Článek
Stal se z toho trošku folklor. Všichni se rozjedou a rozletí na dovolené a mediální humbuk najednou notně utichne. I ty největší noční můry jako by někde ve stínu lokaly pohodu a chlad a je od nich na chvíli pokoj. Snad nabírají sílu, aby se nám v září mohly s plnou parádou vrátit do života. Jedna taková můra zrovna přilétá z Blízkého východu a po čase znovu klepe na dvířka té naší středoevropské zlaté klícky.
Izraelsko-palestinský konflikt se vrací do hledáčku médií kvůli poslednímu pokusu izraelské armády o osvobození rukojmích. Jeho výsledkem je šest mrtvých, statisíce demonstrantů v ulicích Tel Avivu a následná generální stávka. Rukojmí byli podle závěrů izraelského ministerstva zdravotnictví zastřeleni desítky hodin předtím, než k nim izraelští vojáci dorazili. Polovina zavražděné šestice přitom měla být propuštěna během první fáze příměří, o kterém se jednalo v červenci.
Demonstrující lidé požadují uzavření příměří v obavě, že při pokračujících vojenských operacích zahynou další rukojmí. Čísla jim přitom dávají jednoznačně zapravdu. Zatímco při jediném dosud uzavřeném dočasném příměří byla osvobozena více než stovka rukojmích, vojenskou cestou se podařilo izraelské vládě osvobodit pouze 8 lidí, další 3 omylem zastřelila. Celkově tak činí skóre vojenského osvobozování více mrtvých než osvobozených a má o řád menší úspěšnost než diplomatická cesta.
Premiér Netanjahu navzdory těmto číslům dlouhodobě razí vojenskou cestu a podle některých izraelských médií má dokonce tendenci blokovat dohodu o příměří dalšími a dalšími požadavky. S čestnou výjimkou ministra obrany Jo’ava Galanta mu ve vládě nikdo neoponuje. Naopak ministr vnitra Itamar Ben Gvir a další ultranacionalisté, kterými se Netanjahu ve vládě obklopil, veřejně plesají nad tím, že se jim daří bránit jakékoliv dohodě.
Izraelský premiér upadá stále více v podezření, že konflikt uměle prodlužuje, aby oddálil vlastní vyšetřování - ať už korupčních jednání z minulosti, nebo ignorování bezpečnostních hrozeb před loňským útokem Hamásu. Kolik másla, má Benjamin Netanjahu na hlavě, se snad dozvíme až zase na nějakou delší dobu utichnou zbraně. Právě z tohoto důvodu ale Netanjahu jen tak zbraně utichnout nenechá. A krajně pravicová suita, o kterou opřel svou vládu, mu v tom s radostí pomáhá, protože dlouhodobě vnímá současné vyostření jako příležitost pro vytlačování palestinské menšiny a další šíření izraelských osadníků na její území.
Premiér Netanjahu se oprávněně těší další vlně mediální pozornosti, je však poněkud smutné, že až na základě šesti mrtvých Izraelců a následných protestů v ulicích. Izraelská armáda zabila přes 40 tisíc Palestinců. K nim se ovšem přidávají i nepřímé oběti války. Se započítáním úmrtí v sutinách a lidí, kteří umírali na různé nemoci uprostřed zdevastovaného palestinského zdravotnictví, se odhady šplhají až nad 180 tisíc. Aktuálně se více než 2 miliony obyvatel tísní na asi 11 % původního území Gazy. Pro představu je to taková hustota, jako bychom narvali všechny obyvatele Prahy na území Kladna a pak tam přihodili ještě Brno, Ostravu a Olomouc.
K tomu bychom si ale museli odmyslet malebné uličky českých měst, protože takové samozřejmě v Gaze nenajdeme. Místo toho rozbombardované a rozstřílené budovy, písek, špína a krev. Jako bonus kontaminovaná voda. V téhle líhni nemocí aktuálně frčí žloutenka (sto tisíc nakažených) a nově i dětská obrna, která se v Gaze neobjevila už 25 let. Zatímco izraelské vojáky chrání vakcíny už od července, očkování palestinských dětí se zdrželo o několik týdnů i kvůli probíhajícím bojům a zdevastovanému zdravotnictví. Teprve v posledních dnech se podařilo humanitárním pracovníkům naočkovat asi čtvrtinu z více než 600 tisíc dětí, ale stále není jasné, jestli vakcínu dostanou i k dětem mimo vyhrazenou humanitární oblast. Tolik současné skóre jedné obrovské mezinárodní tragédie, která nebere konce.
Kde to vlastně začalo?
Izraelský historik Hillel Cohen-Bar pokládá za začátek izraelsko-palestinského konfliktu rok 1929. Máme tu tedy téměř století vzájemných útoků, které na území tehdejšího Britského mandátu Palestina a dnešního Izraele propukly mezi židovskými a arabskými nacionalisty. Obě strany usilovali o samostatný stát, oběma měl být jejich sen splněn po Druhé světové válce, kdy se pod záštitou OSN poprvé plánovalo dvoustátní řešení. Nestalo se tak, protože Liga arabských států avizovala, že v případě vzniku Židovského státu ve svém sousedství na nový subjekt obratem zaútočí a avízo dodržela. V následných bojích za nezávislost Izraelci obsadili i některá území, která měla tvořit nový palestinský stát, a tak dvoustátní řešení poprvé, ale zdaleka ne naposledy, ztroskotalo.
