A takto si tu žijeme (aneb Stopařův průvodce po Slovensku)

Poznámka na úvod: Autor je Čech, který si vzal slovenskou manželku, a proto již déle než 10 let trvale žije a pracuje na Slovensku. Do Čech jezdí spíše výjimečně - na výlety. Pojďme se tedy nyní na tuto zemi podívat jeho pohledem.

Tristní - podobně, jako je tomu v ČR. Když to popíšu co nejjednodušeji - na Slovensku jsou teď dvě hlavní politické strany, respektive tři, ale…

Především tu máme stranu Smer - Sociální demokracie, s jejím předsedou, aktuálním premiérem Robertem Ficem. Ta má, podle posledních volebních průzkumů, aktuálně podporu 21,30 % všech Slováků. Jenže ke Smeru můžeme naprosto s přehledem započítat i další stranu Hlas - Sociální demokracie, kterou aktuálně vede místní ministr vnitra, Matúš Šutaj Eštok. Ta má podle posledních průzkumů podporu 15 % všech Slováků. Naprosto klidně ty strany sečtěte dohromady, ta druhá sice vznikla odštěpením členů od té první, ale obě zastávají na 99 % shodné názory, hlasují společně, vystupují společně… Domnívám se, že existence Hlasu je odůvodněna jenom tím, že někteří místní levičáci zrovna Roberta Fica moc nemusí, a tak „pro klid své duše“ volí stranu Hlas (přece jen - zvolili si levici, ale opticky nedali svůj hlas Ficovi).

Ze strany Hlas vyšel i současný prezident Peter Pellegrini, vždy usměvavý gentleman v perfektně padnoucím obleku, kterému se tady dokonce říkalo „usměvavá tvář sociální demokracie“. Ten samozřejmě stranu po zvolení prezidentem opustil, formálně je nyní nadstranický a nezávislý, reálně se ale asi nedá předpokládat, že by se vůči své bývalé straně (jejímž byl zakladatelem a předsedou) nějak vymezoval nebo stavěl do opozice.

No a pak tu máme hlavní opoziční stranu, Progresivní Slovensko s jejím předsedou Michalem Šimečkou. Aktuální podpora podle výzkumů veřejného mínění také 21,30 %, tedy navlas stejně, jako strana Smer.

Ostatní strany se dají laicky označit jako marginální, ani jedna z nich nemá aktuálně podporu více než 7 % lidí.

Tyhle dvě strany se vzájemně dost nenávidí, a dělají si vzájemné naschvály. Vládní koalice (do které patří třeba ještě strana SNS s podporou aktuálně pod 5 % oprávněných voličů) třeba odvolala Martina Šimečku z funkce místopředsedy slovenského parlamentu (přičemž dlouhodobě, podle nepsaných pravidel, tato funkce vždy patřila šéfovi opozice). Proč? Inu… bez udání důvodu.

Ministryně kultury, nestraník za stranu SNS, Martina Šimkovičová, bývalá moderátorka televizí Markíza a Slovan, odvolává z funkcí jednoho šéfa kulturní instituce za druhým, například dlouholetou šéfku Národní galerie, šéfa Národního muzea, Národního divadla… nezájem, že to byli zkušení odborníci na svých místech. Prý se dopustili manažerských selhání.

V reálu takové odvolání nejvyššího manažera vypadá tak, že panu řediteli v šest hodin ráno zazvoní doma pracovnice personálního oddělení ministerstva, doprovázená dvěma „gorilami“, prý pracovníky právního oddělení ministerstva. Ředitel otevře dveře (vzhledem k denní době oblečen ještě v županu), a je mu předáno okamžité odvolání z funkce, platné od ihned. Takové typicky slovenské.

Opozice pak pořádá jednu demonstraci za druhou, pracovníci kulturních institucí protestují, píší petice za odvolání ministryně, všechno marné. Ministryně jim natruc odvolá třeba ještě ředitelku Mezinárodního domu kultury pro děti Bibiana, a na její místo dosadí svou sousedku a kamarádku, která předtím nikdy nepracovala v kultuře, jejím posledním zaměstnavatelem byla IT firma IBM.

Slovenský politik, poslanec Parlamentu SR, předseda strany Národná koalícía a starosta obce Očová v jedné osobě, pan Rudolf Huliak nazve zcela veřejně kolegyni z parlamentu „čubou“. Když je vyzván, aby se za toto omluvil, řekne za řečnickým pultem, že se tedy večer své čubě (fence) omluví, za to, že ji přirovnával ke slovenské poslankyni.

Vládním poslancům nevyhovuje stávající existující RTVS (čti: Rozhlas a Televize Slovenska), a především osoba jejího tehdejšího ředitele Ľuboše Machaje. Protože ovšem zjistí, že ten je zvolený na určité časové období, a nemohou ho přímo okamžitě odvolat, přijmou tedy zákon, kterým zruší celou televizi jako takovou. Následně ještě týž den a bez přerušení vysílání vzniká společnost STVR (čti: Slovenská Televize a Rozhlas), což je ovšem zcela nová instituce, jejímž ředitelem není a nemůže být pan Machaj (jím řízená instituce přece zanikla, čímž, logicky, skončil i jeho mandát).

