Článek
Některé národy chtěly - či dokonce měly pocit, že „nezbytně potřebují“ povzbudit své národní sebevědomí. Ani v tom jsme nebyli sami. Známým (a dnes již také prokázaným) padělkem jsou např. Zpěvy Ossianovy - které měly být údajnou starou gaelskou poesií, přičemž o to, zda se jedná o památku skotskou nebo irskou, se ještě ke všemu mezi sebou tyto národy dohadovaly skoro celé 19. století.
Velmi pochybná je i pravost Slova o pluku Igorově - dle některých odborníků obsahuje vyslovené bohemismy a slova či fráze, které údajné době jeho vzniku neodpovídají. Vzhledem k tomu, že ten „původně nalezený originál“ už fyzicky neexistuje, nepochybně prokázat či vyvrátit pravost je tak prakticky nemožné - nemluvě o tom, že i kdyby to možné bylo, současný ruský režim je ten poslední, který by chtěl prokazovat, že „písemná památka ze samých počátků ruské literatury“ není pravá.
Jistou zajímavostí je skutečnost, že možná má svůj „podíl“ na tomto padělku (byť samozřejmě nezáměrně) právě náš vynikající jazykovědec Josef Dobrovský, který pro své studenty sepsal jako jistou formu cvičení ukázku, jak asi tak mohla vypadat raně středověká ruská hrdinská poesie. A pánové Hanka s Lindou se patrně právě zde inspirovali pro svou budoucí tvorbu rukopisů.
Dalším důvodem pak bývá osobní touha po penězích a slávě, která některé historiky, archeology, paleontology, zoology či cestovatele vede k tomu, že když stále - dlouhé roky a roky - nejsou schopni přijít s nějakým významným objevem či nálezem, „pomůžou“ si tím, že vyrobí padělek, který vydávají za „přelomovou“ a tím pádem i naprosto senzační událost.
Případů, kdy se původní údajný fantastický archeologický nález, případně zkamenělina či vycpanina prý zcela nového a vědě dosud neznámého druhu ukázaly jako podvrhy, jsou v historii vědy desítky. Slavným je třeba padělek tzv. „piltdownského člověka“, který oklamal i mnoho vynikajících vědců své doby, také některé „nálezy“ dinosauřích fosilií nebyly pravé, nemluvě o mnoha „starověkých vykopávkách“. Z poslední doby asi nejslavnějším „nálezem“ podobného druhu jsou údajné starověké kresby jihoamerických Indiánů, které zachycují soužití dinosaurů s lidmi - že se jedná o padělky je zřejmé už jenom z toho, že oni dinosauři jsou namalováni přesně tak, jak si je nejen běžná veřejnost, ale i vědci, představovali někdy v 50. a 60. letech minulého století.
V 19. a na počátku 20. století byly podobné podvody natolik časté, že většinová vědecká komunita byla mnohdy až přehnaně a zbytečně skeptická. První vycpaniny ptakopyska pro jejich podivnost nejdříve zcela odmítli jako „zjevné falsum“ a existence tohoto živočicha byla považována za nezpochybnitelnou až po odchycení prvních živých exemplářů. Stejně tak trvalo poměrně dlouho, než byla za skutečně existující zvířata uznána např. gorila, okapi nebo hrošík libérijský.
Něčím poněkud jiným je pak literatura, zcela přesně řečeno historická beletrie. Ne vždy je záměrem autora vysloveně lhát či přikrášlovat si skutečnost - byť pochopitelně každý národ na světě má vcelku přirozenou tendenci ze svých významných osobností dělat „hrdiny bez bázně a hany“, takže určité „úpravy“ může spisovatel dělat zcela podvědomě, aniž by chtěl.
Dalším momentem pak je, že aby byl pro čtenáře příběh dostatečně dramatický, napínavý, dojemný či hrůzostrašný, musí v něm být překvapivé dějové zvraty a pochopitelně zpravidla též výrazní „černočerní padouši“ i jejich protějšky, tedy kladní hrdinové oplývající všemi myslitelnými ctnostmi.
Pravda, George R. Martin ve své Hře o trůny (knižní předloha se tedy zcela přesně jmenuje Píseň ledu a ohně a Hra o trůny je pouze první díl celé ságy) ukázal, že je možné napsat čtenářsky (a poté i divácky) nesmírně populární dílo bez toho, že by se v něm vyskytovali jednoznační „Mirkové Dušínové“, ale naopak všechny postavy se co do svého charakteru pohybují v nejrůznějších odstínech šedivé - světlejších či tmavších, občas i tak temných, že se jedná prakticky o černou.
Přesto dodnes většina spisovatelů ráda píše tak, že aspoň část jejich postav je jednoznačně kladná či záporná. V těchto případech - nebo při snaze o větší dramatičnost příběhu - si tedy autor vypomůže jistou „uměleckou zkratkou“, kdy do děje přidá nikdy neexistující postavy a ty existující zase nějakým způsobem subjektivně interpretuje, čímž samozřejmě vytvoří fikci, která má se skutečnou historii společná pouze základní fakta, jako např. že v tom a v tom roce byla nějaká bitva. Dále použije jména skutečných historických osobností a (v nejlepším možném případě) tyto osobnosti také mají v jeho díle některé povahové rysy, které prokazatelně měly - ovšem jiné si už autor domyslel či úplně vymyslel. Možná ještě bývají - byť také ne vždy - poměrně dosti odpovídající objektivní historické skutečnosti reálie, tedy kulisy, ve kterých se příběh odehrává.
U dobrého autora, který se opravdu zodpovědně zabýval obdobím, o němž píše, kromě základních historických faktů typu „král X vládl od tehdy do tehdy“, „v roce tom a tom u města Y byla bitva, ve které zvítězila tato strana“ apod. vcelku odpovídají také popisy účesů, oblečení, šperků, interiérů příbytků i exteriérů měst a venkova, konzumovaných pokrmů, používaných zbraní a zbroje a podobných detailů. Ovšem všechno ostatní by měl čtenář brát jako svého druhu „básnickou licenci“ - která možná historickým faktům odpovídá, možná vůbec neodpovídá a možná (nejčastěji) je pro každého mimo profesionálních historiků nerozlišitelnou směsicí pravdy a fikce.
Problémem je, že od 19. století až dodnes mají čtenáři tendenci to brát tak, že - zejména v 19. a první polovině 20. století nesmírně populární - žánr historických románů je určitou „zábavnou výuku historie“. Tedy domnívají se, že v příslušném románu se jedná o zcela objektivní popis historických událostí, nikoliv o fantazii autora, který se historickými událostmi pouze inspiroval, ale do příběhu je více či méně „přetvořil“ podle svého.
Proto v naší zemi stále žijí oblíbené mýty např. o „laskavém otci vlasti Karlovi IV.“, o „neohroženém vojevůdci Žižkovi“ a o „mučedníku mistru Janovi“ - ale také o „zákeřné šelmě ryšavé Zikmundovi“ nebo o „zavilém nepříteli české literatury Koniášovi“. Pravda je taková, že např. Karel IV. byl nepochybně nesmírně schopný panovník a velký státník své doby, ale měl i svá významná negativa, přičemž jeden z jeho ne zrovna vhodných (byť lidsky asi nesmírně pochopitelných) nápadů vedl k tomu, že se po jeho smrti České království propadlo do chaosu - a kdyby jej byl býval v této době místo Václava IV. řídil právě ten „proradný“ Zikmund, možná by prosperita do značné míry pokračovala i nadále a třeba jsme si také ušetřili ničivou občanskou válku.
A stejně tak by se dalo pokračovat o dalších „národních ikonách“. Žižka byl nepochybně skvělý stratég a osobně velmi statečný člověk, ovšem měl i mnoho svých velmi temných charakterových rysů, navíc nejen pro naši zemi, ale možná pro celou Evropu by bylo daleko lepší, kdyby se svými vojevůdcovskými schopnostmi raději místo křižáků porážel osmanské Turky. Jan Hus měl podle všeho několik možností se smrti vyhnout, ovšem odmítal ustoupit byť jenom o píď z názorů, o kterých byl nezvratně přesvědčený, že jsou pravda a nic než pravda - ovšem vzhledem k tomu, že opravdu nebyl příznivcem válek a násilí, možná kdyby tušil, k čemu jeho mučednická smrt povede, raději by (aspoň „na oko“) odvolal.
A co se „národních padouchů“ týče, tak o Zikmundovi už řeč byla. Také Záviš z Falkenštejna s největší pravděpodobností Přemysla Otakara II. nezradil - a už vůbec ne kvůli tomu, aby se mohl „zmocnit“ jeho krásné manželky Kunhuty. Antonín Koniáš byl zase syn českého tiskaře z Prahy (který mimo jiné tiskl i Komenského Orbis pictus - a jen tak mimochodem pro jezuity), takže měl od dětství k literatuře vztah veskrze pozitivní. Sice to byl bez debaty náboženský fanatik - což ovšem v době baroka bylo vcelku běžné, a to nejen mezi katolíky. Mnohé asi překvapí, že co do názoru na vhodnost pálení „závadných“ knih se od již zmíněného Komenského příliš nelišil, rozdíl byl pouze v tom, že Koniáš za „špatné knihy“ považoval protestantské, zatímco Komenský katolické. Zároveň ovšem - jako většina českých jezuitů - byl Koniáš poměrně zapálený český vlastenec, který byl přesvědčený o tom, že Češi čtou ty „odporné kacířské knihy“ jenom proto, že nemají česky psané knihy lepší, a proto sám pilně překládal z latiny a němčiny do češtiny. A dle názorů jazykovědců byla jeho čeština na dobu dávno před kodifikací spisovného jazyka velmi dobrá a dokonce i nepříliš odlišná od oné opěvované veleslavínské češtiny.
