Článek
Kolikrát jste se přistihli nad úvahami, jestli je něco pravda, či nikoliv? Pravdou se ve svých myšlenkách a dílech zabývali mnozí filozofové. Třeba Descartes se při hledání pravdy snažil přesvědčit sám sebe, že neexistuje. A když se mu to nepodařilo, usoudil, že tím potvrdil svou vlastní existenci: „Odhodlal jsem se předstírat, že všechno, co mi kdy přišlo na mysl, není o nic pravdivější než přeludy mých snů. Ale hned nato jsem si všiml, že když jsem chtěl takto myslet, že to všechno není pravda, musel jsem nutně já, který si to myslí, něčím být.“
Jeho známý výrok „Myslím, tedy jsem“, který je výsledkem těchto úvah, se posléze nesmazatelně zapsal do dějin úvah o pravdivosti a filozofické jistoty. Kdyby Descartes žil dnes, patrně by prohlásil spíše toto: „Nemyslím, tedy jsem.“
Hledáním poznání a pravdy se lidstvo vždy posouvalo dopředu a po odpovědích na naše otázky toužíme i dnes. Nové tisíciletí však na této odvěké touze něco změnilo a stále více to vypadá, že snaha něco znát a vědět se pomalu, ale jistě vytrácí.
Stala se dříve nepostradatelná schopnost vědět v době internetu bezvýznamnou?
Co je vlastně pravda dnes, v době konspiračních teorií, manipulací s informacemi a téměř neomezené svobody hlásat cokoliv, co máme na srdci? Nestala se pravda jen něčím podřadným, co už nikoho příliš nezajímá?
Fakta už nepotřebujeme
Stačí se podívat na nedávnou a v Česku hojně sledovanou událost – prezidentské volby. Neustálé obviňování z toho, že je někdo lhář, bylo regulérním nástrojem předvolebního boje. Neuplynul den či týden, aby jeden z kandidátů některého svého oponenta neobvinil z toho, že lže, neříká pravdu nebo přinejmenším zkresluje fakta. A neplatí to jen o volbách, čeští politici obecně tráví vzájemným obviňováním ze lží mnohem více času než dříve.
Abychom prokázali, že někdo lže, potřebujeme důkaz a fakta. Problémem je, že samotná fakta už dnes nejsou důležitá a potřebná. Nikoliv z důvodu, že je každý může více či méně interpretovat ve svůj prospěch. Závažnějším problémem je skutečnost, že začínáme být k faktům slepí.
S rozvojem nových informačních kanálů se pro nás fakta stávají nadbytečná a relativní. Často se postupně noří hlouběji do záplavy nejen nových informací, ale i různých výkladů, interpretací a kontextů.
Vzpomeňme si například na hojně diskutovaný výrok „Hitler je gentleman“, který končící prezident Miloš Zeman vložil do úst Ferdinandu Peroutkovi. Samotné hledání pravdy se postupně „rozředilo“ do nekonečného informačního chaosu a příběhu s mnoha zápletkami. Podstata sporu se postupem času buď změnila, nebo se úplně vytratila.
Zdá se, že v době kontinuálního generování nových informací nás přestává zajímat nejen pravda, ale i celé vědění. Možná dokonce zapomínáme to, jak vůbec vědět a znát.
Drtivou většinu informací či faktů, které neznáme, získáváme prostřednictvím internetového vyhledávače. Do Googlu stačí zadat pár slov a během několika okamžiků se dozvíme vše, co v danou chvíli potřebujeme. Místo toho, abychom po faktech pátrali a tím je zároveň vnímali, si je jednoduše stahujeme. Jsou tak dobře dostupná, že si jejich existence přestáváme vážit. Jen málokdy si uvědomujeme, jestli to, o čem zrovna mluvíme, pochází z naší hlavy, nebo jde jen o pár střípků informací, které jsme si před pár okamžiky přečetli někde na internetu.
Naše vědomostní slepota
Jen výjimečně věříme vlastnímu úsudku a spoléháme často pouze na to, co si můžeme rychle vyhledat nebo stáhnout. Zcela přestáváme vnímat, odkud naše informace pocházejí a zda je někdo nepozměnil. Máme pocit, že všichni na světě čerpají ze stejných zdrojů, ale málokdy nám dochází, že i všestranný Google každému vrací něco jiného. Výsledky hledání se liší podle jazyka, místa, kde se nacházíme, nebo podle naší internetové historie.
Závažnějším problémem ale je, že mnohdy už nemáme zájem, abychom se informací, po kterých toužíme, skutečně dobrali. Jsou tak snadno dostupné, že se ani nevyplatí je hledat. Můžeme to přece udělat zítra. Nebo pozítří…
Kolikrát se nám také stane, že si chceme vyhledat nějakou konkrétní informaci, ale dříve, než si ji stihneme nastudovat, nás na internetu upoutá informace úplně jiná, často zcela nesouvisející. Jak často se nám podaří, že článek na Wikipedii dočteme až do konce?
V dohledné době navíc všechno možná ještě intenzivněji promění rozvoj umělé inteligence. Informace k nám zřejmě začnou putovat ještě snadněji a rychleji, a to formou příjemného a zdánlivě přirozeného rozhovoru s algoritmem. A navíc si skutečnost, že jde o algoritmus, zřejmě brzy přestaneme uvědomovat.
Informace dostupné kdykoliv a kdekoliv zužují náš rozhled a my se řítíme do stavu naprosté vědomostní slepoty. Pokud se nezastavíme, není vyloučeno, že úplně zapomeneme, jaké to je vědět.
