Článek
„An dem Rheinische Felse“ stálo na trošku začernalém, a tím pádem hůře čitelném vývěsním štítu. No, krčmu „Na rýnské skále“ ještě neznám, tak proč to nezkusit, řekl jsem si a otevřel dveře. Uvnitř to vypadalo docela sympaticky a hlavně odtamtud sálalo příjemné teplo. To jsem potřeboval!
Pohodlně jsem se usadil na bytelné dubové lavici nedaleko krbu. Jo, je konec září, přes den ještě sluníčko docela hřeje, ale navečer už bývá poměrně chladno. A od vody vůbec táhne zima, navíc Rýn tady nedaleko od francouzských hranic není žádný potůček, ale pořádná vodní plocha. Jenže to místní nejspíš moc dobře vědí, napadlo mě. Ve zdejší hospodě dřevem věru nešetřili. A jsou to taky dobří kšeftsmani, v duchu jsem je musel pochválit, protože než jsem stihl domyslet, stál přede mnou džbánek ryzlinku a k němu na zakousnutí tradiční ošatka místních skvělých preclíků. K něčemu takovému mě nikdo nemusí dvakrát pobízet. Víno bylo výtečné a preclíky byly snad úplně nejlepší, jaké jsem v tomto kraji zatím ochutnal. Je tady fakt děsně fajn, super dovolená, ještě lepší, než jsem čekal.
Zatraceně jsi zaváhal, kámo. Vzpomněl jsem si na svého spolužáka Romana, kterého jsem několik týdnů lanařil, aby sem jel se mnou. Marně.
„Hrabe ti?“ utrhl se na mě, když jsem se ho asi potřetí snažil přesvědčit. „Co bych tam asi tak dělal?“
„Co asi tak? Chytal myši těžko,“ neodpustil jsem si ironii. „No, neblbni, prostě jako vždycky. Coural po přírodě i po památkách – a obojí je tam dost pěkné…“
„Pch,“ zatvářil se znechuceně. „Neřeknu, kdyby šlo o zámky na Loiře…“
„To by stálo dvakrát tolik, ne-li víc,“ skočil jsem mu do řeči. „Cesta na délku skoro dvojnásobná, a ve Francii je pěkně draho. Přitom ty hrady a zámky kolem Rýna nejsou o nic horší, a příroda je tam možná ještě pěknější, než kolem Loiry. Navíc zrovna koncem září bývá na Rýně vinobraní.“
„Brr, germánský vína!“ zaškaredil se znovu.
„No, jen se neošklíbej. To, co se pěstuje tam podél Rýna, není o nic horší, než to naše na Pálavě. Třeba ten jejich Schwarz ryzlink je dost proslavený, ale u nás ho prakticky neseženeš. A když budeš přímo tam a ještě v době vinobraní… to by v tom byl čert, aby nějaký super vzorek jeden neochutnal…“
„Jenže ti lidi,“ vedl pořád svou opozičník. „Víš, jak jsou Germáni protivní, namyšlení a vůbec.“
Zkrátka jsem neměl šanci rozmluvit mu jeho fixní ideu, že vinobraní v jihozápadním Německu bude – narozdíl od takového vinobraní třeba někde v Burgundsku nebo v Provence – ukrutná nuda nebo něco ještě horšího. Tak jsem to nakonec vzdal a jel sám. No, kdo chce kam, pomozme mu tam.
Nemohl jsem si stěžovat vůbec na nic. Počasí mi neobyčejně přálo, tak nádherné babí léto nebylo snad několik let. Po celé dny obloha takřka bez mráčku, pouze po ránu a navečer se kolem řeky valily chuchvalce mlhy, které beztak překrásným okolním scenériím dodávaly patřičně romantický nádech… No, vyplácal jsem už dvě karty, každou po dvou stech padesáti snímcích – a stále bylo co fotit. Kdybych to na vlastní oči neviděl, málem bych neuvěřil. Sice jsem nikdy hudbu Richarda Wagnera moc nemusel, ale jestli ho inspirovalo tohle… Zkrátka, když jsem se tak kolem sebe díval, dával jsem si závazky, že na „Prsten Nibelungů“ do Národního určitě po návratu zajdu.
A místní lidé mě taky velmi příjemně překvapili. Ani zdání povýšenosti a narozdíl od zkušeností s mnohými z našich domácích podnikatelů – či spíše podnikavců – nemůžu rozhodně říct, že by byly noclehy v těch zdejších penzióncích a jídla v okolních hospůdkách pro kapsu českého studenta nedostupné. Kdybych trávil konec prázdnin v Krkonoších, utratil bych určitě mnohem víc. Dokonce ani ty ochutnávky na vinařských slavnostech nebyly až taková drahota, jak by jeden čekal. Tak na co bych mohl ještě nadávat?
„A co ty ohyzdný studený Němky? Vždyť se na ně nedá koukat. Tam pokud potkáš hezkou ženskou, tak ať visím. Leda, že by to byla Češka. A kvůli tomu přece nemusíš jezdit někam ke všem čertům na Rýn,“ vzpomněl jsem si na Romanův poslední zásadní argument.
Kruci, tak v tomhle měl teda přece jen pravdu, musel jsem chtě nechtě připustit. Za celých deset dnů jsem se opravdu nesetkal s dívkou, kterou by i při hodně velké nadsázce bylo možné nazvat hezkou. Jo, tohle je podstatná vada téhle dovolené, to se musí zapít. Natáhl jsem se po skleničce a řádně si přihnul.
