Přečetl jsem ústavní stížnost na důchodovou reformu: Zatím nejslabší kousek

Důchodová reforma, kterou prosadila vláda Petra Fialy, vyšla ve sbírce zákonů v prosinci 2024. Už v průběhu schvalování představitelé hnutí ANO avizovali, že reformu napadnou u Ústavního soudu, což nyní také učinili.

Ústavní stížnost má celkem 23 stran a podepsalo ji všech 71 poslanců ANO v čele s Alenou Schillerovou. Na přípravě spolupracovali odborníci na ústavní právo a poslance zastupuje advokát David Raškovský, podobně jako u předchozích stížností, které byly podány v souvislosti s důchodovou legislativou.

Celou stížnost jsem prostudoval a sepsal shrnutí i důležité postřehy.

Stížnost má dvě roviny:

Podstatné je, že stížnost kromě zmíněných úprav důchodového věku nenapadá žádné jiné důchodové změny. Základem je rozporování legislativního procesu, na jehož základě se žádá zrušení celé reformy, tedy i změn, které jsou v pořádku a od začátku je podporuje i hnutí ANO (například zmírnění pravidel pro obnovení vdovských důchodů, ocenění péče fiktivním vyměřovacím základem nebo poloviční krácení předčasného důchodu pro lidi, kteří dlouho pracovali). Pokud by tedy v tomto ohledu stížnost uspěla, zrušily by se i tyto změny.

Pokud by soud vyhověl pouze v části, kde se napadají změny důchodového věku a náročných profesí, byly by zrušeny pouze tyto paragrafy a vše ostatní z reformy by zůstalo zachováno.

Nejrozsáhlejší část stížnosti (celkem 15 stran) se věnuje legislativnímu procesu. Stížnost vyjmenovává konkrétní procedurální pochybení, kterých se dopustili vládní poslanci, a také se věnuje porušování jednacího řádu Poslanecké sněmovny.

Základem argumentace je zejména nedostatečný prostor pro debatu o návrhu zákona. Nejprve je kritizováno, že návrh neprojednaly zdravotní, hospodářský a rozpočtový výbor. Zásadní výhrada pak spočítá v tom, že všechna tři čtení návrhu zákona byla ukončena, přestože ještě nestihli promluvit všichni poslanci, kteří byli přihlášeni do rozpravy.

Jde v podstatě o podobnou argumentaci, která byla použita i v ústavní stížnosti na jednorázové snížení mimořádné valorizace v červnu 2023, tedy že poslanci nedostali prostor se vyjádřit, a to zejména ve druhém a třetím čtení, kdy se diskutuje o pozměňovacích návrzích. V předchozí stížnosti tuto argumentaci Ústavní soud odmítl s tím, že když opozice dělá obstrukce, nemá se divit tomu, že vláda jednání zkrátí.

Nyní poslanci ANO tuto argumentaci pozměnili. Říkají, že tentokrát nikdo neobstruoval a diskuse byla věcná, přesto však byly projevy zkráceny a část z nich se nemohla vyjádřit. V rámci argumentace například zaznívá, že i vládní poslanec Marek Benda ocenil „kultivovanou a normální“ diskusi, a proto nemělo dojít k přerušení. Dále je předloženo vyjádření Legislativního odboru Poslanecké sněmovny, který ukončení rozpravy ve druhém čtení považuje „za nesprávný postup i z toho důvodu, že především v obecné rozpravě odůvodňují poslanci své pozměňovací návrhy“.

