Článek
Za prvé je potřeba si uvědomit, že NATO nebylo založeno proti Rusku. Mimo jiné i proto, že v době vzniku Aliance žádné Rusko neexistovalo. Ale tím hlavním důvodem pro její vznik nebyla ani nějaká iracionální nenávist vůči Sovětskému svazu jako státu, natož pak vůči obyvatelům tohoto státu. NATO bylo primárně založeno jako určitá „obranná hráz“ proti šíření totalitního bolševismu.
Pozor! Nikoliv proti šíření jakéhokoliv socialismu - to by totiž v západní Evropě nesměly existovat velmi vlivné a silné sociálně demokratické strany, z nichž některé - např. ve Francii či Itálii - se dokonce samy nazývaly přímo „socialistickými“. Jistým „evropským paradoxem“ je též skutečnost, že přízvisko „sociální“ či dokonce „socialistická“ občas měly a dodnes mají v některých státech i pravicové strany - asi nejznámějším případem je bavorská CSU, jejíž zkratka znamená Křesťansko-sociální unie. Důvody pro to jsou velmi jednoduché:
Zcela nekontrolovaný kapitalismus způsobil velkou hospodářskou krizi 30. let 20. století, jejímž důsledkem byl mimo jiné právě vzestup NSDAP v Německu - do roku 1929 totiž Hitlera a jeho „boys“ v Německu jen málokdo bral vážně a volební zisky této pidistraničky byly asi podobné, jaké má u nás aktuálně Vrábel. Jediný rozdíl byl v tom, že tehdejší politický systém Výmarské republiky neměl žádnou pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu, takže svého jednoho poslance mohla mít i strana se zhruba dvěma procenty hlasů.
Po této zkušenosti si tak i západní politici uvědomovali, že pokud se vše ponechá jenom „neviditelné ruce trhu“ bez vybudování velmi robustního sociálního systému, za pár let - až opět přijde nějaká větší krize - by se v té či oné západní zemi zase mohl nějaký podobný cvok objevit. Proto se v západní Evropě začalo budovat tzv. „sociálně-tržní“ hospodářství - v Německu a Itálii jako jistá prevence před vzestupem pohrobků nacismu a fašismu, v jiných státech (jako např. Francie, Švédsko, Norsko nebo Dánsko) zkrátka „zcela přirozeně“ proto, že tyto země byly tak nějak tradičně více či méně „do leva“ už před válkou - mimochodem podobně, jako prvorepublikové Československo.
Docela překvapením pro mě bylo, když jsem se při postgraduálních studiích v Nizozemí poprvé v životě dozvěděla to, co se tehdy u nás ještě moc neříkalo, totiž že jednou z „posledních kapek, které přeplnily pohár“, byl právě Vítězný únor v Československu - což je dokonce dodnes zmiňováno přímo na oficiálních stránkách Aliance. Oproti stále tradovaným oblíbeným mýtům o tom, že „na Jaltě se rozhodlo“ o tom, že skončíme rovnou ve chřtánu Stalina, tomu tak nebylo. Ano, Roosevelt a Churchill byli nakonec (ovšem nebylo to hned na Jaltě) ochotní nechat Stalinovi „poměrně volnou ruku“ v Maďarsku a na celém Balkáně s výjimkou Řecka - tedy v Rumunsku, Bulharsku a tehdejší Jugoslávii.
Dnes nám to samozřejmě přijde hodně nefér, ale je potřeba si uvědomit, že se jednalo o státy, z nichž část byla přímými spojenci nacistického Německa a fašistické Itálie a ten zbytek byly taky dost totalitní polofašistické režimy. Takže si nejspíš Churchill s Rooseveltem řekli, že tamější obyvatelstvo stejně nic jiného než totalitní režimy nezná, takže jim v podstatě bude jedno, jestli jim bude vládnout totalita fašistická nebo bolševická. Navíc se jednalo o nesmírně zaostalé a chudé agrární státy, které tím pádem ani Brity ani Američany moc nezajímaly - asi zejména Američané, kteří v té době již plánovali, jak budou muset cpát peníze do poválečné obnovy Evropy, neměli moc chuti utrácet své dolary za nějaké „pastviště pro balkánské kozy“ (budu-li parafrázovat daleko starší výrok Bismarckův).
Takže je zajímalo - a to výhradně ze strategických důvodů - jenom to Řecko, které také nakonec Stalin neschramstl. Co se týče střední Evropy, zde se o žádných státech výslovně nejednalo. Lze považovat za jistý nechutný podraz ze strany Západu, že ačkoliv měli dohody s nekomunistickou polskou exilovou vládou - a dokonce Poláci se, stejně jako Čechoslováci, aktivně účastnili i letecké bitvy o Británii, nakonec (ovšem ani to nebylo ještě na Jaltě) byli ochotní Stalinovi ustoupit nejen v tom, že to území, které předválečnému Polsku zabral v roce 1939 jako spojenec Hitlera, si může ponechat, ale do značné míry ho také na zbytku polského území v podstatě nechali dělat si, co chtěl.
Československo - stejně jako Finsko nebo Rakousko - ovšem patřilo do úplně jiné kategorie států. Zde se tak nějak počítalo s tím, že tyto státy po válce budou „mosty mezi Východem a Západem“, tedy jakýmisi „hybridy“, které se budou pokoušet o nějakou tu „třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem“. Tedy že zde bude velmi významný sektor státního vlastnictví a silná družstva, ovšem zároveň ponechané drobné a střední soukromé podnikání. A z hlediska politiky že v těchto státech nejspíš budou - přinejmenším prvních 10 let po válce - poměrně dosti levicové a „promoskevské“ vlády.
Jak víme z historie, v Rakousku i ve Finsku to podle tohoto původního předpokladu nakonec dopadlo, u nás bohužel ne. Vliv na to však neměl fakt, že naprostou většinu území našeho státu osvobodila Rudá armáda. I kdyby se generál Patton - který byl dost známý jako „neřízená střela“ - zcela vykašlal na rozkazy vrchního velení a na pomoc Pražskému povstání se vydal, dosáhl by se tím zřejmě především toho, že by mrtvých v Praze bylo mnohem méně (a možná také Staroměstská radnice by pořád stála celá), protože naprostá většina nejen vojáků Wehrmachtu, ale i jednotek SS by se daleko rychleji a ochotněji vzdala Američanům. Také by patrně nebyla Sovětům vydána většina vlasovců a možná by ani nedošlo k tak masovým deportacím československých občanů ruského původu (tedy uprchlíků před bolševismem z 20. a 30. let) do SSSR, tedy přesněji řečeno do gulagů či rovnou na popraviště.
Ovšem nic by to nezměnilo na již existujícím Košickém vládním programu, v němž bylo zakotveno mimo jiné i znárodnění bank a tzv. „klíčového průmyslu“ (které ovšem podle původních plánů mělo být vždy za finanční náhradu) a vyřazení vysloveně pravicových stran, zejména agrárníků, z možnosti svobodné politické soutěže v poválečném Československu. Ve volbách roku 1946 by si tedy tak jako tak Čechoslováci mohli vybírat pouze z levicových, levostředových a středových stran. Je dosti pravděpodobné, že i kdyby Prahu osvobodili Američané, stejně by volby 1946 vyhrála KSČ. Možná ne tolik drtivě, ale nejspíš by i tak jednoznačně vyhrála.
Ano, je nutné si přiznat, že za ten bolševický marast, který tady byl celých 41 let, si do velké míry můžeme sami - tedy přímo my asi ne, protože drtivá většina z nás tehdy nebyla ještě ani omylem na světě, u mnohých z nás nebyli na světě ještě ani jejich rodiče či dokonce prarodiče, ale naši dědečkové a pradědečkové to tehdy holt totálně pohnojili. Kdyby komunisti ve volbách získali o 10-15 % hlasů méně, kdyby se demokratičtí politici v únoru 1948 nechovali jako totální amatéři a pitomci, kdyby měl Beneš větší koule… možná mohlo být Československo až do roku 1989 druhým Rakouskem - které jen tak mezi námi bylo až do roku 1955 zčásti okupované Rudou armádou, zatímco na našem území někdy od léta 1945 až do srpna 1968 sovětská vojska přítomná vůbec nebyla.
