Článek
Jako podřízený Marka Wollnera, pro kterého jsem ve funkci reportéra a režiséra natáčel sedmnáct let fejetonové reportáže - jsem se v tomto diskusním webu pro všechny vyjádřil k zákrutám jeho kariéry v rozhovoru s režisérkou Monikou Le Fay 14.5. 2024.David Vondráček: Marka Wollnera čeká dlouhá pouť hlubokého sebezpytu - Médium.cz (seznam.cz
Pokusil jsem se o nadhledový portrétek Marka se všemi jeho klady i zápory. Hlavní „message“ byla, že Marek byl zodpovědný šéf pořadu a za podřízené se uměl postavit. Pak, že nemohu v ničem svědčit, co se týká „sexuálního predátorství“. Ale největším problémem byly - podle mne - jeho projevy šikany, které jsem poznal na vlastní kůži a jež jsem ve zmíněném rozhovoru označil za tzv. softbossing. Celkově šlo o ponižování tvůrčích osobností: reportérů. Tečení nervů, které se někdy proměňovalo ve vodopády zloby a v dravou řeku jednosměrné zášti. Já to většinou přežíval s úsměvným nadhledem idiotského Švejka (dokonce v lepších fázích pracovního vztahu mi Marek říkával „bodře kamarádsky“: „Já vím, že ty jsi takovej Švejk…“). Šlo vlastně - viděno z odstupu - o moje submisivní reakce zrozené ze stockholmského syndromu.
Nevykonával práci, za níž byl placený
Markovy drsné hněvy na mě a na kolegy byly ale z devadesáti procent způsobené tím, že se jednalo o jakousi perverzní - Markem neuvědomovanou - sebehanu…. Nadával vlastně sám sobě. Skrze kolegy, protože je v celém složitém procesu přípravy i natáčení - dramaturgicky nikdy neprovázel. To je podstata televizní publicistické dramaturgie: vychytávat chyby a chybky, které v procesu reportéři objektivně přirozeně nechávají. Řval v neděli večer, kdy reportáže viděl poprvé v ucelenější podobě; před pondělním vysíláním. Chyby, větší i menší, věcné i situačně obrazové. Šly především na jeho vrub, což dodnes bývalý „dramaturg“ Reportérů ČT neuznává. Prostě nevykonával práci, za níž byl placený. Jeho odhalování „objektivních chyb“ v poslední minutě, způsobené jeho předešlým průběžným nedozorem - vydával za svou přednost. Za šéfovskou náročnost vůči podřízeným.
Po zveřejnění rozhovoru o Markovi na Seznam Médiu, mi volaly desítky lidí z novinářské a dokumentaristické branže - a nechápaly to jeho nedramartugování. Někdy bylo také těžké objasnit, že tvůrčí podíl Marka na věcech byl minimální nebo žádný, že vše - od nápadu, námětu, scénáře, natáčení a střihu -i v obsahu „repek“ o Babišovi a Okamurovi - vykonávají konkrétní tvůrčí lidé, reportéři, režiséři a střihači s konkrétními jmény. A že v jediné jeho funkci - tedy v dramaturgii - Marek naprosto selhával…
Proč i oni podlehli sebeklamu o Marku Wollnerovi, jako tvůrci, stejně jako většina veřejnosti, která se zajímá o věci politické?
