Článek
Nechci již na tomto místě rozebírat, kdo nese větší vinu na tom, že jsme se kvůli omezení mimořádné valorizace důchodů dostali do nepříjemné a nepředvídatelné situace. Napsáno už o tom bylo dost a navíc si myslím, že podíl mají všichni politici včetně nového prezidenta. Protože místo jednání předvedli gejzír emocí, osočování a vypjatých situací. A to není dobré nikdy.
Podstatné je, že jsme se dostali do fáze, kdy zákon na úpravu valorizace vyšel ve sbírce zákonů a už je tak možné ho napadnout u Ústavního soudu. To se nepochybně stane, ať už to udělá opoziční hnutí ANO, nebo prezident Petr Pavel. Jenže než se dozvíme finální rozhodnutí, co s valorizací bude, uplyne dlouhá doba. A mezitím se z pohledu důchodů ocitneme v jakémsi vakuu, ve kterém není možné dobře a uceleně jednat o budoucích změnách důchodů.
Česko stojí před důležitým krokem – vládní a opoziční politici mají hledat kompromis na důchodové reformě, která má zajistit udržitelnost důchodového systému i na další desítky let. Každá takto zásadní změna by přitom měla vycházet z aktuálního platného stavu, aby bylo možné provádět korektní propočty a plánovat. Jenže jak je možné debatovat o změně systému, když tady visí otazník v podobě desítek miliard korun kvůli valorizaci? Jak je možné připravovat analýzy a jednat o parametrech výpočtů, když nevíme, jestli stávající podobu zákona Ústavní soud náhodou nezruší?
Jak řešit reformu při nejistotě?
Nejsem sice právník, ale není mi příjemná představa, že se připraví změna aktuálního zákona, u něhož není vyloučeno, že se v průběhu několika měsíců změní. Co když bude mezitím schválena nová úprava mechanismu valorizace, která bude vycházet z aktuálních propočtů, a potom se rozhodnutím soudců zpětně změní pravidla? Třeba se to nestane, ale připadá mi trochu nezodpovědné pouštět se do jednání o reformě v době, kdy jsou některé proměnné nejisté. A také věřím, že se k tomu politici neuchýlí a počkají, než bude definitivně jasno, jak to opravdu s valorizací bude. Mohou něco předjednat, ale s hlasováním by měli vyčkat.
Tím se ale zároveň dostáváme do pasti. Důchodová reforma spěchá, ale zároveň nyní není vhodné dělat zásadní kroky. Toto mezidobí přitom může být docela dlouhé. Hnutí ANO již řeklo, že příprava stížnosti potrvá asi měsíc a teprve poté se k tomu dostanou ústavní soudci. Je pravděpodobné, že na výsledek budeme čekat několik dalších měsíců, které ale jako stát nemáme.
Máme před sebou ještě více než rok, než budou probíhat další volby, tentokrát do Evropského parlamentu. To je dlouhá doba, kterou by politici měli využít k hledání kompromisu reformy, protože je netlačí předvolební kampaň. Je to ideální doba na to, aby se prosadily nepopulární změny důchodů, protože do voleb pak část emocí a obav vyprchá. A je proto škoda, že významnou část tohoto období možná „utopíme“ v čekání na rozhodnutí soudu o valorizaci.
Je také smutné, že místo toho, abychom opravdu debatovali o reformě, se dohadujeme o pouhé jedné valorizaci, která je z pohledu fungování celého důchodového systému docela zanedbatelná a malicherná. Řeší se tady úspora nějakých 20 miliard korun za letošní rok, a to ve chvíli, kdy zhruba stejnou částku začal stát od ledna vyplácet na výchovném za děti. Tím neříkám, že je výchovné špatné (naopak ho podporuji). Jen si myslím, že by se pozornost měla stočit k tomu, co má opravdu význam.
Hádky o důstojný život ve stáří
Jako stát jsme se ocitli v nepříjemné situaci, kdy není moc jasné, co bychom měli nyní dělat. Hádáme se o valorizaci, která vyvolává jen nepochopení a nedorozumění. Vášnivě debatujeme o různých střípcích z návrhů důchodové reformy, přitom ještě nikdo reálně veřejnosti nepředložil žádné konkrétní návrhy, takže vlastně není o čem debatovat.
A co je nejhorší – důchody a zajištění ve stáří se stávají něčím, co společnost rozděluje, místo toho, aby to vytvářelo soudružnost, respekt a pochopení. Vždyť zajištění důstojného života ve stáří by mělo být základním kamenem našeho snažení, vychází z toho naše hodnoty. Ano, měli bychom diskutovat, jak k tomu dojít, ale rozhodně bychom o tom neměli vést války a vypjaté spory, které proti sobě staví mladé a staré. Vždyť to vede jen do spirály nenávisti a nepochopení.
Když jsem nedávno dělal rozhovor s Pavlem Rychetským (který teď paradoxně bude klíčovým aktérem při rozhodování o valorizaci), utkvěla mi v paměti jeho slova o sociálním státu: „Já považuji sociální stát za chvályhodný výdobytek. Jsem toho názoru, že je povinností státu, aby zajistil důstojný život všem členům společnosti. Mám tezi, že kulturní a civilizační úroveň státu bychom měli měřit podle toho, jak se stará o ty, kteří jsou bezmocní, tedy o ty nejslabší. A to nejsou jenom důchodci, ale i sirotci nebo třeba lidé v různých ústavech, včetně nápravných zařízení. Principy demokratického právního státu požadují, aby stát zajistil jejich důstojný život, a je to naší společnou povinností.“
Možná bychom se měli vrátit na začátek a ke kořenům této myšlenky. Vím, je to těžké, zvláště po tom, co jsme zažívali v posledních týdnech. Ale vždy je dobré se ohlédnout a říct si, že se nám to nepovedlo. Vždyť to, co všichni chceme a co očekáváme, se v podstatě zase tolik neliší.