Po únorovém komunistickém puči se „na Západ“ mimo jiné dostaly i zprávy o tom, že prezident Beneš vyhověl Gottwaldovi do značné míry kvůli strachu před občanskou válkou. A tato informace byla pro tamější politiky zřejmě dost zásadní. Ve Francii, Itálii, ale dokonce i v západní zóně Německa byly komunistické strany poměrně silné a mezi částí populace byli komunisté i docela oblíbení - mimo jiné proto, že se dost významně účastnili protinacistického a protifašistického odboje, takže byli v očích ne až tak malé části občanů hrdinové. Britové, a především Američané se tudíž opravdu dost zděsili možnosti, že „československý scénář“ by se mohl zopakovat i někde na západ od Aše či na jih od Pálavy.
Účelem NATO tedy bylo postavit co nejpevnější hráz proti komunismu. Je tudíž vcelku logické, že když byl v letech 1989-90 komunismus postupně zlikvidován v celé střední a východní Evropě, a dokonce začal být pomalu demontován i v samotném Sovětském svazu (který se ještě navíc začal rozpadat), ani Sovětský svaz a poté ani Rusko jako jeho právní nástupce nebyli Aliancí vnímáni jako nepřátelé, ale naopak jako budoucí možní spojenci.
Není pravdou, že by ze strany NATO byl vysloven nějaký slib na téma, že se Aliance nebude nadále rozšiřovat - existenci podobného slibu popřel několikrát dokonce i sám Michail Gorbačov. Jediný příslib se týkal pouze věci sjednocení Německa, a to v tom smyslu, že na území bývalé Německé demokratické republiky nebudou umístěné základny NATO - které tam ostatně dodnes nejsou. Naopak sám Gorbačov tehdy nejen počítal s tím, že se někdejší sovětské satelity mohou v budoucnu stát členem Aliance, ale že by se jejím členem jednou výhledově mohl stát i Sovětský svaz.
Poté, co se Sovětský svaz rozpadl, také Gorbačovův nástupce Jelcin možnost budoucího členství Ruska i mnohých dalších bývalých sovětských republik v Severoatlantické alianci vůbec nevylučoval. V rámci tzv. Partnerství pro mír a poté také Zakládajícím aktem o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací tak byla (nejen) Rusku nabídnuta úzká spolupráce s Aliancí.
Současně v té stejné době NATO - a především pak Spojené státy - daly zcela jednoznačně najevo, že na území bývalého Sovětského svazu nechtějí několik států vlastnících jaderné zbraně (tedy Bělorusko, Kazachstán, Ukrajinu a Rusko), ale pouze jedinou jadernou mocnost, kterou má být Rusko. Zbylé tři státy nakonec souhlasily vcelku ochotně s tím, že jaderné arzenály nacházející se na jejich území vymění za garanci nedotknutelnosti jejich hranic - s čímž samozřejmě souhlasilo i Rusko. Nikomu to tehdy nepřipadalo vůči těmto třem státům nijak „nefér“, protože mnohé územně velké a/nebo ekonomicky i politicky významné státy v NATO jsou taky bezjaderné - např. Kanada, Itálie nebo Španělsko.
Navíc v době uzavírání všech těchto dohod a smluv se předpokládalo, že jednou, výhledově, za nějakých cca 20 let, by se jak Rusko, tak i většina zemí bývalého SSSR mohly stát i plnoprávnými členy NATO. Ještě na počátku 21. století - kdy tedy byl ruským prezidentem už Vladimír Vladimírovič - se tento předpoklad zdál být dosti reálným. V roce 2001 Rusko ostře a zcela jednoznačně odsoudilo teroristické útoky islámských fanatiků na New York a Washington - podle všeho Putin byl jeden z prvních světových státníků, který osobně zatelefonoval americkému prezidentovi a nejen, že mu kondoloval, ale nabízel i pomoc v boji proti teroristům. A tato nabízená pomoc nebyla jenom planými slovy, Rusko jevilo ochotu se západními státy na protiteroristických operacích spolupracovat, a to především tou formou, že přes jeho území vedly důležité zásobovací trasy. Západní svět „na oplátku“ tehdy zase příliš výrazně nekritizoval to, co Rusko vyvádí v Čečně a na Kavkaze.
Zásadním zvratem byl projev Vladimíra Putina v Mnichově v roce 2007, kdy dal dosti jednoznačně najevo, že je mu rozšiřování NATO silně proti srsti. Od tohoto projevu postupně stále více z Kremlu zaznívalo, že za tragédii považují nejen rozpad Sovětského svazu, ale že by rádi zase získali zpět své „sféry vlivu“, za které tedy považují všechny bývalé socialistické a lidově-demokratické státy, samozřejmě i včetně naší republiky. Od podobné doby se stále častěji šíří lži o údajném slibu na téma nerozšiřování NATO, což ovšem Michail Gorbačov až do své smrti popíral - a kdo jiný by o tom měl vědět více než právě on?
Můžeme se ptát, co Putinovi spadlo na hlavu. Osobně si myslím, že jej holt dostihlo jisté „prokletí“ všech ruských vládců. Mnozí z nich totiž nastupovali na trůn s předsevzetím, že budou lepší než jejich předchůdci, že budou dbát o blaho všeho ruského lidu, že budou spravedlivými vládci a případně dokonce že i provedou reformy „k lepšímu“, ale prakticky každý dříve nebo později na tyto své původně ušlechtilé a humanistické myšlenky a předsevzetí zapomněl a často po zbytek své vlády dělal spíše pravý opak.
Možná to některé překvapí, ale touhu být spravedlivým vládcem, jenž dbá především o blaho svého lidu, měl původně také Ivan Hrozný - a též se v prvních pár letech své vlády o něco takového i snažil, např. zavedl v Rusku ve velkém knihtisk a zval do země západní řemeslníky a kupce. Stejně tak Stalin byl ve 20. letech překvapivě mnohem menším bolševickým fanatikem než Trocký - a vzhledem k tomu, že Lenin kvůli svému mizernému zdravotnímu stavu už příliš nerozhodoval, NEP, tedy jisté (byť omezené) uznání možnosti soukromého podnikání, byl proto do značné míry právě jeho plán a nápad.
Stalo se to tedy i Putinovi - pokud měl původně touhu či snahu být dobrým vládcem, po čase ho to přešlo. Navíc se neuměl (a jako bývalý agent KGB asi ani nemohl) vymanit z vnímání světa optikou poloviny 19. století - kterou ruské impérium neopustilo ani v době, kdy si říkalo SSSR.
Rusko totiž - ať se oficiálně jmenovalo jakkoliv - po celou dobu své existence nezažilo nic byť jenom vzdáleně podobného demokracii. Když tedy nebudeme počítat snahu o jistý osvícenecký absolutismus ze strany carevny Kateřiny Veliké (je opravdu značným paradoxem, že jeden z nejschopnějších panovníků, jaké kdy Rusko mělo, byla německá princezna), pár let na počátku 19. století, kdy car Alexandr I. (vnuk Kateřiny, která jej vychovávala jako svého nástupce) byl spojencem Napoleona a ruská šlechta až nekriticky obdivovala vše francouzské, pár let na počátku 20. století, kdy byl v Rusku konečně zavedený jistý velmi omezený parlamentarismus, dobu tzv. „tání“ za Chruščova, Gorbačovovu „perestrojku“ na konci 80. let a na ni navazující dobu demokratizace na přelomu tisíciletí. Všechny tyto „letmé závany“ demokracie se ovšem vždy týkaly v podstatě pouze velkých měst a intelektuálů.