Pokusím se sám za sebe odpovědět, ale ještě před tím dovolte několik vět k tomu - jaká, možná nehezká pohnutka, mě vede k tomu, že se Markem ještě vůbec zabývám…
Nekonečný seriál
Chtěl jsem se už s „quasifenoménem Wollner“ opravdu definitivně rozloučit, ale tuhle koukám na mail: kamarád mi poslal link s uniklou „Zprávou“ (nejsem na sociálních sítích) o závěrech interního vyšetřování ČT o údajných Markových prohřešcích a taky na webový deník Blesk, kde Marek na to hned reagoval… A dál rozehrává další díly nekonečného seriálu o tom, jak z něj mají někteří politici stále strach a že byl jen a pouze náročně přísný šéf…
Faul ad hominem
Nechtěl jsem už opravdu nic psát. Nějak jsem se vyrovnal s „wollnerovskou despocií“ v rozhovoru s Monikou La Fay (který byl - podle ohlasů zainteresovaných a nejen jich - vyvážený, jak jen vyvažovat lze…). Po jeho zveřejnění začal ale Marek veřejně zpochybňovat mou věrohodnost (dvě kámošky mi poslaly jeho zlá slovíčka na mou adresu z diskusí na Facebooku). Použil známý podpásový argumentační faul ad hominem, aby zpochybnil můj morální kredit. To Marek uměl a umí: zraňovat důstojnost a sebeúctu druhých. Napsal, že jsem žil léta na ulici… Tedy co chtěl naznačit? Vondráček byl bezdomovec! A tak mu nelze vůbec věřit…
Toulavá housata
Přiznám se, že jsem se po dlouhé době opravdu zasmál. Nebyl jsem bezdomovcem léta, ale pár dní… A já lituju toho, že to netrvalo déle… (Bohužel jsem zase něco natočil, měl peníze, nechodil do heren a pořídil si střechu nad hlavou.) A dodnes své krátké zkušenosti života na ulici vůbec nelituju. Z poznatků toulajícího se vagabunda jsem vytěžil některé dokumentární filmy a desítky reportáží, z nichž snad některé mají přesah. Ani v nejmenším se netroufám srovnávat s velikány typu autorů Dobrého vojáka Švejka a Farmy zvířat. Ale toulavé house Jaroslav Hašek by nenapsal své povídky ze sociálních suterénů a George Orwell reportážní studii Na dně v Paříži a Londýně - kdy byli sami nějaký čas úplně bez prostředků. Jack London vzpomíná, že jeho hlavní inspirací bylo životní období tuláka, kdy se málem upil k smrti, ale poznal mezní situace…
Zároveň Marek ovšem odkrývá svou dehumanizací lidí na ulici - i svou sociální necitlivost. To vše sebevědomě pronáší půldruhého roku poté, kdy se sám octl na dně. Nikoliv sociálním, ale psychickém. Nevím, zda se dostal skutečně až na „dřeň bytí“… Ale rychle se oklepal. A napsal knihu.
Pokusím se být co nejméně osobní, ale vynasnažím se na tomto malém prostoru a ve zkratce vysvětlit, proč média (a vlastně i já) „řešíme Wollnera“, který vlastně - de facto - s reportážemi pořadu Reportéři ČT neměl moc společného; podobně jako měl Radek John na Nově, jak jsem se pokusil snad citlivě popsat v analýze už legendárního pořadu Na vlastní oči na tomto webu 12.7. 2024.
Kdyby byl Marek Wollner editor nějakých novin nebo rozhlasu, i ve vedoucí funkci - neštěkl by po něm ani pes (nic jinak proti hafanům).
Časově omezená popularita lidí z obrazovky je vždy postavena na virtuální obrazové magii televize jako fenoménu a na vlastní sebepropagaci na sociálních sítích, která je ale se „známou tváří z obrazovky“ - úzce propojena. Jak je to možné? Něco málo z psychologie…
Když jsem byl jednou se svou čtyřletou dcerou v televizním studiu, byla naprosto šokovaná: „Tati, ta paní je tady i tam…“ Nemohla prostě uvěřit, že stojí čtyři metry od živé hlasatelky, kterou vidí ve stejném čase i naproti z obrazovky…
Ten dětský údiv v nás dospělých stále tak nějak zůstává, i když můžeme být obdařeni vysokým stupněm inteligence. A nemusí jít o obrazově emoční IQ, ale i o matematicky analytické IQ.
