Vzal jsem babičku na zmrzlinu. A na demonstraci

Na světě není nic důležitějšího než mít tu svatou možnost jít ke svobodným volbám a vybrat si z více než jedné varianty. K volbám bychom měli jít i přesto, že se nám zdá, že není z čeho vybírat a že žádná ze stran není křišťálově demokraticky čistá a průzračná jako lilie a že dostatečně nenaplňuje naše osobní hodnoty a ideály. U těch dalších voleb to totiž už tak být nemusí. Pokud to dopadne opravdu velmi špatně, možná se navrátí doby minulé, doby temna, doby s jednou variantou.

Tuší to ale i naši prarodiče? Nezapomněli už? Poslední dobou to vypadá, že by si spousta z nich, a nejenom z nich, ale i z nás mladších ročníků přála jen tu jednu variantu. Aby za nás přemýšlel a jednal někdo jiný. Je to možná jednodušší a pro někoho přirozenější.

Jsme tu ale my. Uvědomělá ryzí občanská společnost, která se vytrvale a naivně snaží o lepší budoucnost pro příští generace bez dluhů, nesplnitelných přání a falešných gest. My jsme připraveni. My už moc dobře víme, že každý hlas se při volbách počítá. Jak moc je cenný. Není nás málo. Je nás přes 3,3 milionu, možná i více.

Jak tedy zabránit narůstající falešné propagandě, agresi a planým slibům mazajícím našim prarodičům med kolem pusy? Jak jim ukázat, že ti praví vlastenci se nenachází před Úřadem vlády nebo na magistrále, ale že to jsme my. My, kteří podporujeme zdravý rozum, spravedlnost, právo a pořádek? Neslyšíme na jednoduchá hesla, ale potřebujeme argumenty, které dávají smysl. Existuje tedy nějaká možnost, jak posunout věci tím správným směrem? K lepším zítřkům?

Na dietní zmrzlinu. Na čerstvý vzduch. Na zahrádku. Pokusme se prarodičům rozvířit jejich stereotypní vody interiérové monotónnosti. Prohřát sluníčkem jejich unavenou mysl a křehký bolestivý zevnějšek. Jenže, co když se jim ven nechce? Nohy již nefungují tak, jak by měly. Po četných pádech, zlomených krčcích, dlouhých rehabilitacích a po dalších incidentech např. spojených s dírou ve stropě, naši milovaní prarodiče již sotva chodí. Delší chůze se bojí a bolí. Vzdáme se snad? Ne. Nikdy. Seženeme si invalidní vozík, babičku nebo dědečka naložíme a za tou zmrzlinou bez cukru je dovezeme. A přitom s nimi rozmlouváme. O všem, co nás napadne a nenapadne.

V mém případě se moje babička cítí zpočátku nepříjemně. Ostýchavě. Ale pak, když ji sluníčko příjemně pohladí svými hřejivými paprsky po vrásčité tváři, je velmi ráda, že je po delší době opět venku. Sama se rozmluví a svěří se mi se svými radostmi a strastmi. Mluví opět o svém mládí a o věcech, které kdysi zažila.

„Kampak to jedeme Martínku?“ ptá se mě babička po nějaké chvíli. „Za zmrzlinou babičko. Za zmrzlinou,“ odpovídám laskavým hlasem.

Tu nejlepší točí na Letné, žádná umělotina ani staromódní polárkáč v hranatém obalu s podivnou čokoládou, ale ta pravá smetanová, bez umělých konzervantů, točená s láskou a něhou.

„A já jsem přece Daneček babi,“

Bereme to přes Hradčanskou. Vycházíme z metra. Něco se děje. Nějaké shromáždění.

Babička si myslí, že jde o koncert. Ujišťuji ji, že se nejedná o koncert ale, že jde o demonstraci: „Česko proti vládě“. Proti čemu ale tito lidé protestují? Proti tomu, že jsme nezmrzli? Že máme kde pracovat? Co jíst a kde bydlet? Že tu u nás i díky naší nezištné pomoci napadené zemi a tomu, že jsme součástí NATO dosud nemáme ruské tanky? Že jsme se všichni semkli a že v těchto složitých dobách, kdy nic není jisté a člověk netuší co bude zítra, držíme pohromadě a snažíme se vše překonat společným úsilím?

Babička vypráví, jak tu kdysi v listopadu roku 1989 stála spolu s mými rodiči a byla hrdá na náš národ. Jak tu v euforii cinkala klíči. Pak jí to dojde. Tohle opravdu chceme? Tohle jsme my? Ti opravdoví Češi, nazývající se těmi skutečnými vlastenci a mávající českými vlajkami? Opravdu se necháme takto snadno obelhat?

„Vezmi mě domů Martínku. Tohle přeci není normální. Lidská paměť je skutečně hrozně krátká. K těm eurovolbám jak říkáš, určitě půjdu,“ praví babička, které z toho všeho přejde chuť na zmrzlinu.

„Ale já jsem opravdu Daneček babi!“