Nejsme v těch národních mýtech ovšem ani náhodou sami. Např. Angličané si dodnes jako „superkladného“ hrdinu malují krále Richarda Lví srdce a za nejodppornějšího padoucha naopak považují vzdělaného a vladařsky schopného Richarda III., který ještě ke všemu vůbec nebyl znetvořený mrzák, ale naopak dosti pohledný muž, na svou dobu poměrně vysoký, avšak subtilní a trpící určitou skoliózou páteře, což mu však ve fyzických aktivitách nijak nebránilo - ostatně o jeho velmi slušné tělesné kondici (a také o osobní statečnosti) svědčí i to, že osobně vedl své vojsko do bitvy, ve které - jako poslední král v britských dějinách - i zahynul. Richard rovněž dosti pravděpodobně své nezletilé synovce nezavraždil - pokud ti dva vůbec zahynuli násilně (je třeba si uvědomit, že v tehdejší době se každé druhé nebo třetí dítě dospělosti nedožilo), padá zde podezření spíše na Jindřicha VII. Tudora, který Richarda porazil v bitvě u Bosworthu, ovšem protože dějiny píší vítězové, hodil svůj zločin (spáchal-li jej) na toho, který se už nemohl bránit.
Pro většinu Francouzů jsou zase „skutečnými dějinami“ jejich země v 17. století romány Alexandra Dumase o Třech mušketýrech, ve kterých je královna Anna Rakouská vylíčena jako hotová světice - kterou samozřejmě nebyla ani náhodou, a jako arcilotr zde pak vystupuje jeden z největších státníků, jaké kdy Francie měla, kardinál Armand-Jean du Plessis de Richelieu.
Dokonce i mnoho Němců nejspíš dodnes věří tomu, že raný středověk v jejich zemi vypadal v souladu s operami Richarda Wagnera - a dost možná část z nich se pořád ještě nezbavila té zcela nesmyslné a ahistorické představy „rohatých“ přileb. A tak by se dalo pokračovat dál a dál - o národních mýtech Poláků, kteří stále vnímají svou historii tak, jak ji napsal Henryk Sienkiewicz, Slováků opěvujících hrdinské zbojníky v čele s Juro Jánošíkem, nebo třeba Američanů, představujících si realitu „Divokého západu“ podle Barnumovy cirkusové show, šestákových románů a hollywoodských westernů plus mnoho z nich k tomu vnímá občanskou válku optikou druhé nejprodávanější knihy v dějinách USA Jih proti Severu, kde je Ku-klux-klan popisován málem jako dobročinná organizace.
Pokud skutečně talentovaný a schopný spisovatel, dramatik či filmař vytvoří působivý příběh odehrávající se v historických kulisách a více či méně na podkladě skutečných historických událostí, pro běžné lidi se tento příběh stane skutečnějším než opravdová historická realita. A tak představy běžných Evropanů o dějinách (nejen) jejich kontinentu dodnes zcela zásadně ovlivňují artušovské legendy, Shakespearovy divadelní hry, romány Waltera Scotta a Alexandra Dumase, Wagnerovy nebo Verdiho opery, případně - zvláště poslední dobou - i hollywoodské velkofilmy typu Statečné srdce či Amadeus. Kdo z vás třeba ví, že když byl Mozart naposledy v Praze, tak jím složenou slavnostní korunovační mši (pro císaře Leopolda II.) ve svatovítské katedrále kolegiálně oddirigoval právě Salieri, protože Mozartovi by to jeho zdravotní stav už neumožnil - opravdu se takto k sobě chovají „úhlavní nepřátelé“?
Tak to zkrátka je, ať se nám to líbí či nelíbí. U nás byly a stále jsou celé generace ve svém vidění světa ovlivněné Jiráskem - v jiných zemích zase Scottem, Sienkiewiczem, Dumasem či někým jiným.
A pokud jde o Cimrmana, tak se osobně domnívám, že záměrem autorů této mystifikace naopak bylo oblíbené národní mýty touto vtipnou formou rozbíjet.
Osobně mám tak nejradši - a proto je také sama píšu - sci-fi žánru alternativní historie, protože v tomto případě snad každý (s výjimkou naprostých tupců) musí od počátku poznat, že se tento příběh nikdy a nikde nestal, ačkoliv se odehrává v určitých historických kulisách a jeho hrdiny jsou z větší či menší části osoby, které známe z učebnic dějepisu. Navíc mě opravdu baví pohrávat si se spekulováním na téma „co by se stalo, kdyby“ (Caesara nezavraždili, Napoleon u Waterloo vyhrál, Bismarcka v bitvě u Sedanu zastřelili… doplňte dle potřeby).
Koho podobné příběhy baví, může si přímo zde přečíst něco podobného, případně se zde inspirovat, které knihy by ho třeba mohly zaujmout. Těm, kteří rádi spekulují na téma událostí v letech 1938-39, mohu jen doporučit Žáby v mlíku - přesněji spíše jejich nové (a co do korektur neporovnatelně lepší) vydání 1. díl a 2. díl.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/trefa-britskych-archeologu-nasli-kostru-richarda-iii-297477
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-britsti-vedci-odhalili-tvar-krale-richarda-iii-jako-tyran-nevypadal-180647
Plus osobní zkušenosti autorky
