Demokratický charakter politika se neukazuje zvolením, ale následným chováním v úřadě

Andrej Babiš zase jednou kritizoval premiéra Petra Fialu a jím vedenou vládu. Od lídra opozice to ostatně nikterak nepřekvapí. Nacionalistické zkratky s xenofobním nábojem, které tepou vládu, že dává přednost Ukrajincům před našimi lidmi, už velmi dobře známe - jen tentokrát jsou oněmi našinci nejen Češi, ale i Slováci. Celý přednes bychom mohli zařadit do kategorie Nic nového pod sluncem a zastrčit do šuplíku, nebýt jedné vzácné shody mezi premiérem a lídrem opozice, ke které tu došlo.

Premiér Fiala ukončil mezivládní konzultace se slovenskými sousedy a dal tím najevo, že proruské postoje slovenské vlády k válce na Ukrajině už jsou příliš přes čáru. Robert Fico opakovaně akcentuje nastolení míru ve chvíli, kdy Rusko okupuje několik ukrajinských regionů. Tedy míru, který by znamenal, že Putin dobude část ukrajinského území, a který jde ruku v ruce s hlavní linkou kremelské propagandy postavené na mýtu, že Rusko Ukrajinu nedobývá, ale osvobozuje většinově ruskojazyčné regiony. Předseda Slovenské národní strany - Ficova koaličního partnera - se pak nechal rovnou slyšet, že Rusko není agresorem a blud o ruské armádě pomáhající svému národu otevřeně řekl.

Babiš na tento Fialův postup reagoval peprnými slovy o tom, jak necháváme Slováky na holičkách, a nezapomněl zdůraznit, že „Ficův kabinet vzešel ze svobodných demokratických voleb a česká strana by to měla respektovat“. Právě tato nenápadná formulka, která je hojně užívaná k utnutí různých diskusí a kritik, představuje ono nenadálé pojítko mezi jinak nesmiřitelnými rivaly. Premiér Fiala ji sám nedávno použil, jen směrem k jinému ze svých protějšků a řekněme poněkud sofistikovanějším způsobem.

„Může se někomu líbit nebo nelíbit současná izraelská vláda, může mít tisíc výhrad, ale Izrael je demokratický stát. Je to jediná fungující demokracie v celém regionu. Izraelská společnost sama dbá na to, aby všechno, co dělají, bylo v souladu s právem a s ohledem na všechna humanitární pravidla,“ uvedl premiér Fiala v Českém rozhlase v kontextu humanitární krize v Gaze.

Izrael je demokratický stát a Benjamin Netanjahu demokraticky zvolený premiér, o tom jistě není sporu. Přijde mi ale krajně odvážný až bláhový předpoklad, že současná izraelská vláda „dbá na to, aby všechno, co dělají, bylo v souladu s právem.“ Podobnost mezi slovenským a izraelským premiérem totiž netkví jen v tom, že jsou oba demokraticky zvolení. Robert Fico a Benjamin Netanjahu se podobají taky v tom, že jde o znovu úřadující předsedy vlád, kteří prakticky okamžitě po svém posledním zvolení začali rozleptávat právní systém ve svých zemích. O premiéry, kteří vzali do vlády radikální pravicové strany a s nimi teď usilují o prosazení opatření chránících především je samotné.

Dnes to důsledně zakrývá dění posledních měsíců, ale izraelský premiér čelil před říjnovým útokem Hamásu rozsáhlým a dlouhodobým demonstracím v reakci na soudní reformu. Netanjahuova vláda chce touto reformou omezit pravomoci Nejvyššího soudu, který plní v izraelském systému roli ústavního soudu, a rozšířit vlastní pravomoci při jmenování civilních soudců. Mnozí Izraelci vnímají požadovanou úpravu jako útok na demokratické instituce a jejich rovnováhu a tyto snahy o zásahy do justice bývají spojovány s probíhajícím stíháním izraelského premiéra za korupci, podvody a zneužití důvěry.

Pokud bude Netanjahu odsouzen, musí podle aktuálně platného práva na sedm let opustit politiku. Na druhé straně pokud projde jeho soudní reforma, může premiérova strana Likud prosadit v parlamentu ukončení Netanjahuova trestního stíhání a Nejvyšší soud nebude moci toto rozhodnutí Knesetu zrušit. Lze si jen těžko představit větší osobní motivaci pro deformaci izraelské justice.

Ficovy útoky na slovenský právní stát jsou čerstvější, ale motivace i odezva společnosti působí podobně. Ficova vláda prosadila reformu trestního práva, kterou se ruší elitní útvar prokuratury zabývající se korupcí a výrazně se snižují tresty za korupci a hospodářskou kriminalitu a také se zkracují promlčecí lhůty některých trestných činů. To vše ve chvíli, kdy slovenská policie a soudy řeší několik kauz z doby Ficovy předchozí vlády. Slovenský premiér tak upadá v oprávněné podezření, že usiluje svými kroky pouze o ochranu vlastní osoby a beztrestnost blízkých spolupracovníků.

Máme tu tedy premiéry dvou spřátelených zemí, kteří útočí na vlastní demokratický systém, aby nebyli pohnáni k zodpovědnosti za hříchy z dob minulých a mohli dál spokojeně vládnout. Ignorovat nebo přímo obhajovat toto jejich počínání - ať už s odvoláním na úskalí válečné situace, kvůli názorové blízkosti nebo s cílem sbírat politické body u voličů - je medvědí službou slovenským i izraelským občanům. Dnes velmi populární pomocná formulka o respektování demokraticky zvolených, jejíž uživatelé se tváří, jako by sám akt volebního úspěchu garantoval u zvolených nějaké morální kvality, pak ignoruje historickou zkušenost.

Adolf Hitler se dostal do úřadu taky demokratickým zvolením. Komunistická zvůle začala roku 1946 drtivým vítězstvím KSČ v demokratických volbách. Nechci tím přirovnávat Roberta Fica a Benjamina Netanjahua k nacistickým nebo komunistickým pohlavárům, ale poukázat na skutečnost, že demokratické zvolení rozhodně negarantuje budoucí demokratický vývoj. Samotný fakt, že je politik zvolen v řádných volbách, z něj nedělá demokrata. Jeho demokratická, nebo naopak nedemokratická povaha, se ukazuje až počínáním v úřadě.

V souvislosti s ohrožováním demokracie a právního státu na Slovensku a v Izraeli stojí za zmínku, že obě země - podobně jako Maďarsko - mají jednokomorové parlamenty, které jsou náchylnější ke zneužití moci vládní většinou. Bude dobré si to připomínat, až zase někteří naši vrcholní politici vytáhnou kartu Zrušme Senát! Současné dění na Slovensku, pokusy o deformaci izraelské justice i dlouholeté systémové změny v Maďarsku, kterými se snaží Viktor Orbán zakonzervovat u moci, nejlépe demonstrují, jaký reálný přínos se skrývá za známým eufemismem o senátní ústavní pojistce.

Stavět se na obranu demokracie znamená odmítat pokusy o pokřivení demokratických institucí ve všech případech. Pokud někdo rozleptávání právního státu tu bagatelizuje, tu zvýrazňuje podle toho, jestli je autorem protisystémových snah spřízněnec nebo odpůrce, nejsme svědky ani tak obrany demokracie a právního státu, jako spíš pokrytectví a oportunismu.