Článek
Už skoro dvě stě let to víme na Starém kontinentu z první ruky a dnes to vidíme na vlastní oči. Amerika umí před volbami vřít jako papiňák. Alexis de Tocqueville, jeden ze zakladatelů sociálních věd, popsal volební a čerstvě povolební časy za oceánem docela poeticky: „Celý národ upadá do horečnatého stavu, volba je pak každodenním námětem novinových článků, předmětem soukromé konverzace, cílem všech jednání, objektem všech myšlenek, jediným zájmem současnosti. Brzy, pravda, jakmile osud rozhodl, vzrušení opadne, všechno se uklidní a řeka, která se na okamžik vylila z břehů, se pokojně vrací do svého koryta,“ píše francouzský myslitel ve svém věhlasném díle Demokracie v Americe.
Dnes se však zdá, že se rozvodněná řeka emocí jen tak zpět do koryta nevrátí. Mohli bychom to přičítat vrcholící předvolební vřavě, přes niž ještě nejsou možnosti opadnutí vášní vidět, ale po zkušenosti s posledními povolebními záplavami máme oprávněný důvod k obavám. Vlna emocí tenkrát nejen neopadla, ale dokonce dočasně zachvátila samotný Kapitol, a voda se do koryta pořádně nevrátila celé následující čtyři roky.
Děje se tak mimo jiné i proto, že bývalý prezident Donald Trump po celou tuto dobu prohlašuje, že byl odstaven od moci na základě zfalšovaných voleb, aniž by k tomu měl sebemenší důkaz. Pojďme si připomenout, že řádné předání moci po volebním vítězství Joea Bidena proběhlo především díky duchapřítomnosti a zodpovědnosti některých úřadujících republikánů – v čele s tehdejším viceprezidentem Mikem Pencem a guvernéry v klíčových státech. Ti odmítli Trumpovo volání, aby si ve jménu zachování moci počínali protiústavně. Ve světle těchto událostí není tvrzení, že v blížících se volbách proti sobě stojí demokratka a antidemokrat, okřídleným bonmotem, ale spíš otiskem zkušenosti.
V těchto vzpomínkách Američané napjatě očekávají dění nejbližších dní. Kromě obligátní otázky, jestli budou mít Spojené státy první prezidentku, nebo staronového prezidenta, se nabízí i ta druhá – neméně palčivá. Jak se popasují s výsledkem fanoušci neúspěšného kandidáta, nebo kandidátky?
Označení fanoušci přitom není přehnaným eufemismem. Předvolební mítinky u obou stran stále více připomínají vystoupení hudebních superstar. Dlouhé fronty, natřískané haly plné světel, skandování a neutichajícího aplausu. Na jedné straně máme příležitost v přímém přenosu pozorovat všechnu tu politickou angažovanost a zanícení pro veřejnou věc, o kterých si u nás v postkomunistické Evropě můžeme nechat jen zdát. Na straně druhé právě tyto kotle přetékající emocemi poskytují základ povolební situaci, ve které nebude vůbec snadné vychladnutí hlav a zklidnění vášní.
Vzhledem ke skutečnosti, že na předvolebních mítincích bobtná vedle zbožňování vlastní superstar i odpor k její konkurenci, nabízí se spíš sportovní přirovnání. Americké předvolební kotle připomínají ty na evropských fotbalových stadionech. Pro Spojené státy i zbytek nejen demokratického světa bude v nejbližších týdnech zásadní, jak se zachovají fanoušci strany, která neuspěje. Jestli po prohraném utkání spořádaně opustí stadiony a vrátí se do každodenního života zpracovávat prohru v nadějích na budoucí vítězství, nebo si prohru odmítnou připustit a vyhledají příležitost, jak si zchladit žáhu slovními, či přímo fyzickými útoky na fanoušky druhé strany, které budou nadále považovat za nepřátele.
Tam, kde kotle vychladly
Předvolební kotle přetékající emocemi, ale dnes neprostupují celou zemi. Najdeme je především ve Swing States, tedy doslova swingujících státech, kde sympatie k politickým stranám a jejich kandidátům tančí od jedné strany ke druhé a které nakonec rozhodnou celé volby. V tradičních stranických baštách, kam kandidáti ani příliš nejezdí, protože tam panuje setrvalá a bezpečná podpora jedné ze stran a je tedy prakticky rozhodnuto, nastupuje druhý extrém – politická apatie. V tmavě červených a tmavě modrých státech, jak se podle stranických barev baštám republikánů a demokratů přezdívá, mívají občané často pocit, že na jejich hlasu nesejde. Jeden z hlavních kořenů této apatie tkví ve stávajícím volebním systému.
Prezidentské volby rozhodují volitelé. S použitím nám známého slovníku je můžeme připodobnit k jednorázovým mandátům, které pro sebe získávají prezidentští kandidáti v jednotlivých státech, jež jsou samostatnými volebními obvody. Volitelů mají Spojené státy 538, stejně jako kongresmanů, a jsou rozděleni mezi jednotlivé státy více méně podle počtu obyvatel. Kdo získá ve volbách většinu volitelů, usedne do Oválné pracovny. Pro negativní dopady tohoto volebního systému je klíčová kombinace s principem vítěz bere vše. V drtivé většině států totiž platí, že kdo získá byť jen těsnou většinu, bere všechny volitele.
