Článek
Když se řekne „škola v přírodě“, vybaví se mnohým směsice emocí – od vzrušeného očekávání dobrodružství až po hlubokou únavu a tichou radost pří návratu domů. Tento fenomén, který přetrval desetiletí, se neustále proměňuje: dříve zdravotní mise, dnes zážitkový kurz s dotekem psychologie. Co všechno se za tím skrývá?
Začátky u nás: Když se jezdilo za zdravím
Původní podoba škol v přírodě byla jasná – šlo o zdravotní prevenci. Děti z měst a průmyslových oblastí, trpící astmatem a atopickým ekzémem, byly odvezeny na čerstvý vzduch. Režim byl téměř sanatorní: rozcvička za úsvitu, procházky lesem, bylinkové čaje a polední klid. Ubytování často v pionýrských táborech a rekreačních zařízeních ROH s topením „tak napůl“. Cíl? Očistit plíce i hlavu, zocelit tělo i ducha.
Pedagog tehdy fungoval převážně jen jako učitel. Zdravotník, vychovatel i kuchař mu byli k dispozici. Dnes tomu tak vždy nemusí být. Když se nic nepokazilo, končilo se s trochou štěstí jen krabičkou aspirinu a naraženiny s fáčem.
Dnes: Outdoor, adrenalin a mobilní abstinence
Moderní škola v přírodě už necílí tolik na zdraví jako spíše na zážitky. Je i kratší- ze tří týdnů se stalo už jen pět dní. Programy připomínají kurzy přežití – lanové aktivity, rozdělávání ohně, orientační běhy. Děti se hýbou pod dohledem profesionálních trenérů jako na opravdovém soustředění sportovců. O poledním klidu pak stejně statečně bojují se slabým a nevyzpytatelným Wi-Fi signálem a učí se, že ticho lesa má taky své kouzlo.
Putování jako z Hobita
Důraz se přesunul – místo imunity posilujeme především kolektiv. Učíme děti spolupráci, samostatnosti, schopnosti přežít i bez telefonu. A to je možná těžší než výstup na nejbližší kopec.
Učí se jinak. Ne podle osnov, ale podle mraků, větví a padajících šišek. Dítě zjistí, že kytka má jméno a že noční obloha není obrazovka, ale skutečnost. A že spolužák, kterého nemá tolik rád, umí dobře vázat uzly a že najít společnou cestu je víc než uspět v testu.
Louka pod drobnohledem
Na škole v přírodě je dobré i to, že se tu nezkouší na známky a ani nepíší písemky. Pokud učitelka „sází koule“, tak jen na místní bowlingové dráze, když kosí kuželky svým přísným pohledem.
Krátká historie škol v přírodě
Myšlenka vznikla už v meziválečném období v Německu a Švýcarsku. V Československu se rozvíjela od 50. let jako prevence tuberkulózy. Tehdejší pobyty trvaly i několik týdnů pod dozorem lékaře.
V 70. a 80. letech se školy v přírodě rozšířily pro celé třídy – vedle zdraví šlo i o výchovu a poznání. V 90. letech přišel útlum, ale zájem se udržel. Dnes jsou školy v přírodě především zážitkové, adaptační nebo ekologicky laděné.
Nové výzvy
Zápal plic nahradily zápaly emocí. Pedagog je dnes krizový manažer – proto se řeší ztracené mobily, noční slzičky a potřebu každodenního kontaktu s rodiči, kteří chtějí vědět, co dítě jedlo a proč to nejí doma a jestli se jejich František teple obléknul.
Kdo někdy nezažil noční pátrání po ztraceném dítěti? („třeba se jen šlo podívat, jak vypadá úplná tma na konci zahrady“) Taková neplánovaná „bojovka“ pro dospělé je strašákem pedagogů. Naštěstí to má většinou šťastný konec. Dítě se náhle objeví bezstarostné tak, jako rychle zmizelo.