O necelých dvacet let později začala Šestidenní válka, ve které Izraelci získali další četná území včetně těch, která jsou jádrem dnešního etnického sporu - Západní břeh Jordánu, Východní Jeruzalém a Gazu. Nejpozději od této doby tahají Palestinci za kratší konec a marně usilují o resuscitaci projektu, který kdysi odmítali. Teď jej pro změnu odmítají Izraelci. Jde o učebnicovou ukázku v politice tak hojně užívaného principu - slabší volá po změně a silnější se snaží udržet status quo, který mu vyhovuje. Dvoustátní řešení tak opakovaně narazilo tu na jedné, tu na druhé straně - podle toho, kdo se zrovna cítil být pevnější v kramflecích. K tomu se přidávají kovaní nacionalisté na obou stranách, pro které je soužití s těmi druhými naprosto nemyslitelné a různými způsoby usilují o jejich eliminaci.
Tolik ve zkratce ke zrodu jednoho z největších etnických konfliktů posledního století, který loni v říjnu dosáhl nového vrcholu, když útočníci z Hamásu zabili téměř 1200 Izraelců, z toho asi dvě třetiny civilistů, a dalších 238 odvlekli jako rukojmí do Gazy. Právě tento bezprecedentní násilný akt byl rozbuškou už téměř rok trvajících bojů a nadále slouží jako alibi pro četné lidské oběti během izraelské vojenské reakce.
Terorismus jako nástroj dehumanizace
Říjnový útok Hamásu bývá běžně označován za teroristický. S ohledem na skutečnost, že útočnici pozabíjeli stovky civilistů a s jejich těly zacházeli jako s kusy hader, se není dvakrát čemu divit. Slovo teroristický je ovšem dvousečnou zbraní. To, co na začátku poslouží jako trefné označení zvůle útočníka, se velmi rychle a snadno dokáže přeměnit v novou zvůli ve jménu odplaty. Přesně to se stalo v izraelsko-palestinském konfliktu. Až příliš často se slovo teroristický neskloňuje proto, aby připomnělo neblahý charakter útoku, ale spíše proto, aby poukázalo, že na druhé straně stojí zrůdy, které si nezaslouží slitování; aby vyvolalo dojem, že při odplatě je vše dovoleno.
Terorismus dehumanizuje na druhou. Útočník nevnímá oběti útoku jako lidi, ale jako nástroje svého poslání. Když se pak blízcí a pozůstalí obětí nechají strhnout vábením pomsty, zachovají se stejně nelidsky k útočníkovi a jeho blízkým. Právě toho jsme byli v posledním roce svědky. Právě tato odvetná dehumanizace je klíčovou složkou válečného koktejlu, ve kterém není izraelským vojákům a ministrům divné, že za každou stovku vlastních zabíjejí až deset tisíc jejich. Toto kolektivní odlidštění Palestinců otupuje smysly při umírání dětí, které dostaly jako prázdninový bonus tiše se šířící smrtelnou nemoc. Loni v říjnu se hodně mluvilo o tom, že útočníci byli nejspíš na drogách, jinak by snad nebyli některých zvěrstev schopni. Pomsta v bolesti možná ani žádné další drogy nepotřebuje.
„Když současní politikové mluví o terorismu, samozřejmě tím míní určité reálné nebezpečí - ale když se nás snaží přimět, abychom se ve jménu bezpečí instinktivně vzdali svobody, musíme být ve střehu,“ říká politolog Timothy Snyder ve svém dnes už slavném díle Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Dovolil bych si ho doplnit: ve střehu musíme být také ve chvíli, kdy se nás politici snaží přimět, abychom ve jménu bezpečí instinktivně připravili o svobodu někoho jiného.
Když přijde ta chvíle
Nekonečně vyhlížející izraelsko-palestinský konflikt dospěl do jednoho ze svých vzácných okamžiků. Tu a tam se přihodí, že Palestinci a Izraelci volají po tomtéž. Sice mají nejspíš rozdílné motivy, ale alespoň chvíli chtějí to samé. A to se nám přihodilo právě dnes. Z obou stran se ozývá silné volání po příměří. Možná v pozadí toho volání stojí nějaké postranní úmysly, ale pořád by to bylo příměří. Jistě ne trvalé, ale umožnilo by navýšení humanitární pomoci, naočkování a medikaci dětí i dospělých a osvobození dalších rukojmích. A taky - aspoň na chvíli by utichly zbraně.
Příměří, které již poněkolikáté uvízlo na mrtvém bodě, se snaží horečně dojednat Spojené státy. Klíče k němu však drží člověk, který má tu nejvyšší motivaci dveře s nápisem Příměří neotevřít - strach o sebe sama. Navíc je obklopen ministry, kteří dělají všechno proto, aby otázka příměří nebyla vůbec na stole. Benjamin Netanjahu je stejně tak neoblomný jako chycený do vlastních pastí. Pro dobro všech zúčastněných doufejme, že mu Joe Biden dokáže nabídnout dostatečně silné záchranné lano.