Stížnost se dále věnuje tomu, že Markéta Pekarová Adamová, která řídila schůzi, neumožnila hlasovat o návrhu Aleny Schillerové o odročení do června 2025. Argumentace opět stojí na tom, že byl porušen jednací řád a že jde o závažné pochybení, protože o návrhu se rozhodně mělo hlasovat. Zároveň ale nepřímo přiznává, že v tomto ohledu jde spíše o snahu zvýšit právní váhu něčeho, co bývá obvykle používáno spíše v rámci politických her: „Jde o institut jednoduchého přerušení nebo odročení, a proto i samotný návrh na přerušení či odročení je méně formální. V praxi je tento návrh velmi často využíván menšinou k testování existence hlasovací většiny na plénu Poslanecké sněmovny pro projednávaný návrh.“

Poslední část napadá způsob, jakým poslanci Marek Benda a Jan Jakob předložili pozměňovací návrh, který odebral výhodu nižšího důchodového věku zaměstnancům ze 3. kategorie. Kritika je stavěna na tom, že návrh byl předložen na poslední chvíli, takže na něj nebylo možné adekvátně reagovat, a navíc nebyl odůvodněn. „K jeho odůvodnění nedošlo ani ze strany navrhovatelů, ani ze strany vlády jak ve zbytku 2. čtení, tak ani v celém 3. čtení. Tuto skutečnost konstatoval a ohradil se vůči ní také Senát,“ uvádí stížnost.

Poslanci ve stížnosti tvrdí, že pochybení a porušení jednacího řádu bylo v součtu tolik, že to porušuje Ústavu. „Lze konstatovat, že porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny při projednávání napadeného zákona č. 417/2024 Sb. nebylo ojedinělým excesem, ale bylo kontinuální a ovlivnilo celý proces jeho schvalování od počátku až do konce,“ stojí ve stížnosti s tím, že došlo k „popření práv opozičních poslanců“ a k „nezhojitelnému protiústavnímu stavu“.

Dále se ve stížnosti řeší již zmiňované konkrétní schválené změny – zvyšování důchodového věku nad 65 let a výhoda pro pracovníky v náročných profesích. Hlavní argumentace spočívá v tom, že tyto změny jsou v rozporu s Úmluvou o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách z roku 1991, kterou naše republika přijala v rámci členství v Mezinárodní organizaci práce.

Úmluva říká, že zvyšování důchodového věku má probíhat „s ohledem na demografická, ekonomická a sociální hlediska, doložená statisticky“. A dále je tam uvedeno: „Je-li stanovený věk 65 let nebo vyšší, bude tento věk za předepsaných podmínek snížen pro osoby, které pracovaly při pracích, které vnitrostátní zákonodárství považuje pro účely poskytování starobních dávek za těžké nebo zdraví škodlivé.“

Poslanci v podstatě z právního hlediska nezpochybňují samotné zvyšování důchodového věku (byť s ním nesouhlasí), ale kritizují skutečnost, že nejsou dostatečně zajištěny mírnější podmínky pro náročné profese. Dodržování této mezinárodní úmluvy dle poslanců vyžaduje Ústava, což má zajišťovat to, že Česká republika nebude využívat praktiky, ke kterým „se uchylovala její předchůdkyně, Československá socialistická republika, která celou řadu mezinárodních závazků převzala, ale dodržovala pouze ty, které jí vyhovovaly“.

Dále se zmiňuje, že samotný pozměňovací návrh poslanců Bendy a Jakoba je v rozporu s ústavním pořádkem, protože nebyl řádně zdůvodněn. Ústavní soud už v minulosti konstatoval, že změny důchodového systému nesmí být „postavené na libovůli“ a dále nesmí být k různým skupinám přistupováno odlišně, pokud k tomu nejsou objektivní a rozumné důvody.

Stížnost tedy tvrdí, že vyřazení 3. kategorie bylo svévolné, neodůvodněné a měla by tedy být zrušena celá tato část zákona. Vzhledem k tomu, že se požaduje „oživení“ původního znění zákona, by to fakticky znamenalo i zrušení aktuálních výhod pro 4. kategorii.

Když jsem četl první a druhou ústavní stížnost na důchody, v obou případech jsem uznal, že jsou kvalitně připravené. Stížnost, která napadala snížení mimořádné valorizace, byla sice Ústavním soudem zamítnuta, ale právní argumentace byla natolik precizní, že tři soudci sepsali silná disentní stanoviska. Také stížnost, která řeší zpřísnění předčasných důchodů, přinesla zajímavý starší nález Ústavního soudu a byla celkově velmi dobře připravená. Ostatně soudci už ji řeší 17 měsíců, takže rozhodování je asi docela komplikované a musí se vypořádávat se silnými argumenty.