Šamani a bedna
Lidi se často na ulici otáčejí, když vidí známou tvář z obrazovky a může jít „jen“ o tzv. čtečku zpráv. „Viděls ji,“ strkají se na eskalátoru. Jejich údiv je podobný tomu čtyřletému. Tu hlasatelku přece znají, byla tam a teď je tu…
Byla tam…, na obrazovce… V lidské mysli je navíc stále ukryta vizuální „šamanská primitivnost“ (nakonec jsme jako druh na modré planetě jen kolem dvou set tisíc let). Přestože víme dost o dějinách elektroniky a nejnověji o digitálním multiplexu - přesto jsme uhranuti televizním obrazem a homo sapiens v nich. Jen se neptáme jako ti maličtí dvojnožci: „Jak to, že se ti paní a pánové do té krabice nebo desky vejdou…“
Sugesce televize učinila v druhé půlce minulého století z těch „co se do té bedny vejdou“ - hlasatelek, moderátorů a uvaděčů publicistických pořadů - celebrity. Octli se rázem mezi filmovými herci a politiky, kteří dodnes - bez tohoto masového media - nemohou přežít. Lidé je, v našem případě, „uvaděče dramaturgy“ poznávají. Dennodenně na ulicích jim projevují úctu: „Smekám před vaší odvahou! Vydržte! Šijte do těch politiků! Už jste jediní, komu věříme…“ Tato televizní jepičí celebrita neměla a nemá čas každému vysvětlovat, že to všechno jiní lidé vymysleli a natočili. A sama většinou podlehne sebeklamu o svém „polobožství“.
(Je výjimečné, že uvaděč pořadu Na vlastní oči na Nově Radek John se sám považoval za „klamavou ikonu“ a dělal si z toho často legraci. Ale pokaždé, jak jen to trochu šlo - mluvil hlavně o kreativcích kolem sebe. Tohle Marka Wollnera skoro nikdy nenapadlo.)
Svou vlastní klamavou sebestřednost nemusí skoro vůbec řešit netelevizní novináři a píšící publicisté, stejně tak redaktoři rozhlasu; i ve vedoucích funkcích. Nepracují ve virtuálním prostředí magie obrazu.
Touha touhy
Jako člověk, který si prošel v médiích „už skoro vším“ - se domnívám, že v každém televizním zprávaři i publicistovi - je něco z toho narcismu. Ale nemusí jít pokaždé o patologii. Pravdou ale je, že i většina publicistů, je „nadržená“ na to - jít co nejvíce tzv. do obrazu. Někdy i na úkor obsahového sdělení a obrazové estetiky. U velké části z nich je vyvrcholením televizní kariéry - uvádět právě televizní publicistiku, což ale bývá často spojeno s obtížnou prací dramaturga. Hlavní pohnutkou toho všeho bývá většinou - podle mne - nepřiznávaná touha touhy - stát se celebritou…
Z vyspělejšího zahraničí vím, že televizní „moderátoři-dramaturgové“ si většinou prošli dlouhá léta publicistiky a dokumentární tvorby, často i režijně - než začali něco uvádět. Marek Wollner pracoval ve zpravodajských tištěných médiích a v ČT také ve zpravodajství, než začal tzv. dramaturgovat a uvádět Reportéry ČT. O režijních složitostech publicistiky, která nemá se zpravodajstvím nic moc společného, a o střihu - toho moc nevěděl. A vlastně to nikdy nechtěl ani pochopit. O kreativních střihačích říkával s despektem, že jsou jenom technikálie. Tyhle Markovy profesní hendikepy byly - jak už jsem popsal v nedávném rozsáhlém rozhovoru v tomto médiu - prapříčinou častých „napnelismů“ - a z toho vyplývajících agresivních emocí, jež vyúsťovaly v šikanu.
Má ho stále asi ráda
Moje dobrá kamarádka, psycholožka, jež dlouhá léta koukala na Reportéry ČT, se mi nedávno svěřila, že se jí po Markovi stýská… Tušila, že mozkový trust redakce je rozptýlený mezi reportéry a režiséry (četla jejich jména v titulcích), ale před zvykovou fixací na obličej „dramaturga“ prý nemohla utéct… „Ano, byly v tom i jisté pozitivní lidské city, jímž jsem se prostě neubránila,“ svěřovala se mi. „Zkus sama od sebe poodstoupit a jako společenská vědkyně to popsat…,“ požádal jsem ji. Dlouho se rozmýšlela: „Ano je to zvyk, každý týden, skoro dvacet let, na pana Wollnera koukám…, abych byla v obraze, co se u nás děje… Já nedržela při odhalování různých zlodějin palce těm anonymním jménům z titulků nebo redaktorům, co se tam mihli…, jejich jména většinou ani neznám… Přiznám se, že je to proces neuvědomované sugestibility, to fandění panu Wollnerovi…, i když bych možná měla mít asi větší profesně racionální nadhled…“ - „Vůbec ne…, je to normální…,“ ujišťuju ji. „To je magie televize, proto na ní také koukáme… Skoro všichni tomu nějak podléháme…“
Pak jsme společně rozvíjeli teorie o takzvaném „celebritním polyteismu“, sekulárním náboženství postmoderny, kdy lidé zbožšťují známé osobnosti. Mezi ně patří i někteří televizní pracovníci.
