Článek
Neustále čteme o tom, jak Palestinci v Německu a v USA ovlivňují občany daných zemí k podpoře svých názorů a k protiizraelské názorové aktivitě. Málo kdo si přitom uvědomuje, že taková podpora není skutečnou podporou lidských práv.
Demonstranti nezohledňují do hloubky okolnosti událostí, drží se hesel a převzatých tvrzení šířených proislámskými organizacemi a médii.
Palestinci a propalestinští aktivisté usilují o totéž, uznání palestinského státu, k němuž se rozhodl v nedávné době Brusel. Jeho počínání, jež stejnou nohou k vykročení zvažuje i Francie a dokonce i Velká Británie, je podle mého názoru naprosto nezodpovědné, pokud ne přímo nepřátelské vůči Státu Izrael.
Položme si přece otázku: Jaký je důvod uznání palestinského státu? Proč takový krok tyto země zvažují a co se za ním skrývá?
Jde o rovinu spekulací, ale i ty mohou být něčím názorem. Tím mým je, že tyto státy jsou ovlivněny propagandou, a to i v nejvyšších kruzích politické názorové prezentace. Pojďme se ale poohlédnout stručnou připomínkou historie, na spekulace o nenávisti Palestinců k Izraeli. Začal bych tou první, kdy se Palestina podobně jako Slovensko nejdřív vydala na podporu Hitlerovy Třetí říše. Její podstatou byl krajní antisemitismus ve vztahu k Židům, ale zatímco Slovensko a jeho tehdejší fašistický stát s podporou Hitlera přestal, Palestinci se jí nevzdali až do konce války.
Další připomínkou historie je příklon Palestinců ke komunistickým totalitním režimům a např. Československa se to týká více než jiných zemí.
Palestinská aktivistka.
Tehdejší předseda Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat, častokrát pozvaný na přátelské setkání právě československými politiky, se vůbec neohlížel na podstatu režimů, které ho všemožně podporovaly. Tyto režimy přitom zakládaly svou existenci mj. i na antisemitismu vůči Židům a odporu k USA.
Palestinští aktivisté ukazují symbol vítězství.
A zatímco československý lid žil v ujařmení socialismem a disidenti trávili čas svého života ve vězeních za podporu demokracie a odpor k totalitě, Arafat se objímal s Gustávem Husákem nejen na letišti, když stál na červeném koberci, ale i kdekoli jinde. Na oplátku ho komunisté tehdejšího ČSSR vybavili plnou podporou, vybudováním palestinské infrastruktury a mnoha finančními dary, včetně oficiální podpory jeho politiky.
Jásir Arafat je v biografii označen za teroristu a jako teroristu ho ve svých seznamech vedla i americká vláda. Cílem jeho názorového úsilí bylo hrát na veřejnost celého světa mučedníka v boji za prosazení Palestiny jako utlačovaného prvku uvnitř izraelského území. Byl proti vzniku samostatného státu Izraele, a nedopřával jeho budoucím občanům ani nejmenší právo na existenci.
Ve své velkodušnosti dělal maximum pro to, aby Židé dál neměli vlastní půdu, nárok na život v Jeruzalémě a další líbivé kroky, za které byl štědře oceňován komunistickými režimy.
Důvody, které Palestince odjakživa vedly ke krajní nenávisti vůči Židům ale nejsou jednoduše pochopitelné -, lidem, kteří sledují Blízký východ pouze prostřednictvím mediálních zpráv. Dočítají se sice o teroristických aktivitách Palestinců, ale kdykoli Izrael reaguje svými bezpečnostními složkami, stojí veřejnost na straně proti Izraeli. Nelze se proto divit, že Izrael přestal brát OSN jako objektivní a nestranný orgán.
Jediným spojencem izraelských vlád byly vždy Spojené státy, vydávané po roce 1989 u nás za vzor svobody a demokracie, ale přišla-li řeč na podporu Izraele, už vzorem demokracie nebyly. Vzor jak v čem a jen tam, kde se to Čechům hodilo.
Celosvětová veřejnost přitom ani netušila, co vlastně podporuje
Palestinský aktivista.
a zůstávala ovlivněna ve svých emocích snahami Palestinců, poukázat na svůj údajně trpký život na autonomním území. V českých a slovenských médiích se totiž nikdy neobjevovaly kompletní a rozsáhlé zprávy, ukazující výbuchy a celkový terorismus palestinských radikálů, podporovaných na autonomním území. Izrael se bránil a zasahoval vojensky a tehdy média ukazovala až reakci armády.