Dnes už nestačí říct jen „jede se a hotovo“. Pro některé děti (a rodiče) je škola v přírodě stres, ne radost. Úkolem školy je hledat cestu, jak komunikovat o smyslu, nabídnout podporu a někdy i přijmout, že to prostě není pro každého. Důležité je, aby dítě nebylo trestáno za to, že nepojede – ani posměchem, ani ztrátou důvěry.
Mnozí rodiče váhají – bojí se klíšťat, ztracených batohů, alergií, hladu, nočních děsů, nebo prostě jen toho, že jejich dítě nebude pod kontrolou.
Pravdou ovšem je i to, že některé takzvané „problémové“ děti můžou na školu v přírodě jet naprosto bez problémů. Ocení volnost pohybu v přírodě a to, že nemusí dlouze sedět ve třídě na židli.
Školu si jedni nemohou dovolit, druzí jej odmítají jako málo komfortní. Učitel stojí mezi světy a hledá cestu, jak nastavit pravidla i nároky tak, aby byly spravedlivé pro všechny — přestože rovnost šancí zůstává jen ideálem na papíře.
Kam míří školy v přírodě?
Směr je jasný: větší profesionalizace, zapojení odborníků, propojení s environmentálními a zážitkovými centry. Možná přijdou tematické školy – přežití, ekologie, jazykové – nebo mezinárodní výměny. Co ale zůstane, je podstata: naučit děti něco, co ve třídě mezi čtyřmi stěnami tolik nejde.
V době, kdy jsou děti obklopené obrazovkami, pohodlím a virtuálním světem, bude čím dál důležitější nabídnout dětem autentický zážitek, fyzický pohyb, kontakt s přírodou, pobyt mimo komfortní zónu – ale zároveň bezpečný a smysluplně vedený. Třeba se jednou stanou školy v přírodě nedílnou součástí vzdělávacího kurikula. Místo aby fungovaly jako volitelný doplněk, staly by se strukturálně zakotvenou součástí výuky – jako forma terénního a projektového učení, integrovaného napříč vzdělávacími oblastmi.
Lanová dráha - vypadá to, že dnešní školy v přírodě míří vysoko…
Inspirace pro výuku na škole v přírodě
I mimo školní lavice lze učit napříč všemi předměty:
- Matematika a geometrie: V přírodě hledejte příklady osové souměrnosti (listy, květy, motýlí křídla) nebo spočítejte, za jak dlouho se naplní bazén vodou. Měřte vzdálenosti, odhadujte objemy, pracujte s reálnými daty. Počítejte přírodniny.
Vénnův diagram v přírodě
- Přírodověda: V rybníčku převracejte kameny, sbírejte vzorky síťkou a pozorujte vodní živočichy. Děti mohou poznávat pulce, vodní berušky, splešťule blátivé, vodní housenky, jepice, nitěnky a larvy vážek či vodoměrek. Na louce pak objevujte květiny, motýly a další hmyz.
Larva vážky
- Čtenářská dílna a výtvarná výchova: Přesuňte se do plenéru. Děti si mohou číst pod stromem, kreslit přírodní scenérie nebo tvořit land-art z nalezených přírodnin.
Krajina - suchý pastel
- Angličtina: Výuka v přírodě může připomínat kavárenskou atmosféru – pod slunečníkem si povídejte, hrajte slovní hry nebo zpívejte písničky.
Učení na louce: „Můžete se prosím protahovat jinak, aby bylo znát, kdy se hlásíte s odpovědí a kdy se jen tak protahujete?“
- Hudební výchova: u táboráku si s chutí zazpíváte
- Český jazyk: Inspiraci hledejte přímo venku – pište přírodní haiku, tvořte popisy krajiny, vymýšlejte příběhy zasazené do okolního prostředí. Pište deníky a pohledy domů.