V takovém systému nezáleží vůbec na tom, zda kandidáti vítězí v jednotlivých státech o tisíc nebo milion hlasů, a celková podpora ve všech státech dohromady také nehraje žádnou roli. Právě tato kombinace zakládá pocit zbytečnosti a bezvýznamnosti u voličů menšinové strany ve státech, kde jedna ze stran dlouhodobě dominuje. Náskok dominující strany bývá tak propastný, že volič menšiny snadno propadá dojmu, že svým hlasem státní výsledek nijak neovlivní. Ve federálním měřítku sice přispívá k vyššímu celkovému zisku svého favorita, ale ten nemá na výsledek voleb žádný dopad. Navíc situace, kdy poražený prezidentský kandidát získá v celé zemi o několik milionů hlasů víc než vítěz, přináší další potenciál posilování sociálního konfliktu mezi stoupenci jednotlivých stran. Konečně takový výsledek sám o sobě působí na lidi neférově.
Na všechny tyhle pocity reagoval demokratický kandidát na viceprezidenta Tim Walz, když mluvil před měsícem o změně volebního systému. Téměř dvě třetiny Američanů a plné čtyři pětiny demokratických příznivců by změnu uvítaly. Další čísla říkají, že 7 z 10 Američanů cítí z letošních voleb frustraci, což má jistě více příčin, ale nespokojenost se současným volebním systémem nejspíš patří mezi ty hlavní. Navíc v posledním čtvrtstoletí demokratům už dvakrát nestačila celková většina hlasů ke zvolení do Bílého domu. Když všechny tyto faktory sečteme, není nastolení daného tématu žádným překvapením, což se ovšem nedá říct o jeho načasování. Vstřícný vzkaz občanům volajícím po změně je totiž současně přihrávkou na smeč všem zastáncům nedotknutelnosti Ústavy. Kamala Harris, která je dlouhodobě debatám o změnách volebního systému nakloněna, se tak od svého parťáka opatrně distancovala, aby utišila v předvolební kampani mantru, že demokratický tandem torpéduje ústavu – ta je v Americe mnohdy stále vnímána podobně posvátně jako Bible.
Politické apatii navíc někde nahrává i komplikovaný nebo zastaralý státní volební zákon, který lidem zrovna neusnadňuje účast na hlasování. Tyto dva stimuly odevzdanosti se vzájemně posilují. Neúčast voličů v tmavě červených a tmavě modrých státech jen podtrhuje hegemonii jedné strany a zvyšuje naléhavost pocitu bezmoci a zbytečnosti u voličů strany druhé. Pocity bezmoci a zbytečnosti zpětně demotivují k účasti v prezidentských volbách. Spirála demokratického úpadku se tak roztáčí a s každou otočkou konzervuje vládu jedné strany a přiživuje apatii na straně druhé.
Tam, kde soused není nepřítel
A taková je Amerika dnešních dní – na jedné straně sud se střelným prachem, kolem něhož to jiskří, na straně druhé narůstající odevzdanost. A uprostřed? Všechen ten veřejný prostor, ve kterém přestává běžet diskuse. Notoricky známá hláška našeho Prezidenta osvoboditele je stejně tak otřepaná jako pravdivá. Kde přestává běžet diskuse, přestává šlapat demokracie.
Dnešní Amerika dbá více na politickou zákopovou válku, než na jakékoliv pokusy se na něčem domluvit. Křičící vojáci v modrých a červených uniformách jsou snad příliš zaujati posvátným smyslem svého boje, aby hledali způsoby jak odložit zbraně urážek a vrátit se zpět ke společnému jednacímu stolu. Je v zájmu celého světa, aby úpadek demokratické kultury za oceánem nebyl trvalý. Aby Spojené státy našly znovu ten směr, kterým pluly, když je francouzský myslitel vykreslil jako vlajkovou loď svobody a demokracie. Aby se na různorodou palubu Ameriky vrátila diskuse a vzájemný respekt a tyranie většiny dál odpočívala tam, kam patří – zamčená v podpalubí. Nedlouho po Tocquevillově smrti se Amerika oděla do dvou různých uniforem nejen obrazně, ale doslova. Tehdy bylo potřeba k zasypání společenského příkopu několik let občanské války a více než půl milionu mrtvých. Věřme, že podobnou cenu za sociální smír už nebudou muset za oceánem nikdy zaplatit.
Jen věřit ovšem nestačí. Závěrem se nabízí otázka: Kde s obrodou demokracie začít? Už Karel Havlíček Borovský nám radil, že doma v obýváku, věhlasný současný politolog Timothy Snyder přidává, že dobré je pokračovat hned před domem na ulici. Jedna z jeho 20 lekcí z 20. století zní: Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov. „Nejde jen o zdvořilost: je to součást občanství a zodpovědného členství ve společnosti – a také způsob, jak zůstat v kontaktu s okolím, zbořit společenské bariéry a pochopit, komu bychom měli důvěřovat a komu ne… lidé tísnění strachem z represe si vždy dobře pamatovali, jak se k nim zachovalo blízké okolí… Když přátelé, kolegové a známí odvraceli hlavu nebo přecházeli na opačnou stranu ulice, strach vzrůstal. Nemůžeš vědět, kdo si bude ve Spojených státech dnes nebo zítra připadat ohrožený, ale když se zachováš slušně ke všem, zcela jistě to někomu zlepší náladu,“ rozvádí svou myšlenku americký politolog.
Nežít tolik v opojení sounáležitosti a až klanové příslušnosti uvnitř vlastní sociální bubliny, ale rozhlédnout se kolem sebe. Zjistit, že na druhé straně ulice žijí také lidé, možná jinak smýšlející, ale pořád lidé a ne nějací démoni ohrožující naši vlastní existenci, jak se nám snaží namluvit mesiášští kandidáti, před kterými nejen Snyder varuje. S tímto vědomím se na druhé usmát, prohodit pár slov, dopřát jim sluchu. To všechno vypadá jako dobrý start při pokusu o obrození nejen americké demokracie.
