Článek
Člověk se musel lecčeho vzdát a hledat rezervy. Stál jsem ale zároveň na cestě, která vedla k nové kariéře. Bylo třeba nejen hodně šetřit, ale především nebát se více investovat do vzdělávání. Nebylo to levné, ale byla to jediná cesta, jak se udržet na trhu práce. Přestože vše nedopadlo podle mých představ, rozhodně to mělo smysl.
Snad byla chyba, že jsem nepodnikal podobné kroky již dříve v době hojnosti. Mohl jsem si ušetřit nervy, vše mohlo dopadnout lépe a nebyl by to takový náraz do zdi. Já jsem si ale vždy našel výmluvu, proč tyto aktivity odložit na neurčito. A protože se důsledky takové laxnosti neprojevily hned druhý den, docela mne to dlouho procházelo.
Je to jako se starou okreskou. Nikomu už nepřijde, že pár výmolů a nějaká ta díra je problém. dokud sám do ní nespadne a neutrhne se mu výfuk. Případně se stane nepojízdný. Tak proč neškrtit rozpočet na obnovu, jak jen to jde. Jen to nebude cesta do vysněného vyspělého světa.
Přestože patříme k bohatším zemím, dáváme na školství k poměru k HDP méně peněz než některé chudší země. Možná jsme propadli kolektivně iluzi, že vzdělání je bezplatné a téměř zadarmo. Nechce se nám nikomu dávat více peněz. Když jsem to za covidu řešil já, měl jsem to jednodušší, protože člověk sám se sebou se snadněji domluví. To ve společnosti o velikosti státu je to složitější. Od toho tu jsou politici, kteří nás mají umět přesvědčit, že určité změny ve společnosti jsou strategické. Například, že by se vyplatilo dostat do vzdělání větší peníze jako lék na krizi. K tomu je ale potřeba správný politik, leader. Pak můžeme čekat profit a neztratíme ani konkurenceschopnost.