Má kamarádka psycholožka se jen postupně zbavuje okouzlení naším „dramaturgem“. Je to prý postupné. Koupila si knihu. Sleduje i bulvár. Říká, že jen trochu vystřízlivěla, když Marek zapojil do své obhajoby svou manželku… Vyslovila také obavu, aby se Marek postupně nezesměšňoval dalšími a dalšími bulváry… Vlastně mě inspirovala i k titulku tohoto článku, s tím tobogánem…
Svět podle lajků
Marek vyztužil v průběhu svého „dramaturgování“ svou pozici „magického virtuálního maskota“ sofistikovanou prací s vlastními sociálními sítěmi. V posledních letech už žil jenom Facebookem, kde investigativní causy kreativních kolegů komentoval a různě glosoval politiky. Sarkasticky (kousavě) a sardonisticky (kysele) popisoval jejich činy, čímž je nebetyčně vytáčel. Jeho svět se zužoval na počet takzvaných lajků (já dlouho nevěděl, o co jde, ty lajky…) Jednou se mě ptal: „Švejku…, ty prý vůbec nejsi na sociálních sítích…“ - „Nejsem…,“ potvrdil jsem. „Jsou to spíše asociální sítě…“ - „Když nejsi na Facebooku a na Twitteru - neexistuješ,“ pravil přesvědčivě.
Když mi Marek volal ve svém těžkém období, kdy (ne)dobrovolně zmizel z obrazovky a z televize, že neví - jak dál…, že má pocit, že mu úplně utíká kariéra…, tak jsem se mu pokoušel chlácholivě oponovat. Přiznám se, že i s trochou sadistické ironie, jako by mi ze srdce vypadlo zlaté krédo etiky, kterým se pokouším řídit: „Nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Ale nemohl jsem si pomoct. Jako když černý mrak na nebi přikryje slunce. Čertík mi vyskočil z temných jeskyní v srdci…
„Můžeš dělat, Marku, úplně všecko!“
Já mu oponoval: „Co to je za maloměšťácký pojem: ta kariéra…? Všude píšeš, že jsi spisovatel, dopiš už ten tvůj hlubinný román, o jehož názvu jsme se už před lety několikrát bavili. Udělej si živnosťák jako všestranný publicista a toč na mobil investigace, které bouchneš médiím. Nemusíš tam uvádět ani své jméno. Když to bude mít hlavu a patu, tak to někdo koupí. Stejně tak se můžeš ponořit do dokumentární tvorby. Kolik je jen u nás podivných subkultur, které nikdo moc nezmapoval. Když tak ti nějaký dohodím… Seženu ti i levnýho superstřihače… Nebo se můžeš dohodnout s některými médii a vypravit se na východ do války a pak reportérsky objevovat skrytou tvář rusko-ukrajinského konfliktu, ve všednostech, tak jak to dělal Ernest Hemingway za občanské války ve Španělsku. Můžeš taky napsat scénář na celovečerák, na cokoli, i z tvýho života…, prodat svůj pohled na lidi i svět, na politiky, na instituci, která ti možná ublížila…, tak se i jaksi rehabilitovat… Nebo jdi úplně mimo branži. Do podnikání. Máš dobrou angličtinu, uděláš si koncesi na průvodce. Nebo tě osloví zdravotní a sociální služby, kde pak získáš nový vhled na život…“ Říkal jsem mu o Bohumilu Hrabalovi, kterého Marek obdivuje: „Jdi jako on na periférii světa“, přesvědčuju ho. „Tam nikdo kariéry nedělá… A třeba tam najdeš nějakou tu svou perličku na dně…“
Mluvil jsem a mluvil, nebyl jsem k zastavení… Prskal jsem do svého mobilu z bazaru a vůbec si nevšiml, že na druhé straně pomyslného drátu už dávno nemám partnera…
Típl mě.
Autor je publicista a dokumentarista