Běžní Rusové - jakož i další národy obývající Rusko - si podobných demokratizačních snah buď vůbec nevšimli, protože na jejich životě se nezměnilo prakticky nic, nebo všechny snahy o demokratické reformy (byť třeba i původně dobře míněné) jim dokonce přinesly spíše zhoršení situace a kvality života. Vždycky mi připadaly jako urban legends tvrzení některých lidí, co v SSSR byli, že na Sibiři existují vesnice, kde ještě v 60. letech nevěděli, že je Stalin dávno mrtvý, ale když se tak dívám na současné Rusko, zas až tak velké výmysly to možná nebyly. Stejně tak Gogolův Revizor vystihuje ruskou realitu všude „kousek“ od Moskvy a Petrohradu už dobře 150 let (bez ohledu na to, jak si zrovna ruské impérium říkalo a jaký režim v něm oficiálně byl) - a vypadá to, že ještě minimálně 10 nebo 20 let ji vystihovat bude.
Rusko jako celek prostě nemá za sebou ani zkušenost reformace, natož pak renesanci či dokonce osvícenectví. Jakous takous představu o tom, co je to demokracie nebo humanita, v Rusku vždycky mělo jen pár procent intelektuálních elit, zejména pak takových, které mluvily cizími jazyky a tedy i četly „západní“ knihy, případně alespoň pár týdnů, měsíců či ještě déle pobývaly v Evropě kdekoliv na západ od Uher. Z těch potom vzešli všichni ti Puškinové, Tolstí, Čajkovští atd.
Obyčejní Rusové ovšem od kolébky až do hrobu nejen, že neměli žádná práva, ale dokonce je zpravidla ani nenapadlo, že by nějaká mohli mít. Místo toho jim bylo jako určitá „náhražka“ nejdříve popy, poté rudými komisaři a posléze i rozhlasem a televizí tvrzeno, že jejich strádání má hlubší smysl, že se obětují pro lepší budoucnost - ať posmrtnou nebo svých dětí a vnuků. Že jejich údělem je mučednictví pro „svatou matičku Rus“ a být poslušným „báťušky cara“, který to s nimi (a hlavně s tou „svatou Rusí“) myslí dobře. Proto pro obyčejné Rusy nebylo až tak těžké jako cara začít vnímat Stalina, případně později Brežněva (a nyní Putina), místo ostatků svatých uctívat nabalzamovaného Lenina, případně další (už nebalzamované) velikány pohřbené u Kremelské zdi a ikony pravoslavných světců vyměnit za obrázky komunistických tajemníků.
Problémem zkrátka je, že za posledních téměř 150 let naprostá většina elit z Ruska buď utekla, nebo skončila v gulazích a na popravištích. Z inteligentních lidí dnes v Rusku zůstaly z 90 % pouze dvě kategorie - ti, co jsou ochotní se jakkoliv hrbit před vrchností a dělat jim ty „užitečné idioty“ (někteří pro mrzký „jidášský groš“, jiní ze strachu), a pak amorální zrůdy, co mají ambice se těmi novodobými bojary a gubernátory stát.
Současné vládnoucí vrstvy pak svým myšlenkovým nastavením stále „trčí“ někde v předminulém století. Vyspělost země mají pořád tendenci poměřovat tunami vytěženého uhlí a ropy, případně vyrobené oceli - a čím má který stát větší území, tím je podle jejich názoru větší velmocí. Nejsou schopní pochopit, že ani kdyby se současné Rusko rozkládalo od Bretaně až po Labrador, pořád bude jenom tou „omšelou benzínkou s jadernými raketami“, protože jeho ekonomika stojí v podstatě především na vývozu nezpracovaných surovin a zemědělských plodin - což je obvyklým znakem rozvojových států.
Všechny ostatní někdejší imperiální velmoci, nad kterými v historii opravdu Slunce nezapadalo - jako Španělsko, Portugalsko, Velká Británie nebo Francie - i někdejší lokální (kontinentální) mocnosti jako Rakousko, Německo, Itálie a Japonsko nejpozději během druhé poloviny 20. století přišly na to, že nejpodstatnějším faktorem není velikost území ani počet obyvatel, ale výkonnost ekonomiky a životní úroveň obyvatelstva.
