Článek
V posledních dnech jsem se znepokojením sledoval dění kolem Jiřího Gruntoráda, který začal před úřadem vlády držet hladovku a protestoval kvůli nevyřešeným důchodům disidentů. Později se k němu připojil také John Bok a oba požadovali rezignaci ministra Mariana Jurečky.
Hladovku nehodlali ukončit ani poté, co Jurečka přiznal dočasný průměrný důchod disidentovi Karlu Soukupovi, než se vyřeší nesrovnalosti s nárokem na jeho australský důchod. Právě kvůli nízkému Soukupovu důchodu celý protest začal, ale Gruntorád s Bokem v něm pokračovali i poté, co se situace začala řešit. A jejich názor nezměnilo ani setkání s premiérem Petrem Fialou.
O víkendu pak vláda vyhověla Gruntorádově žádosti a odvolala své dřívější usnesení, jímž se přihlásila k odkazu a tradicím Charty 77. Tímto krokem Gruntorád podmiňoval ukončení hladovky. Podle vyjádření se k tomu vláda rozhodla z humanitárních důvodů a považuje to za symbolické gesto.
Osobně jsem tímto rozhodnutím vlády docela překvapen, protože zastávám názor, že vyděračům by se nemělo ustupovat. A to zvláště když se jedná o problematiku důchodů. Jde totiž o rozsáhlou problematiku, která se dotýká milionů lidí, a není správné, když začnou vznikat protestní a ústupkové precedenty. Vláda přece nemůže ustupovat každému případnému důchodci, který se v budoucnu rozhodne bojovat za tu či onu změnu nebo výjimku. (A to platí obecně i o dalších oblastech.)
Situace kolem Soukupova důchodu
Možná se vláda neměla ukvapovat a spíše měla počkat na to, jak dopadne šetření úředníků ČSSZ ohledně Soukupova australského důchodu. To je totiž původní hlavní aspekt hladovkového protestu a úplně nerozumím tomu, proč se vše přesunulo až k usnesení o Chartě 77. Naopak jsem čekal, že Gruntorád ocení, že ministr Jurečka jeho protestní gesto neignoruje a situaci kolem Soukupova důchodu i všech dalších disidentských důchodů aktivně řeší, a to dokonce v řádu dnů.
Nehledě na to, že i samotný Soukupův nárok na důchod vyvolává velké otazníky. Vždyť mnoho let žil v Austrálii jako poustevník a nevíme nic o tom, jestli svou budoucnost řešil, platil nějaké důchodové odvody a jestli vůbec nárok na nějaký důchod má. Jeho disidentská historie samozřejmě hraje velkou roli a určitě má být zohledňována. Zároveň ale chápu reakce současných i budoucích důchodců, kteří celý život pracují nebo pracovali a podobné výjimky u nich vyvolávají nepochopení. Vždyť důchody by měly být hlavně předvídatelné, na tom stojí důvěra v celý důchodový systém.
Doufám, že se podobné hladovky ani ústupky nebudou opakovat. Nedovedu si totiž představit nic horšího než to, že se další důchodci inspirují a půjdou před úřad vlády bojovat za své vlastní požadavky. Nelíbí se mi výše valorizace důchodu? Hladovka! Nesouhlasím se stupněm své invalidity? Hladovka!
A co když vláda ustoupí? Vždyť to nedává smysl. Podobné hladovkové vydírání by mohlo narušit i další jednání a schvalování důchodové reformy, kterou vláda minulý týden představila. Je jasné, že chystané změny důchodů mají mnoho odpůrců, pozoruji to i v reakcích čtenářů. Ale o podobě budoucích důchodů a reformě se musí rozhodovat u jednacího stolu, a nikoliv ve stanu před úřadem vlády.
