Článek
Jsem přesvědčen, že důvěra ve stát a jeho instituce je křehká a není dobré si s ní zbytečně zahrávat. Proto bychom měli být citliví na to, jakým způsobem vláda prosazuje zákony, a také jak se k tomu staví Ústavní soud. Pokud lidé začnou pochybovat o tom, že stát jedná férově a předvídatelně, může to mít závažné důsledky a vést nás na cestu, kterou si, alespoň myslím, většina z nás nepřeje.
Podobné úvahy mě napadají v souvislosti s nedávným rozhodnutím Ústavního soudu o stížnosti na změny předčasných důchodů a valorizací. Soud ve svém nálezu stížnost zamítl a konstatoval, že schvalování souvisejícího zákona bylo v pořádku. Jak jsem už podrobněji popsal ve svém rozboru nálezu, soudci sice konstatovali, že při schvalování byl porušen zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, což představuje problém. Zároveň ale nejde o tak závažné porušení, aby to bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
Proti této interpretaci se silně vymezil soudce Josef Fiala, který byl původně zpravodajem k této stížnosti. Souhlasí s tím, že ne každé porušení či chyba v rámci legislativního procesu má stejnou váhu a nemusí nutně vést k rušení napadeného zákona. V tomto případě ale dospěl k závěru, že tentokrát už to bylo „přes čáru“ a navrhoval stížnosti vyhovět.
Pro svůj právní názor nezískal podporu (žádný jiný soudce ho nepodpořil), ale formuloval ho ve svém odlišném stanovisku, které je součástí nálezu. Mimochodem disentní stanovisko připojil i v roce 2024 k zamítavému nálezu o stížnosti na snížení mimořádné valorizace, tehdy rozhodnutí pléna také nepodpořil.
Disentní stanovisko soudce Fialy
Ačkoliv respektuji rozhodnutí Ústavního soudu a nehodlám ho nějak zpochybňovat, myslím si, že pohled soudce Fialy by tentokrát neměl zapadnout. Přinejmenším by mohl sloužit jako základ diskuse o tom, nakolik je vhodné, aby se vládě promíjely její přehmaty a pochybení. Zvláště když jde o pochybení při schvalování důchodové legislativy, která by podle mě měla být co nejvíce předvídatelná. Bohužel mám pocit, že v poslední době je tomu přesně naopak.
Hlavním důvodem, proč soudce Fiala zpochybňuje správnost průběhu schvalování, je ukončení rozpravy ve třetím čtení už v okamžiku, kdy byli do diskuse přihlášeni ještě další poslanci. Jde o článek § 66 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který v podstatě říká, že se debata ukončí až ve chvíli, kdy už nejsou přihlášeni další řečníci.
Podstatné je, že se tímto už v minulosti Ústavní soud opakovaně zabýval a došel k závěru, že porušení nebylo úplně závažné. Zároveň ale připustil, že právě § 66 je „jednou z možných konkretizací svobody poslanců účastnit se parlamentní rozpravy a jejich rovnosti“ a jeho porušení „může za určitých situací vést k vadě zákonodárného procesu ústavní intenzity, odůvodňující zrušení takto přijatého zákona.“ A soudce Fiala v této souvislosti jednoznačně konstatoval: „K této situaci podle mého názoru v posuzované věci došlo.“
Až za hranu ústavnosti
Soudce Fiala analýzou jednání dospěl k tomu, že tentokrát byla situace odlišná. Zatímco v minulosti byl pro ukončení rozpravy důvod, například kvůli tomu, že opozice přehnaně obstruovala a desítky hodin hovořila „o ničem“, v tomto případě byla debata mnohem kratší a reálně stihlo vystoupit jen pár opozičních poslanců. „Nynější věc tak není srovnatelná ani s omezením práv opozice při projednávání snížení mimořádné valorizace důchodů ve stavu legislativní nouze (nález sp. zn. Pl. ÚS 30/23), kdy po dobu 95 hodin vystupovali v zásadě pouze opoziční poslanci,“ napsal Fiala.
Významným aspektem byl tentokrát navíc i pozměňovací návrh poslance Víta Kaňkovského, který rušil přechodné období u jednoho zpřísnění předčasných důchodů. V minulosti bylo vždy dlouho dopředu jasné, o čem se hlasuje, ale tento konkrétní pozměňovací návrh byl závažný a nečekaný. Poslanci tedy k němu měli mít možnost rozsáhleji promlouvat, i když je třetí čtení běžně určeno pro debaty o dílčích, technických a gramatických chybách.
„Především vzhledem ke zcela zásadnímu pozměňovacímu návrhu MUDr. Víta Kaňkovského, který by bylo možné vnímat z pohledu opozičních poslanců i adresátů zákona o důchodovém pojištění, jako do jisté míry překvapivý, lze považovat za legitimní zájem opozice vyjádřit se též k úpravám plynoucím z tohoto pozměňovacího návrhu,“ konstatoval soudce Fiala s tím, že to platí tím spíše, že navíc ještě došlo ke zkrácení lhůty k zahájení třetího čtení návrhu zákona na minimálních 7 dnů.
Při čtení disentního stanoviska jsem měl pocit, že si vláda byla natolik jistá svou pozicí, že zkrátka záměrně „ohnula“ pravidla až na hranu ústavnosti. Jenže tentokrát to podle soudce Josefa Fialy „přehnala“ a její počínání už bylo za hranou. A proto se měl celý zákon zrušit.
Jasný signál vládní většině
Když jsem naopak četl argumenty nálezu, který ústavní stížnost zamítl, měl jsem trochu pocit určité vstřícnosti k vládě a jejím krokům. V podstatě šlo „jen“ o další napomenutí, podobně jako třeba v případě snížení mimořádné valorizace. Tehdy také soudci řekli, že vláda sice narušila legitimní očekávání důchodců, ale jen nakrátko, a tak to vlastně bylo v pořádku. Tentokrát zase soudci konstatovali, že „ochrana důvěry v nezměnitelnost podmínek pro přiznání předčasného důchodu je nízká“ a že tedy je nutné počítat s možnými rychlými změnami, třeba i v rámci nepravé retroaktivity, jako tomu bylo nyní.
Jako by na běžném člověku až tak nezáleželo, jako by byl jen okolností, na které se může vláda v případě potřeby „zahojit“.
Také mám trochu pocit, jako by tady vláda získávala jakési nenápadné privilegium opakovaně mírně porušovat pravidla, aniž by za to nesla odpovědnost. Ústavní soud nad tím přimhouří oči a jede se dál. Přitom by to měla být právě vláda, respektive vládní poslanci, kdo by měli zákony dodržovat. Zvláště když jsou to zákony stanovující pravidla pro schvalování nové legislativy.
Ostatně soudce Fiala to vystihl dost trefně, když napsal, že Ústavní soud „parlamentní většině vyslal jasný signál, že může v jakékoliv situaci bezdůvodně a svévolně ukončovat rozpravu, byť jsou do ní ještě přihlášeni poslanci, přičemž toto vědomé porušování výše uvedeného ustanovení zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny zůstane bez odezvy“.
Možná by mě situace tolik netrápila v okamžiku, kdy by takto schválený zákon alespoň nepříznivě nedopadal na běžné lidi krátce před důchodem. Jenže zpřísnění předčasných důchodů začalo platit v podstatě ze dne na den a nepříznivě ovlivnilo řadu budoucích důchodců, což ostatně soudci v nálezu nepřímo také připustili. Se zpřísněním předčasných důchodů bych neměl problém, kdyby ty změny nebyly tak překotné a nevyvolávaly v lidech stres, pocit nejistoty a nedůvěru ve stát. A o to hůře, když jsou schvalovány na samé hraně ústavnosti.
Vládní představitelé asi mají radost, že i tentokrát jim změny důchodových zákonů u Ústavního soudu „prošly“ a mají potvrzeno, že jednali správně. Zároveň ale hrozí, že se z toho stane takové „vodítko“ i pro případné budoucí vlády a překotné schvalování zákonů s drobným porušováním pravidel se stane standardem. A na to bohužel opět doplatí jen běžní lidé.
