Článek
Proč žijeme?
Každý si na tu otázku může odpovědět sám. Z pohledu přírody je to o předání genů co největšímu množství potomků. Hypersexualita, mnohoženství a desítky dětí, ale vypadá v očích (západní) společnosti špatně.
Pokud jsme se posunuli od zvířat dále a už neplánujeme „rozkrokem“, tak si dětí pořizují lidé méně. Je to otázka peněz a stresu. Já byl tak neposedné dítě, že se třetí sourozenec odplánoval. Dětství v rodině střední třídy bylo krásné (díky rodičům), ale museli mě naučit nerozhazovat peníze. Nyní mám hodně podprůměrný plat, ale cítím se bohatší, než lidé s dvojnásobným platem, kteří rozhazují.
Německý důchodce a bikepacker po návratu z Norska na cestě do Česka. Žije až když se toho dožil.
Nový cíl života
40-40-40 je, že pracujeme víc jak 40h týdně po dobu víc jak 40 let a pak zůstaneme se sotva 40 % našich původních příjmů. Je to tak vyšlapaná cesta, že po ní jdou skoro všichni. Já ne a budoucí generace to už taky nevidí jako perfektní cíl.
Nechci pracovat 47 pondělků ročně, abych měl 5 pondělků jen pro sebe. Někteří jsou tlačeni do ještě většího vytížení a starší generací kritizováni, že nechtějí odpracovat přesčasy. Lidem, nejen ve zdravotnictví, za ty přesčasy patří velký dík.
Mladí navíc nevidí plat, ze kterého by si koupili vlastní dům a zajistili se na důchod. Tak se ani neomezují a užívají si peníze dříve než předchozí generace.
Někteří utrácí za luxusní spotřební zboží. Já utrácím za cestování. Díky výchově to nejsou „all inclusive dovolené“, ale dobrodružství v přírodě. Rodiče se o mě samozřejmě báli a dovolené byly bezpečnějšího ražení. Zakázané ovoce chutná nejlépe, takže jsem vyrostl v dobrodruha, který riskuje víc než normální člověk. Normální je totiž bezpečná cesta do hrobu (po osmdesátce).
Jízda proti zapadajícímu slunci
Nové dobrodružství
V roce 2019 jsem chtěl jen z Pardubic dojet k pramenu Labe. Postupně jsem cíle navyšoval, až jsem se dožil roku 2024. Tento rok chci na kole dojet na nejsevernější bod Evropy - Nordcap. (cestopis budu psát sem, na svůj profil)
Během života jsem potkal spoustu inspirujících lidí, ale i odstrašujících případů. Před létem je Evropa plná důchodců, především z Německa. Loni jsem potkal ex-policistu, který měl celý život sen, že dojede na kole na Nordcap. Potkal jsem ho necelých 1000 km před cílem. Odstrašující představa, že celý život mám sen, který si splním až budu v důchodu. Není mi ani 30. To by bylo hodně dlouhé čekání.
Já nevím, jestli má dnes řidičák někdo, kdo se pak projede po chodníku, kde zrovna půjdu. Možná to bude únik plynu nebo nehoda v práci. Možná to bude horší a zhorší se mi zdraví na úroveň, že kromě auta mi zakážou i kolo. Pokud budu mít v budoucnu smůlu, tak to nezměním. Co můžu změnit je, že nebudu život odkládat a budu žít už dnes.
Normální lidé v sólo jízdě na kole vidí hlavně nebezpečí „Kdo by mě při pádu zachraňoval“. Spaní pod širákem v oblastech s medvědy a vlky je pro ně naprostý hazard. Nemít HPP a být dohodář je jistě nezodpovědné, ale díky tomu všemu si můžu dovolit měsíce cestovat a zažít co normální člověk nestihne.
Nezvolil jsem si zrovna bezpečnou cestu do hrobu, ale aspoň budu žít více než ti, co se chovají normálně. Nejsem sebevrah, ale chci si ten život užít. Žít v neustálém strachu, že se nedožiju bezpečně smrti je horší než v temnotě lesa slyšet „možná lidožravého medvěda“.
Tematický vtip na závěr:
Ve středověku muž ve 27 letech už byl ženatý, měl několik dětí, ochutnal datle a cítil, že žil plný život.
Muž v minulém století ve 27 už už zakládal rodinu, protože bylo načase.
Muž dnes: je mi 27 let, ještě jsem mladý abych si hledal manželku… neboť musím nejdřív splnit všechny úkoly ve hře, kterou jsem si nahrál na svůj mobil.