Dokonce i ti arabští šejkové už pochopili dvě základní věci. Za prvé, že pokud nechtějí během dvaceti, třiceti let skončit zase jako zapadlé pouštní díry, kde se jezdí na velbloudech, nemohou svou ekonomiku stavět pouze na exportu ropy - proto v posledních letech tak výrazně podporují turistický ruch, investují ve vyspělých zemích, kupují průmyslové patenty a angažují západní experty. A za druhé to, že pokud je země opravdu hodně bohatá - i kdyby jenom díky exportu ropy - musí to na své životní úrovni poznat nejen její úzká vládnoucí vrstva, ale naprostá většina obyvatelstva, zejména pak střední třída. Možná to bude tím, že - na rozdíl od Ruska - v Arábii i v Osmanské říši byla od nepaměti dosti početná (a tím pádem i významná) vrstva městského obyvatelstva, tedy řemeslníků a kupců. Konec konců, i sám Mohamed byl přece původní profesí právě kupec.
Zato vládci v Rusku - ať se jmenují carové a bojaři, carové a gubernátoři, generální tajemník a oblastní tajemníci nebo prezident a oligarchové - tyto dvě jednoduché věci stále nejsou schopní pochopit. Naopak jsou pořád nezvratně přesvědčeni o tom, že je Rusko supervelmocí - a podle toho s ním musí být i nakládáno. K tomu si stále hýčkají svůj oblíbený národní mýtus o tom, jak pouze oni porazili Hitlera, jak pouze oni jsou ti hlavní vítězové 2. světové války a jak je jejich „národním osudem“ být jakýmisi spasiteli světa, kteří mají právo všechny „zachraňovat“, ať se jim to líbí, nebo nelíbí. My jsme si to jejich „zachraňování“ mohli „užívat“ více jak 40 let - během kterých se tak z jednoho z nejvyspělejších států světa před druhou světovou válkou stala málem rozvojová země. Takže děkujeme, nemáme zájem. (A mám dojem, že s tímto nezájmem nejsme sami - takoví Litevci, Lotyši, Estonci nebo Poláci by k tomu měli co říct možná ještě více než my.)
Jenže tohle kremelským politikům - bez ohledu na to, jak si zrovna aktuálně Rusko říká - zřejmě vůbec „hlava nebere“. A proto vedou politiku své země tak, jak ji už víc jak sto let vedou - a strašně se diví, že je „nikdo nechápe“ a nikdo se s nimi moc nechce „kamarádit“.
Pokud si totiž Putin opravdu myslí, že Čína, Indie nebo Írán jsou nějací jeho „přátelé“, tak je naivní hlupec. Čína už teď pomalu skupuje Sibiř - za deset až dvacet let tam už Rusku nebude patřit skoro nic, no a Indie i Írán by velmi rádi dělali to samé. Tedy jinými slovy současní „spojenci“ Ruska by si jej nejraději rozporcovali jak narozeninový dort.
No, kdo chce kam, pomozme mu tam. Neboli slovy známé ruské pohádky „kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem“. Problémem je, že nejspíš - na rozdíl od pohádkového narcise Ivánka, který „měl rád jen sebe, jen pro sebe žil a lidem ublížil“ - jak Putin, tak ani případný jeho budoucí nástupce neskloní hlavu a nezeptá se, jak by měl začít dělat ty dobré skutky.
Na podobné téma:
Zdroje:
O světové války k té studené (francouzský dokument - YouTube)
Churchill a Stalin (dokument Channel 4 - YouTube)
Churchill a Roosevelt (dokument Channel 4 - YouTube)
Tváří v tvář absolutnímu zlu: Karel Kutlvašr (YouTube dokument kanálu Jirka vysvětluje věci)
Jaltská konference- závěry (česky)
Rozhovor na téma poválečného vývoje Československa - 1. část, 2. část, 3. část a 4. část (vše česky)
Rusko v mezinárodních vztazích, aneb proč Rusku nerozumíme - přednáška Michaela Romancova (záznam přednášky na YouTube)