„Bitte, noch einmal weinkrug?“ ozval se nade mnou melodický hlas.
Ohlédl jsem se za ním a málem jsem se zbytkem vína zadusil. Nevím, jak popsat stvoření, které stálo s několika džbánky v ruce u mého stolu a tázalo se mě, zda si dám ještě. „Krásná víla“ je po čertech nepřesný pojem. Ke všemu byla ta dívka oblečená v nějakém zdejším dirndlu, nikoli v rozevlátém rouchu z mlžných šátků, co prý víly obvykle nosí. A pokud si dobře vzpomínám na pohádky, víly taky nepobíhají jako číšnice mezi stoly v hospodách.
Ale je-li krása hlavním atributem víly, musela to být jedině víla. Plavovlasá a s očima modřejšíma, než obloha odrážející se ve vodách Rýna. A utopit by se v hlubinách těch očí dalo stejně snadno, jako v tom jejich Rýně…
Tak to aby si Roman začal pomalu chystat provaz, blesklo mi najednou hlavou, protože o německé národnosti dotyčné se nedalo pochybovat. V tom místním kroji vypadala, jako by se s ním už narodila. Typičtější Němku bych prostě nenašel snad ani v nějaké nacistické příručce o tom, jak má vypadat správná árijská žena. Silné zářivě žluté copy jí spadaly přes hrudník a končily až kdesi pod pasem. Obočí a dokonce i řasy měla stejně plavé jako vlasy, rty pouze jemně růžové a pleť velmi bledou, ale přesto její obličej ani náhodou nepůsobil nevýrazně. A to přitom – jak jsem si všiml – neměla na tváři jedinou stopu po líčidle.
Musel jsem se nejspíš tvářit dost hloupě, jak jsem tam na ni několik minut beze slova zíral, a než jsem se zmohl na to, že jsem ze sebe vykoktal aspoň to: „Ja, danke“. Ale ona vypadala, jako by si vůbec ničeho nevšimla. Pořád se zářivě usmívala, pak přede mne postavila nový džbánek a – je to otřepané klišé, vím, ale jinak se to fakt říct nedá – jako vítr se rozeběhla k dalším hostům. Pohybovala se po sále, jako by tančila.
Nevím, jak dlouho jsem ji pozoroval, ale z ničeho nic seděla u mého stolu. Ani nevím, jak jsme se dali do řeči a o čem jsme vlastně spolu mluvili. Nepamatuji si z toho nic. Absolutně nic. Jen to, že jsem jí slíbil, že na ni počkám, dokud nebudou zavírat, a pak že odejdeme společně. Ptáte se kam? Vážně nevím. A ani mě to nezajímá. Podstatné pro mě je pouze to, že budeme spolu.
***
Všichni hosté už odešli, jen já tu ještě sedím a čekám. Nikdo mě nevyhání. Stará paní, co rovná židle a vytírá podlahu, si mě vůbec nijak nevšímá. Skoro jako kdybych tu vůbec nebyl. Snažím se s ní prohodit pár vět, ale neodpovídá mi. Třeba je hluchá…
Vína jsem tento večer vypil trochu víc, než obvykle, ale nezdá se mi, že bych byl opilý. Naopak, snad ještě nikdy jsem tak jasně nevnímal. Vidím každý suk na prkenné podlaze, každý letokruh na stole před sebou… Z nedostatku jiné zábavy je počítám.
Kde je? Konečně! Najednou stojí u otevřených dveří a mává na mě, abych taky šel. Jakmile se zvednu od stolu, vyběhne ven. Běžím za ní, ale musím zvolnit, abych se o něco nepřerazil. Venku není vidět málem na krok. Musí být už hodně po půlnoci, ale neběžím do obvyklé černé tmy bezhvězdné noci. Ta tma je bílá. Je to mlha, neuvěřitelně hustá mlha, která nejspíš během noci přišla od řeky.
Vidím před sebou vlát její copy. Září v tom hustém mléčném oparu jako dvě jasná slunce. Zdá se mi, jako by se kolem nich rozlévalo slabé světlo. Nepochopitelné…
Počasí se oproti podvečeru výrazně zhoršilo. Cítím, že se kolem mě zvedá poměrně silný vítr. Rýn někde dole pode mnou hlasitě hučí, vítr mi sviští kolem uší, ale i přes tento hluk zřetelně slyším její překrásně modulovaný hlas. Volá mne. Zase se rozeběhnu. Za ní.
Mlha už mi nevadí, její hlas mě spolehlivě vede. Je kousek přede mnou, ale pořád mi uniká. Utíkám stále rychleji.
A vítr sílí. Její copy vlají v tom větru přímo mně před nosem. Jenom kousíček, na dosah ruky… Ještě jeden dva skoky… Natáhnu se. Krok kamsi do prázdna. Já… padám!
Najednou mám pocit, že mi cosi strašně významného uniklo. Musím si na něco vzpomenout, je to životně důležité!
Na něco, co mi řekla. Cosi se mne zeptala. Řekla to takovým zvláštním tónem… Vlastně ne… tak to nebylo. Jen se vyptávala, jestli s ní opravdu chci jít. To přece nebylo nic zvláštního. Holky se občas takhle potřebují ubezpečit, jestli to jeden s nimi míní vážně. Samozřejmě jsem na to taky odpověděl, že ano.
Ale pak… hned potom řekla něco divného. Něco… O sobě. Co že to… jen… bylo? Už vím!
„Ich bin Lorelei.“
Star Wars fanfikce autorky:
Sci-fi povídky autorky:
