Článek
Opravdu si pisatelka s přezdívkou „Mamynka“ a jí podobní chytráci myslí, že je možné slona nebo lva či tygra donutit násilím provádět nějaké kousky a předvádět je před publikem? Kdyby to tomu zvířeti opravdu vadilo, tak prostě jednou dvakrát máchne tlapou - a jaký byl krotitel.
Ti cirkusáci opravdu nejsou blázni - a už několik staletí dobře vědí, že v okamžiku vystoupení jsou s těmi slony nebo šelmami v manéži sami, takže pokud by některé z těch zvířat na ně bylo „naštvané“, zabije je během pár vteřin. Tudíž zvířata netýrat je v jejich vlastním zájmu, ba přímo v zájmu jejich prostého přežití. Pojem „sloní paměť“ nevznikl jen tak pro nic za nic, sloni jsou schopní si křivdy na nich spáchané pamatovat desítky let - a nejen to, taky jsou schopní celé roky čekat, než se pomstí. A šelmy - jak kočkovité tak psovité - si také pamatují docela dobře a dlouho. Což potvrdí asi každý majitel psa nebo kočky - a je třeba si uvědomit, že i pouhý pinč nebo čivava je vlastně malý vlk, zatímco ta nejlínější domácí micka je ve skutečnosti malý tygr.
Další věcí je, že v cirkusech jsou v největší míře využívána zvířata, která jsou už tisíce let domestikovaná a tedy je už po stovky generací lidé „drezírovali“. Mám na mysli především psy a koně, ovšem i některá další zvířata v cirkusech hojně využívaná byla už před mnoha stovkami let lidmi využívána na polní práce, přepravu nákladů a osob i k dalším účelům. Což všechno s sebou samozřejmě neslo i to, že tito tvorové byli už od mláďat cvičeni.
Se slony indickými se u nás setkáváme jen v zoo, ale v Asii jsou dodnes využíváni k práci.
Týká se to nejen oslů, buvolů, yaků, velbloudů a lam, ale také slonů indických - kteří byli celá tisíciletí používáni dokonce i ve válkách. Asi každý člověk se základním vzděláním slyšel něco o Hannibalovi - který ovšem nebyl první, válečné slony staletí před ním používali kromě starověkých Indů také Peršané a možná občas i Egypťané, protože před zhruba 2500 a více lety v severní Africe žil dnes již vymřelý (přesněji lidmi vyhubený) druh slona, který byl menší a snáze cvičitelný než slon africký. A v jižní a jihovýchodní Asii se váleční sloni používali ještě koncem 19. století. Velmi dobře si pamatuji na scénu z filmu Anna a král, kdy se hlavní hrdinky ptá siamský král sympatizující ve válce Jihu proti Severu se Severem, kolik má Lincoln válečných slonů - když je mu odpovězeno, že žádné, tak konstatuje, že to se tedy pak nediví, že tu válku pořád nemůže vyhrát, načež prohlásí, že je tedy ochotný mu poslat padesát svých nejlepších.
Už jsem o tom jednou psala, že někteří psi jsou rození komedianti a především že některá plemena (jako např. pudlové) to komediantství mají „přímo v genech“, protože jejich předkové byli velmi často používáni v cirkusech, kabaretech a varieté. Myslím, že většina chovatelů pudlů mi potvrdí to, co jsem v tomto svém článku napsala, totiž že jejich pes se často a rád na veřejnosti předvádí - a naopak pokud se nudí, je s ním často k nevydržení a je schopen „z pomsty“ velmi kreativně demolovat byt. Podobné tendence má i mnoho bišonků, papillonů, špiců a dalších.
Pudlíci se velmi rádi veřejně předvádějí - ale psím exhibicionistou může být i psík méně elegantní, než je ten na fotografii.
Pokud by „týráním zvířat“ bylo cvičení cirkusových pejsků, tak by musely být „týráním“ i psí sporty jako canicross nebo agility. Přesto se jich spousta psů účastní ochotně a nesmírně ráda. Ano, jsou psi, které něco podobného nebaví - ovšem chovatel, který má kouska funkčního mozku v hlavě, nebude svého psa nutit do něčeho, co ho nebaví, protože to nemá smysl. Pokud psa nebaví agility, i kdyby se jeho majitel na hlavu postavil a sebevíc ho nutil, stejně ten pes nevyhraje jediný závod.
Spousta chovatelů psů má i své zkušenosti s tím, že pokud psa nebaví předvádět se na výstavách, tak i kdyby měl ty sebelepší předky a sebeskvělejší exteriér, stejně z něj ten šampion mezinárodních výstav nikdy nebude, protože se prostě při předvádění bude schválně chovat naprosto hrozně. Podobné zkušenosti mají i chovatelé koní, že plnokrevník i kdyby měl ten nejlepší možný původ a po fyzické stránce absolutně dokonalé tělo, pokud si postaví hlavu, že překážky skákat nebude, tak je prostě skákat nebude a jezdit s ním na dostihy je zbytečné vyhazování peněz.
Agility není týrání, ale sport, který mnohé psy nesmírně baví.
A to stejné platí i pro cirkusová zvířata. Vyrůstala jsem ve vilové čtvrti a přes dva domy bydlela rodina spřízněná s Berouskovými, kteří za nimi občas jezdili na návštěvu. Takže si dobře pamatuji, co nám o cirkusech povídali - že ne každé zvíře, i kdyby se u nich v cirkuse narodilo a od malička s nimi vyrůstalo, se k výcviku hodí. Pokud se nehodilo, většinou jej prodali či darovali do zoo, případně prodali nějakému soukromému chovateli. Že k tomu, aby z nějakého lva, tygra, slona, velblouda… byla hvězda manéže, jsou potřeba nejen roky drezury, ale především to, aby to zvíře mělo „samo od sebe“ jistý herecký talent a především notnou dávku exhibicionismu, tedy touhu se předvádět před publikem.
Vyprávěli nám i o tom, že každé cirkusové představení je jiné, protože někdy se tomu či onomu zvířeti chce víc a jindy méně - a oni když vidí, že dneska se tomu konkrétnímu zvířeti moc nechce, tak některé kousky z programu prostě vypustí nebo program nějak „přeskládají“, protože by je ani ve snu nenapadlo nutit zejména šelmu nebo zvíře daleko větší než člověk (slona, ale i velblouda či koně) k něčemu, do čeho se mu nechce.
Dále nám říkali, že ta zvířata si obdiv ze strany publika a potlesk vysloveně užívají, že i při výcviku a generálkách bez publika jim musí aspoň ten krotitel zatleskat, protože jinak by byla zklamaná. Vyprávěli nám i historku o tom, jak filmaři potřebovali cvičeného slona, takže pro natáčení poskytli jednu svou slonici i s jejím drezérem - a jak po natočení první verze příslušné scény milá slonicee odmítala z placu odejít, dokud jí celý filmový štáb nezatleskal. Ona scéna se natáčela asi třikrát - a pokaždé musel celý filmový štáb od režiséra přes kameramana a osvětlovače až po klapku tleskat a křičet „bravo“, aby se scéna mohla opakovat, případně poté začít točit scéna jiná.
Stejně tak není žádným „týráním“ - byť mnozí pseudoochránci si myslí opak - zdobení zvířat. A to ať všemožnými postoji, čabrakami, „oblečky“ a šperky, tak ani nanášením barev přímo na tělo zvířete. Už jsem o tom také jednou psala, že pudlíci vcelku s klidem snášejí, pokud se je jejich majitel snaží přibarvit či dokonce úplně přebarvit různými přelivy a barevnými laky na vlasy. Kamarádka, co se zabývá jógou a jezdí proto často do Indie, mi zase vyprávěla, jak se na ty různé slavnosti sloni vysloveně těší, jak na sebe nechají velmi ochotně malovat a naopak je na nich vidět, jak jsou pyšní na to, že krásně vypadají.
Tohoto pudlíka zjevně nechává zcela klidným, že jej jeho páníček přebarvil téměř k nepoznání.
Také je známou věcí, že v dnešních zoologických zahradách ošetřovatelé některá zvířata cvičí formou hry a naučené kousky s nimi pak předvádějí návštěvníkům, protože se zjistilo, že jim to vysloveně prospívá. Tato činnost je pro ně podobná zábava jako agility pro psy, navíc výrazně zlepšuje jejich psychickou pohodu, protože se nenudí, a někteří jedinci si opět velmi exhibicionisticky užívají zájem a potlesk ze strany publika. Podobný přístup je dnes v zoo uplatňován poměrně často nejen u těch již zmíněných slonů, ale také u většiny mořských savců - lachtanů, tuleňů a delfínů. Určitá zábava je pak ze strany ošetřovatelů vymýšlena i pro kočkovité šelmy nebo opice.
Myslím si, že absolutní zákaz cvičených zvířat v cirkusech je naprostá hloupost. U domestikovaných zvířat vůbec nedává smysl, protože tato zvířata jsou lidmi cvičena a „drezírována“ i mimo cirkusy, někdy dokonce i více či „tvrději“ než v těch cirkusech, případně pak dosti tvrdě pracují. Myslím si, že kůň, který se každý večer předvádí v manéži s krasojezdkyní na hřbetě, je na tom stokrát lépe než kůň, který denně za každého počasí vozí drožku s turisty nebo stahuje klády z lesa.
U zvířat původem „divokých“ by mělo být věcí odborníků (zoologů, biologů, zvířecích etologů, případně i veterinářů), aby rozhodli, kterým druhům předvádění se v cirkusech vůbec neškodí, naopak spíše může prospívat jejich psychické pohodě, u kterých druhů musí být velice pečlivě vybíráni jedinci pro předvádění se vhodní a u kterých druhů je i drezura bez jakéhokoliv použití násilí nevhodná, protože těmto zvířatům psychicky škodí.
Lachtany v zoo předvádění se před publikem zjevně baví - zejména když dostanou za odměnu nějakou tu rybku.
Nejsem profesionální zvířecí etolog, ale myslím si, že do první jmenované skupiny by mohli patřit právě ti lachtani, do druhé kočkovité šelmy a do třetí možná medvědi, možná hyeny, možná zebry… opravdu nejsem odborník, takže nevím. V každém případě si ale myslím, že pokud je cirkus provozovaný rozumnými lidmi, případně je aspoň pod patřičným dohledem, lvům, tygrům a dalším exotickým zvířatům je v něm neporovnatelně lépe než u různých zbohatlických snobů (typu Vémola), kteří si pořídí podobného „mazlíčka“ pouze z touhy se předvádět, ovšem o tom zvířeti, jeho potřebách a chování nevědí vůbec nic.
Ti cirkusáci - zejména pokud jsou v jejich „komediantské rodině“ určité druhy zvířat chovány a cvičeny už několik generací - mají kdyby nic jiného alespoň praktické zkušenosti (dnes z valné většiny i teoretické znalosti), zatímco ti zbohatlíci nemají jedno ani druhé. Pproto pak svým „mazlíčkům“ nechávají amputovat drápy (velmi často se totiž nejedná o pouhé „stříhání“, ale o amputaci posledních článků prstů), vytrhávat jedové zuby, chovají se k nim způsobem, který je pro příslušný druh ve skutečnosti týráním, byť to tak na první pohled nevypadá, a v naprosté většině případů je chovají v naprosto nevyhovujících podmínkách (o tom všem podrobněji zde).
Místo šikany cirkusáků by se měli ochránci zvířat zaměřit spíše na to, jak se svými exotickými (a někdy i naprosto neexotickými) „mazlíčky“ nakládají různé celebrity. Jenže na to asi není odvaha, co? Případně kritizovat slavné herce, zpěváky, youtubery a jim podobné by mohlo přinést spíše smršť hejtů ze strany jejich fanoušků a fanynek než nějaké „kladné body“, že?