Záběry působily na světovou veřejnost drasticky a demonstrace na podporu Palestinců sklízely úspěch, Palestina jásala. Příprava a vykonávání dalších teroristických akcí na sebe nenechala dlouho čekat, Hamás bodoval. Jeho aktivity byly kryty nadšením světové veřejnosti v odporu proti Izraeli. Mohl tedy radostně pokračovat a děsit Izraelce dalšími hrůzami v Tel Avivu, v Jeruzalémě a kdekoli si zamanul, po celém Izraeli.
Jeho oporou byla vždy proklamace útlaku. Zjistil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tak měl volné ruce k páchání zločinů. Tu a tam něco vybuchlo v restauraci plné rodin během oběda, tu zase na zastávce autobusu v odpadkovém koši, tu a tam někdo najel do lidí autem a kdykoli přišla reakce armády, Palestinci plakali, jak je Izrael terorizuje.
Nikdy však neudělali nic proto, aby Hamás a další islámské radikální organizace přestaly mít pevnou půdu pod nohama, a národ křičel jásotem nad každým zavražděným Židem.
Co je tedy důvodem těchto nenávistí je zřejmé, ale veřejnosti nedochází, a zvláště ne propalestinským aktivistům z řad studentů a lidí jako je Greta Thunbergová. Ačkoli nemají s Islámem nic společného, hlubší analýza všech událostí k jejich myslím neproniká. Podstatou palestinské nenávisti je však náboženský radikalismus, jejž neberou na vědomí a vůbec ho nechápou, ale zato chápou, že se Palestincům ubližuje.
Islám je zásadním náboženstvím arabských Palestinců a stejně tak radikálních skupin, vyzbrojujících se trhavinami a automatickými zbraněmi, jež neváhají použít proti nevěřícím, tedy Židům i křesťanům, v Izraeli. Stanovisko radikalismu říká, že jde o džihád, čímž je míněna tzv. svatá válka Islámu. Bez ohledu na umírněnost muslimů, kteří nejsou členy takovýchto skupin, je zřejmý jejich souhlas s učením, které tento postoj zastává, protože vychází z nařízení autora muslimské svaté knihy.
Přátelství Palestinců ve vztahu k Židům a Izraeli je zcela vyloučeno postojem víry. Dokázal to Jásir Arafat, považovaný v Palestině za hrdinu. A ani další představitelé palestinské autonomie nezpochybňují činy Jásira Arafata a jakékoli aktivity proti Izraeli.
V aktuální době čelí vláda Státu Izrael u Mezinárodního soudu v Haagu žalobě Jihoafrické republiky a Brazílie. Obě země viní Izrael z genocidy vůči Palestincům v pásmu Gaza. K žalobě JARu se připojilo Turecko a Organizace islámské spolupráce.
„Izrael má právo na sebeobranu, a myslím, že toto je bohužel jediný způsob,“ prohlásil aktivista Raul Berghaus, přičemž dodal, že genocidu nepáchá Izrael, ale páchá ji Hamás.
Názor Berghause podpořil ve svém vyjádření i premiér České republiky, Petr Fiala:
Obvinění z genocidy, ‚zločinu všech zločinů‘, by neměla být vznesena lehkovážně, nezapomínejme, že kdokoli může být terčem útoku brutálních teroristů, kteří se skrývají za lidskými štíty. V odporu vůči brutalitě teroru ve světě musíme držet spolu.
V současné době je mezi nejaktivnějšími odpůrci izraelské vlády v popředí evropských států Německo, Francie a Velká Británie, na Blízkém východě Írán.
Přes všechnu světovou kritiku počínaje muslimskými státy a organizacemi až po evropské země Francii, Německo a Británii, však doposud Mezinárodní soud v Haagu nerozhodl, zda se Izrael genocidy dopustil nebo ne. Vydal pouze předběžnou výzvu.
V souvislosti se zničením obytných pásem Gazy však americký prezident Donald Trump se svou administrativou vytvořili návrh na posílení míru a bezpečí ve prospěch obou stran války. Za situace dalšího neperspektivního života v této oblasti je pravděpodobně jediným řešením, jak ukončit válečné dění. Nepřijetím návrhu ze strany Palestinců by válka evidentně pokračovala, a to za cenu dalších ztrát na životech, a tím se stává za této kritické situace prospěšným a záchranným řešením.
V náboženské rovině ale zůstává faktem, že radikální Islám, zastupovaný Hamásem, prohrává svůj životní boj ve válce s izraelskou vládou jako ještě nikdy dřív ve své historii.
