmatologii dostávám obstřik ramene i zadele. Takovou monstrózní, lavážní jehlu jsem v životě neviděl.
Zřejmě jí pan doktor aplikuje i slonům v místní zoologické zahradě. Zahraji si ale na hrdinu a tvrdím, že mě to vůbec, ale vůbec nebolí. Celý den leje jako z konve, ale vzhledem k situaci mě to moc netrápí.
Sobota
Dneska je volný den! Rameno už je mnohem lepší, nicméně zvedání činek, jak jsem měl původně v plánu, (nakoupené je mám) dnes vynechám. Pokud půjde vše, tak jak má, spáchám dnes ten nejzuřivější a nejdelší běh, co kdy kdo viděl. Mám neuvěřitelnou motivaci. Dnes to musí klapnout! Ještě z postele informuji manželku, že snídat budu až po ranním běhu. A že si dám dnes jen něco lehkého, po výkonu. Po běžných ranních peripetiích se záchodem, palačinkami a kakajíčkem se ocitám venku před barákem. Je to tady! Ta chvíle nastala. Teď se ukáže, jestli to ve mě pořád ještě je.
Zapínám hodinky. Rozbíhám se. Tempo je skutečně solidní. Po chvíli střídá asfalt štěrk a lesní cesta. Po tvrdém se běhat nemá, to se ví. Po další chvíli se obaluju bahnem. Celý pátek pršelo a povrch se stal značně blátivým. Nevzdávám to. Tenhle okruh dokončím, ať se děje, co se děje. Po pár kilometrech už není poznat, že bych měl na sobě nějaké boty. Na nohou mám dvě obalené hnědé koule, které jsou stále těžší a těžší. Při překračování potoka se koule na mých nohou podivně zgelovatí a stanou se značně kluzkými.
Je to tady. Dostávám smyk. Ztráta rovnováhy. Letím vzduchem. Po zádech. Dopadám na zem. Pád naštěstí značně zbrzdí voda v potoce a můj zadek. Nicméně i tak si zvládnu pochroumat kotník. Zastavuji časomíru. Jak by řekl Rimmer (postava z Červeného trpaslíka):
„Dobrej čásek na kilásek. Škoda, že jsem uběhl jenom sto metrů.“
Z posledních sil se došourám zpátky domů. Čas lehké snídaně!
Neděle
Neděle je den, kdy se nic nedělá. Den regenerace a pohody. Můžete například regenerovat znovu rozbolavěné rameno. Nebo se můžete snažit předstírat, že váš kotník je naprosto v pořádku a že rozhodně není oteklý. Že se nezvětšil na velikost melounu. Anebo také můžete navštívit lékařskou pohotovost, abyste následně zjistili, že máte zlomené nějaké bezvýznamné kůstky v těle, které ale dozajista rychle srostou a vy se brzy budete opět cítit jako rybička a budete se tak moci opět zapojit do intenzivního odpupkovatění.