Takový turistický deník je pěkná památka
Venku se neučí jen tělocvik. Škola v přírodě nabízí ideální prostor pro rozvoj pozorování, tvořivosti i týmové spolupráce napříč všemi předměty. Les je nejlepší učitel. Nenapovídá, nehodnotí, nezkouší – jen ukazuje cestu těm, kdo se nebojí na chvíli i zabloudit.
Kouřové signály jsou taky kódy. To vypadá na hodinu informatiky a opékání buřtů.
Zásobník her na nejen na školu v přírodě: Velká encyklopedie her 1: Hry v přírodě
Digitální techniku nemá smysl paušálně zatracovat.
Moralizování o „zlých internetech“ nebo o tom, jak TikTok kazí mládež, k ničemu nevede. Mnohem užitečnější je ukázat, že digitální svět nabízí i jinou cestu — kreativní, smysluplnou a zábavnou.
Místo pasivního sledování videa nebo natáčení další „challenge“, lze tvořit vlastní film, dokument nebo reportáž. U toho už nejde jen o to něco rychle říct do kamery — musí se přemýšlet nad scénářem, nad tím, co a proč chceme sdělit, jak zvolit záběr, světlo nebo kompozici. Technika tak přestává být pouhou hračkou a stává se nástrojem pro vyjádření vlastních myšlenek.
Já neplním CF karty fotkami, já si vzpomínky ukládám do svého srdce. To je taky takové paměťově médium…
Nadužívání těchto technologií může představovat potenciální hrozbu pro náš mozek a myšlení. Již vycházejí na toto téma knihy a články.
Například kniha: Vzestup a pád lidské mysli od Martina Jana Stránského
Článek v časopise FirstClass
Zápisky učitele (který přežil)
První večer zjistíte, že to není jen takový dopolední výlet. Musíte se proto pořádně obrnit. Bude na vás několik dní současně neustále mluvit několik osob a vyžadovat smysluplnou reakci. Něco vás naopak příjemně překvapí: Chlapec introvert, který ve třídě pořád mlčí, vede skupinu v noční hře, protože se vyzná v terénu. Dívka, která se bojí tmy, se překoná, zůstane v lese, aby počkala při bojovce na kamarádku. A vy s potěšením sledujete, jak děti směle překračují komfortní zóny. Objevují tak nové světy. V přírodě lze nalézt leccos zajímavého: kytky, listy, brouky, kameny a šišky… Někdo díky tomu nakonec nalezne i sám sebe.
Mezi blátem, kopřivami a šiškovou bitvou v lese vzniká něco, co v dětské paměti zůstane déle než vzoreček na obsah trojúhelníku. Škola v přírodě – to je podivuhodný útvar, ve kterém se školní den rozpíná za hranice učeben a místo tabule nastupuje mlha, vůně lesa a náhodný klacek je mečem rytíře. Dítě v přírodě je trochu jako kolouch, co se rozběhne dřív, než se naučí koukat pod nohy.
Turistická cedule je v krajině jako učebnice
Rady pro učitele a podobné dobrodruhy
- Škola v přírodě nezačíná odjezdem autobusu – nejlíp uděláte, když se připravujete celý rok: výlety, dobrodružství v hromadné dopravě, učení pod širým nebem i přespávání ve spacácích přímo ve třídě
- Neočekávejte spánek: Obstarejte si dostatek kávy a čaje na nervy. Vyspíte se pořádně až po škole v přírodě
- Mluvte s kuchařkou: Je to druhá nejmocnější osoba v táboře, hned po správci objektu. Pokud se s ní nepřátelíte, budete jíst těstoviny s UHO (univerzálně hnědá omáčka). Spokojené chuťové buňky budiž snadnou branou do dětských srdcí
- Nesnažte se za každou cenu pochopit logiku dětí: Dítě, které vám neustále nosí omluvenku z tělocviku, vám v lese během pěti minut vyleze na strom a zavěsí se tam jako netopýr
- Na škole v přírodě se často něco hledá: Klíče, kartáček na zuby, ručník, ponožky... Zato tam nečekaně nacházíme věci jiné – jako smysl pro improvizaci, nebo klidné smíření s faktem, že po třetí ovesné kaši ke snídani už nikoho neohromíte argumentem o důležitosti vlákniny
- Děti mají nekonečnou energii: Existuje určité podezření, že čerpají často sílu přímo z pedagogovy slabosti. Taky bohužel platí, že když dospělí už nemůžou, můžou děti ještě dvakrát tolik...
