Článek
Zdál se mi sen.
Zlovolný Pětikrál chtěl lidem, kvůli udržitelnosti chodu království a stabilitě královské pokladnice, zvýšit daně a také jim sebrat jedinou jistotu, která jim ve zlých časech zbyla, jejich důchody. Naštěstí se v sedle švarného, neohroženého slovenského hřebce Andrejíka zjevil poslušný rytíř Karel z Havlíčkova Brodu. Svým přísným pohledem proťal zlovolnému Pětikrálovi srdce a převzal vládu nad zbídačeným královstvím ženoucím se do záhuby.
Rytíř Karel ubytoval svého koníka v ložnici a sebe ve stáji. Daně snížil, důchody zdvojnásobil a poté všem slíbil to, co chtěli slyšet: Když jemu a jeho koni budou nuzní poddaní věrní a projeví dostatek oddanosti a lásky, zruší rytíř Karel s koníkem daně úplně, dále zavedou třináctý důchod a každou sudou neděli si jeho koně, který kadí zlaté bobky a rád lidem našeptává, co je a co není pravda, budou moci vybraní, ti nejoddanější jedinci, pohladit po zlaté hřívě. Kromě Moniky, ta nemůže.
Probudím se s úsměvem na tváři. Pak mi ztuhne. Úsměv. Sen plynoucí z nedávného vystoupení Karla Havlíčka z hnutí ANO, kdy slíbil zrušit vládní důchodovou reformu, jakmile se spolu s koníkem dostane k moci. Jedna věc je jistá: Co, se týká důchodů, nic není jisté. Proto se musíme spolehnout sami na sebe. Nedivím se, proč je koník našeptávač s rytířem Karlem tak oblíbený, nenapadnutelný. Koník šeptá to, co lidé chtějí slyšet. Žádné zvyšování věku odchodu do důchodu ani zvyšování daní. Teď se chceme mít dobře s vysokými důchody a za pár let po nás bude potopa, ale to už nikoho nezajímá, protože tu už nebudeme. Hodný koník.
Lidé by chtěli mít, zcela zaslouženě, důchod jako v Německu a přitom jim hrozí, že se důchodu ani nedožijí
Jsem třicátník (plus mínus) a vím, že se svého důchodu nikdy nedočkám. Respektive dočkám, ale to už budu se štěstím někde v 85 letech ležet v koutě a slintat do polštáře. V chystané reformě penzí je sice garantováno minimálně 21,5 roku strávených v důchodu, ale nikde se nepíše v jakém zdravotním stavu. Vzhledem ke stoupající naději na dožití a neustále se zvyšující kvalitě našeho zdravotnictví, je více než pravděpodobné, že se za půl století budeme dožívat i sta let věku. Je to v pořádku. Nevadí mi to. Vím totiž dostatečně s předstihem, pokud nenastane nějaká nenadálá událost, že se na to musím připravit. Musím si našetřit.
Co mi vadí je, že se na důchodový systém v Česku tak dlouho nesáhlo. Prohnilá větev značící politickou sebevraždu, kterou pod sebou nikdo z politiků nechtěl podříznout. Větev, o které se vědělo, že se s ní něco musí udělat, protože hrozilo, že kvůli ní odejde celý strom - v našem případě, že se zhroutí státní rozpočet. Jakmile ale s důchody začal někdo něco konečně dělat (pozdě, ale přece), stalo se to, co každý očekával. Stal se z toho politický boj. Proč proboha? Ať je prezident Pavel jakýkoli, co je špatného na tom sednout si v kruhu téměř rodinném, vyříkat si vše na rovinu a pokusit se najít nějaký, byť „sebetriviálnější“ konsensus? Proč na všem hledat nějaké politické body?
Občas mám pocit, že se nic jiného než důchody neřeší. Jakoby člověk přišel na tento krutý svět a od začátku nemyslel na nic jiného než na to, jak si bude na stará kolena užívat poctivě odpracovaného vysokého důchodu. Hned po narození začneme velmi brzy zvedat hlavičku a posléze i lézt, protože opodál leží složenka s babiččiným důchodem a nás velmi zajímá, o kolik se jí navýšil, navzdory poslední snížené valorizaci, až se z toho zvedneme a rozchodíme. První, to nejlíbeznější slůvko, které nám vypadne z úst a na které tak napjatě čekají všichni rodiče, není mami, ani tati, ale dů… „jé, podívej taťko, první slovo! To je určitě dudu!“, ale kdeže, co si myslíš proradná matko, co mě přestala kojit již ve druhém týdnu, já chci jen říct, důchod! Kde mám svůj důchod?!
„Celý život jsem pracovala a odváděla poslušně daně. Důchod jsem si tak zasloužila a mám na něj nárok,“ oblíbená fráze stěžujícího si obyvatelstva.
V pořádku, těžko chtít po lidech těsně před důchodem, aby si začali šetřit, že se důchodu nejspíš nedožijí. Ale můžeme to chtít po třicátnících, po lidech těsně po škole. Stát by měl říct: Heleďte důchod nejspíš nebude, ale můžeme vám pomoci si na něj našetřit. Ať už formou příspěvků na děti, na bydlení, protiinflačními dluhopisy, penzijním připojištěním a vzděláváním týkajícím se finanční gramotnosti. Ať se také trochu orientujete v akciových trzích a ETF. Za první vlaštovku v tomto směru můžeme od 1. ledna tohoto roku počítat více než nadějný DIP, který nabízí alternativu právě k penzijnímu připojištění s možností odečíst si výši vkladu od daňového základu až do výše 48 tisíc za rok a další zajímavé benefity.
Náš stát selhal. Selhal v neudržitelném nastavení důchodového systému, ale dle mého názoru nejvíce selhal ve vzdělávání svých občanů. Kdybychom totiž už od mala věděli, že žádný důchod ve stáří nejspíš nedostaneme, ale že nám stát pomůže formou hybridního důchodu hned po ukončení studií ve formě dlouhodobé podpory, tj. v podobě rozumného ukládání/investování našich vydělaných peněz, nepotřebovali bychom koníka Andrejíka ani rytíře Karla, aby nás před zlým Pětikrálem zachraňovali. Nepotřebovali bychom zbytečné finanční poradce, kteří z nás akorát tahají peníze a přiživují se na nás. Nepotřebovali bychom prapodivné spořící fondy, kde na poplatcích odvedeme více než na naspořených procentech. Vystačili bychom si úplně sami. Třicátníci. Možná i ti čtyřicátníci.