Bohužel tentokrát jsem zklamaný. Mám pocit, že hlavní argumentace stojí především na slovíčkaření a hledání situací, kdy nebyla zcela přesně dodržena formální pravidla. Více než čísla paragrafů v některých částech zaznívají časy, kdy nějaký poslanec něco pronesl, učinil či navrhl („…vložili poslanci vládní koalice Jan Jakob (TOP 09) a Marek Benda (ODS) do systému Poslanecké sněmovny dne 4. října 2024 v 10.41 hodin“). Občas se také zveličuje závažnost prohřešků („pošlapání práv parlamentní menšiny“ nebo „dvojí ignorování návrhu na odročení“), které jsou při jiných jednáních poslanců asi docela běžné a nikdo se jimi moc nezabývá.

Stížnost si vypomáhá různými citacemi ze stenozáznamů, dlouze se popisují procedurální neshody vládních a opozičních poslanců a trochu úsměvně působí i to, že jako důkaz předkládá názor právníků z legislativního odboru Poslanecké sněmovny. Nejsem si jistý, jestli dokument tohoto typu ústavní soudce přesvědčí.

Zvláště když už z minulosti víme, že Ústavní soud se většinou „nevrtá“ ve formalitách. Někdy dokonce konstatuje, že určitá pravidla nebo očekávání byla narušena, ale nebylo to tak zásadní a významné, aby to porušilo Ústavu. Překvapuje mě, že poslanci ANO staví hlavní část ústavní stížnosti právě na podobných argumentech, zvláště když už s nimi neuspěli.

Rozhodně nechci jakkoliv zlehčovat kritiku porušování jednacího řadu nebo zavedených zvyklostí v Poslanecké sněmovně, podle mě by k tomu nemělo docházet. Zároveň jsem ale zklamaný z toho, že ve stížnosti chybí nějaká opravdu zásadní nebo neotřelá právní argumentace. Stížnost se připravovala přes tři měsíce, pracovali na ní experti na ústavní právo a hned několik poslanců ANO má právní vzdělání. A přitom stížnost nedokázala přijít s něčím zásadnějším než s poukazováním na to, že všichni poslanci nemohli hovořit nebo že se o něčem nehlasovalo.

Z celé stížnosti mám pocit, že jde více o politický krok než o snahu dosáhnout nějaké spravedlnosti. Jakoby se poslanci ANO nejprve shodli na tom, že se stížnost musí podat, a teprve poté se hledaly právní argumenty. Jen se ale toto hledání úplně nezdařilo.

Pokud má něco určitou šanci na úspěch, tak je to možná argumentace související s náročnými profesemi, ať už v rámci zmiňované mezinárodní úmluvy, nebo slabým odůvodněním pozměňovacího návrhu. Troufám si ale říct, že když to vyhodnotíme striktně formálně, o což se stížnost celou dobu snaží, tak se šance na úspěch spíše sníží.

Reforma sice důchodový věk zvýšila nad 65 let, ale zaměstnanci v rizikové 4. kategorii mají stanovenou výjimku, což odpovídá citované úmluvě. A údajně nedostatečné odůvodnění pozměňovacího návrhu poslanců Jakoba a Bendy? Má celkem 365 slov. Pro srovnání, například pozměňovací návrh skupiny poslanců v čele s Alešem Juchelkou, který měl zachovat strop důchodového věku na 65 letech, byl předložen o pouhý jeden den dříve a jeho odůvodnění mělo 347 slov.

Samozřejmě nedokážu odhadnout, jak nakonec Ústavní soud o stížnosti rozhodne. Je klidně možné, že některou argumentaci vyhodnotí jako zásadní, stížnosti vyhoví a učiní opatření. Na finální rozhodnutí si každopádně počkáme několik měsíců.

Zdroj: Ústavní stížnost na důchodovou reformu (Pl. ÚS 11/25)