- Péče o děti = potřeba péče o sebe: Poskytováním individuální péče zvláště k některým jedincům se sami stáváte časem potřebným individuální péče. Anebo do sebe hodíte další kávu jako životabudič
- Na děti nikdy nekřičíme: Věřím v podstatě, že lidé jsou dobří a musíte je jen občas chytit pod krkem, aby šli správnou cestou. Můžete si předsevzít, že nebudete nikdy na děti křičet, ale když přes zákaz lezou děti na střechu chatky a skáčou dolů, zvýšíte i vy hlas. Vlastně budete řvát jako pominutý
- Velíte setnině žoldnéřů: Pokud bloudíte krajinou sami nebo s rodinou, můžete hledání cesty brát jako dobrodružnou improvizaci. Ale pokud vedete tři školní třídy najednou, připadáte si spíš jako velitel setniny neustále reptajících žoldnéřů. Pořád na někoho čekáte, někdo se loudá, někomu se rozvazují tkaničky. Takové těleso uvést do pohybu – nebo naopak zastavit – je umění samo o sobě. A pokusit se mu „zařadit zpátečku“? To už se rovná téměř vzpouře. Můžete je do jisté míry uplácet sladkostmi
Zažil jsem to nedávno na škole v přírodě na Vysočině, kde byl les po kůrovcové kalamitě vykácený a chybělo turistické značení. Mobilní navigace i papírová mapa nás vedla přes neprůchodné a zaniklé stezky.
Jsou i smutnější chvilky na ŠVP…
Někdy se objevují i smutnější momenty na ŠvP – třeba, když dítě prozradí, že je mu vlastně na škole v přírodě lépe než doma. Že je tu klid, teplo a že má někdo čas mu naslouchat.
Škola v přírodě přináší spoustu radosti – ale občas i kolektivní rýmu nebo bolení bříška. Na drobné neduhy jsou všichni připraveni a o nemocné děti pečuje s klidem i úsměvem zdravotnice. Malá teplota nezkazí velké zážitky – děti jsou většinou nezmaři.
Vzpomínky na školy v přírodě jsou navzdory všem problémům kořením učitelského života. Občas někdo z dětí řekne: „Pane učiteli, tohle je ta nejlepší škola přírodě.“ To je dobrá náplast na všechny případné pedagogovy útrapy.
Takový dopis od dětí potěší každou učitelku
Závěrem
Škola v přírodě je zrcadlem doby. Budoucnost škol v přírodě se možná nebude odehrávat v tradičních horských chatách se škrábající dekou a křivými postelemi, ale jejich smysl nezmizí – možná naopak ještě poroste. Změnily se prostředky, ale cíl zůstal: vytáhnout děti z rutiny, přiblížit je k sobě, k přírodě – i k učitelům. Ať už si odvážejí čisté plíce nebo plný mobil fotek, jedno je jisté: tohle jsou zážitky, které se nezapomínají.
Škola v přírodě není jen výlet. Je to mapa k sobě samým – klikatá, blátivá, ale nezapomenutelná.
Plné kapsy přírodnin - to se při zpáteční cestě domů nevejde ani do kufru…
A co vy? Napište do komentářů, jaké nezapomenutelné zážitky ze školy v přírodě máte vy nebo vaše děti – těším se na vaše dobrodružství, úsměvné historky i malé katastrofy!
Anketa
Protržená přehrada v Jizerských horách - častý cíl i školních výletů
Zdroje:
