Babiš sabotoval vlastní stížnost. Přečetl jsem nález Ústavního soudu o důchodové reformě

Když jsem četl ústavní stížnost na důchodovou reformu, projevil jsem jistou skepsi ohledně její šance na úspěch. Měl jsem pocit, že stížnost je sepsána tak trochu na efekt a postrádal jsem v ní zásadnější právní argumenty, které by mohly soudce přesvědčit o tom, že je potřeba zákon či jeho část zrušit.

Po publikaci článku mi dorazilo mnoho kritických a bohužel i urážlivých komentářů a zpráv, které zpochybňovaly mé právo vyjadřovat názor, případně mě rovnou škatulkovaly jako „příznivce vlády“ nebo dokonce „nepřítele důchodců“. Nález Pl. ÚS 11/25, který nyní stížnost na důchodovou reformu jednoznačně zamítl, nicméně velmi dobře ukazuje, že právní argumentace skutečně tak trochu „vařila z vody“.

Trochu komické je, že k zamítnutí do určité míry přispěl i Andrej Babiš, který je pod stížností společně s Alenou Schillerovou a dalšími 69 poslanci hnutí ANO také podepsán. Jedna z klíčových argumentací celé stížnosti totiž stála na tom, že v průběhu schvalování byla porušena práva opozičních poslanců vyjádřit se k návrhu zákona. Důvodem mělo být, že se ve všech čteních stanovil pevný čas hlasování, a k hlasování pak došlo, přestože byli do debaty přihlášeni další poslanci.

Ústavní soud už v minulosti podobnou situaci řešil, třeba když posuzoval snížení mimořádné valorizace důchodů z června 2023, a jasně konstatoval, že když opozice dělá obstrukce, nemá se divit tomu, že vláda jednání zkrátí. Proto poslanci ANO předložili argumentaci, že tentokrát nikdo neobstruoval a diskuse byla věcná, takže k přerušení dojít nemělo.

Rozhodování soudců o míře obstrukce a oprávněnosti zkrácení jednání usnadnil Babiš tím, že sám ve svém projevu teatrálně hovořil o tom, že obstruuje. Ústavní soud tak přímo v nálezu cituje samotného Babiše, který ve svém projevu řekl: „Prosím vás, pan premiér řekl, že obstrukce jsou projevem svobody a demokracie, takže pro všechny provládní novináře hlásím, že Alenka mě pověřila obstruovat, obstruovat, takže budu mluvit dlouho, dlouho. A proč obstruujeme? […] Proč obstruujeme? Zjednodušeně řečeno, my chceme zabránit dalšímu okradení důchodců, protože to není žádná reforma.“ A o něco později to dokonce zopakoval, zmínil třeba: „Jen aby tady občané věděli, že obstruuju – abyste věděli, obstruuju, mluvím dlouho.“

„Vystoupení A. Babiše trvalo celkově 2 hodiny 51 minut, přičemž jeho značná část zjevně nesouvisela s předmětem nyní posuzovaného zákona,“ konstatovali soudci v nálezu. A přestože nikdo neupírá opozici právo obstruovat, nesmí to paralyzovat legislativní proces. „Parlamentní opozice může k dosažení vlastních politických cílů oddalovat či blokovat rozhodnutí přijímané většinou, zneužívání tohoto práva však nemá vést k oslabení či znemožnění efektivního výkonu moci vládnoucí většinou. Smyslem zákonodárného procesu je totiž projednání a schválení (či zamítnutí) návrhu zákona, nikoliv oddalování jeho přijetí a obstrukce vedoucí k paralýze legislativní činnosti,“ stojí v rozhodnutí.

Jinými slovy to znamená, že když někteří opoziční poslanci dlouhé hodiny mluví, někdy dokonce i mimo téma, nelze se divit tomu, že se pak někteří jejich kolegové nedostanou ke slovu. Důležité dle soudu je, že opozice měla dostatek času se k tématu důchodů vyjádřit. „Návrh zákona byl na plénu projednáván 10 jednacích dnů, celkem téměř 79 hodin. Jak vyplývá z vyjádření Poslanecké sněmovny, v průběhu projednávání návrhu zákona vystoupili opoziční poslanci zhruba 600krát,“ poznamenal soud.

Ústavní stížnost napadala i způsob, jakým poslanci Marek Benda a Jan Jakob předložili pozměňovací návrh, který omezil počet náročných profesí s nárokem na dřívější důchod. Stížnost říkala, že to bylo na poslední chvíli, nebylo to dostatečně zdůvodněno a že nebyl k dispozici dostatečný prostor pro debatu.

V tomto ohledu ale soud pochybení neshledal, protože vše proběhlo podle řádných pravidel. Zkrátka pozměňovací návrhy se podávají ve druhém čtení a ve třetím čtení se hlasuje, a přesně tak to proběhlo. Soud navíc upozornil, že opoziční poslanci tento návrh rozsáhle komentovali ve třetím čtení, celkem se k němu vyjádřilo 13 poslanců.

Neprošel ani poslední argument k legislativnímu procesu, podle kterého předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová nenechala poslance formálně hlasovat o návrhu Aleny Schillerové na odložení projednávání o několik měsíců. Soud dospěl k závěru, že i v tomto případě šlo o zbytečný obstrukční krok. Navíc byl tento návrh v podstatě nesmyslný, protože byl v rozporu s již schváleným dřívějším usnesením.

Ústavní soud jasně konstatoval, že i tentokrát byl v rámci schvalování porušen jednací řád Poslanecké sněmovny, ale zároveň nešlo o tak závažný delikt, aby to porušilo Ústavu a bylo nutné kvůli tomu zrušit celý zákon. „Ačkoli proces vedoucí k přijetí zákona č. 417/2024 Sb. nelze považovat – v podústavní rovině – za bezvadný, poměřováno prizmatem nastíněných ústavních kautel neshledal, že by jednotlivá zjištěná pochybení samostatně nebo ve svém souhrnu odůvodňovala jeho výjimečný zásah do legislativního procesu,“ zdůraznili soudci.

Již tradičně také soudci vyzvali poslance k úpravě jednacího řadu, aby více odpovídal politické realitě. Pak by se nemusely stále znovu řešit podobné sporné situace při schvalování zákonů.

V druhé části nálezu se soudci vypořádali s návrhem na zrušení zvýšení důchodového věku na 67 let a související dřívější důchod pro náročné profese. Poslanci ve stížnosti naznačili, že takové zvýšení důchodového věku je protiústavní, a navíc, protože není řádně zdůvodněno, je zároveň v rozporu s mezinárodními úmluvami.

V otázce sociálního zabezpečení, a tedy i pravidel důchodů si Ústavní soud dlouhodobě udržuje jistou zdrženlivost, protože to považuje za politickou otázku. Proto nerozhoduje, jestli je návrh vhodný či nevhodný, ale pouze kontroluje, jestli neporušuje základní práva daná Ústavou. Jde o takzvaný test racionality, jehož součástí je zodpovězení otázky, zda „zákonný prostředek použitý k dosažení tohoto cíle je racionální (rozumný), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší“.

Soudci došli k závěru, že další zvyšování důchodového věku nepředstavuje zásah do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Stalo by se tak pouze v případě, kdyby toto zvýšení bylo nějak excesivní, tedy extrémní či velmi intenzivní. Zpřísnění důchodového věku je navíc dle soudu podloženo „četnými demografickými ukazateli, mezi něž patří např. pokles pravděpodobnosti úmrtí a s ním spjaté zvýšení očekávané doby dožití, resp. zvýšení tzv. střední délky života. Nárůst důchodového věku je proto pouze přidruženým projevem demografického vývoje, resp. přiměřenou reakcí na něj, při níž esence práva na hmotné zabezpečení ve stáří zůstává zachována.“

Důležité podle soudců je, že tato změna není diskriminační, svévolná a má jasný legitimní cíl, a to zmírnění dopadů demografického vývoje na hospodaření důchodového systému. „Ústavní soud považuje napadenou právní úpravu za racionální, resp. neshledal v ní nic, co by bylo možné ve shora uvedeném smyslu považovat za zjevně či očividně iracionální,“ píše se v nálezu soudu.

V závěru soud odmítá možné porušení mezinárodních úmluv, a to kvůli nedostatečnému zdůvodnění u zvyšování důchodového věku. Samotnému schválení změny podle nálezu předcházela odborná debata, opatření mají podporu například Národní ekonomické rady vlády a návrh je zdůvodněn „dostatečně reprezentativním souborem ekonomických, demografických i statistických dat“. Navíc samotné mezinárodní úmluvy v určitých ohledech připouští zvýšení věku nad 65 let, třeba když významná část populace má věk nad touto hranicí.

A pokud jde o náročné profese, dochází k závěru, že případné úlevy pro ně jsou v kompetenci národních států. Podstatné je, že zvýhodnění náročných profesí bylo zavedeno (pro čtvrtou kategorii) a původně zahrnutá třetí kategorie získá jinou formu ocenění. Opět jde v tomto ohledu primárně o politické rozhodnutí.

V případě nálezu, který zamítl stížnost na zpřísnění předčasných důchodů a valorizací, jsem vyjádřil určité zklamání nad tím, že je soud docela benevolentní k vládě, což může v jistém ohledu vzbuzovat nedůvěru ve stát a jeho instituce. V případě posledního nálezu k důchodové reformě ale nemám pochybnosti o tom, že bylo rozhodnuto zcela korektně a srozumitelně.

Vláda se při prosazování této důchodové novely nedopustila žádného zásadního přehmatu, pokud si tedy odmyslím nečekané vyřazení zaměstnanců ve třetí kategorii z nároku na dřívější důchod. V tomto ohledu jde ale spíše o politickou chybu, která svědčí hlavně o politicích samotných, z hlediska legislativního procesu na tom nebylo nic nesprávného. Až na tuto záležitost byl návrh reformy opravdu důkladně a transparentně připravován a komunikován s veřejností a celé schvalování bylo v pořádku.

V podstatě nebylo právně co napadnout, ostatně i samotná ústavní stížnost tomu svou nízkou kvalitou odpovídala. Myslím, že soudci neměli příliš mnoho práce, aby jednotlivé argumenty vyvrátili, a někteří opoziční poslanci tomu svou politickou horlivostí dokonce dopomohli.

Je také dobře, že v nálezu je jasně konstatováno, že případné zvyšování či snižování důchodového věku je hlavně politická věc a z toho je nutné vycházet. Ústava nikde neříká, kdy se má chodit do důchodu a jak vysoký důchod máme pobírat. To vše určují zákony, které schvalují politici, a Ústavní soud pouze hlídá, aby se dopady těchto zákonů nevymykaly základním ústavním právům. Kdyby měl správnost či smysluplnost každého zákona posuzovat Ústavní soud, neměli bychom dvě parlamentní komory, ale v podstatě tři.