Stejně tak se vládní politici chtějí zbavit speciálního prokurátora, i tak kontroverzního Daniela Lipšice. Ani toho ovšem nelze z vedoucí funkce jen tak odvolat… a tak je pro jistotu ze dne na den zrušen celý úřad slovenské speciální prokuratury, zabývající se organizovaným zločinem a těmi nejzávažnějšími trestnými činy. De facto bez náhrady.

Při té příležitosti je také změněn existující trestní zákoník. Mimo jiné se zkracuje promlčecí doba trestných činů korupce a znásilnění, podstatně se zvyšuje hodnota škody, od které je možno mluvit o trestném činu, a nikoliv jen o přestupku. Když od teď ukradnete ve slovenském obchodě jakoukoliv věc v hodnotě nižší než 700 eur (= 17.850 CZK), jedná se pouze o přestupek, za který vám aktuálně hrozí pokuta ve výši maximálně 321 eur (8.185 CZK). Není to trestňák. Tedy… pokud to bude někdo vůbec řešit, slovenská policie má podstav a obecně nemá na takové „prkotiny“ čas.

Obchodníci tomuhle fenoménu říkají „tatrankové krádeže“, tedy krádeže malých věcí, třeba tabulek čokolád, sýrů, másla, drobností z regálů obchodů. Uvádí se, že krást začal už i ten, koho to dříve ani nenapadlo. Tedy nejen bezdomovci, zloději z povolání, pro které byla podobná krádež snad i nutností (neměl na jídlo), ale i lidé ze střední třídy, lidé třeba v hezkém oblečení, v obleku…

Neoficiálně se udává, že objem takovýchto krádeží v obchodech vzrostl téměř dvojnásobně, i když obchodníci to takto přímo nikde nenapíšou.

Oficiálně ve všech obchodech rapidně přibývá instalovaných sledovacích kamer, výrazných cedulí, že „krádež se nevyplácí“ a bezpečnostních pracovníků, kteří se, třeba v takovém Tescu nebo v Kauflandu, už naprosto veřejně ve své černé uniformě procházejí v prostoru okolo pokladen a čas od času se pokouší třeba o namátkové kontroly tašek. Jsou prostě mnohem víc vidět, než dřív. Ochranné samolepky a zařízení, která „pípají“ ve sledovacích rámech, se už nedávají jen na drahé lahve s alkoholem, ale také třeba na máslo, na kávu, nebo dokonce i na balené dražší hovězí maso. Také na (drahé) konzervy s tuňákem. A ceny, do kterých logicky musí být kalkulováno také ztratné, letí vzhůru.

Z pohledu obyčejného, řadového občana: Zdražuje se tady úplně všechno, a to neuvěřitelným tempem. Protože za nákupy třeba potravin nebo benzínu jsem v naší rodině zodpovědný převážně já, uvádím podrobnosti.

Především je nutno velmi důkladně sledovat ceny. Už téměř žádné zboží nemá svou „stabilní“ cenu, ale na regálových cenovkách (hlavně tím vyniká třeba Tesco) jsou uváděny klidně i čtyři ceny současně.

První bývá tak zvaná „běžná cena“. Ta ovšem vůbec není běžná, je to cena, určená pro ty zákazníky, kteří nemají věrnostní kartičku obchodu, a bývá šíleně přestřelená, fakt úplně mimo realitu. Osobně pochybuji, že za tyto ceny doopravdy někdy někdo reálně nakupuje. Ovšem stačí zapomenout doma kartičku nebo telefon s aplikací, uvědomit si to až po namarkování nákupu u pokladny - a… jste tam!

Potom je cena „klubová“, to je cena pro zákazníky, kteří věrnostní kartu mají. Ta bývá klidně o 20 %, častěji ovšem i o 30-35 % nižší, než je ta cena běžná. Supermarkety tak vyloženě tlačí lidi, aby si věrnostní kartu pořídili a dali jim tak k dispozici své osobní údaje.

Vem to čert, sledovaní jsme na každém kroku, ale hodně lidí už se naučilo tohle šikovně obcházet. Mají třeba nainstalovanou v mobilu aplikaci obchodu, ale podle aplikace se jmenují třeba Tomáš Fuk, narodili se 1.1.1980 a bydlí na Hlavní ulici číslo 1 v Bratislavě. Jeden z mých blízkých kamarádů se podle své aplikace jmenuje Dr. Hogo Fogo a pochází, světe div se, z Brazílie.

Třetí v pořadí bývá uváděna „cena za posledních 30 dní“, ta se ovšem ještě liší, některé obchody uvádějí „nejnižší cenu za posledních 30 dní“, jiné pak „průměrnou cenu za posledních 30 dní“. Tahle cena je ovšem naprosto k ničemu, reálně vám za ni nikdo nic neprodá.

Poslední, psaná ale obvykle největším písmem, je „aktuální akční cena“, tedy cena, za kterou můžete dané zboží dnes koupit. I ta je ovšem málokdy jednoduchá, ale bývá často podmíněná kombinovaným nákupem - například dnes ráno v obchodě, kde jsem byl nakupovat, 1 makovka stála 0,37 eura, ale když si koupíte tři, můžete si vzít čtvrtou zdarma, a tak Vás cena jedné vlastně vyjde na 0,28 eura. A tohle je ta „aktuální akční“ cena, uvedená na cenovce (tohle dělají zase především Kaufland, a ještě více Lídl).

Při nákupu si tak musíte sám uvědomit, že nejvýhodnější je v tomto případě nákup 4, nebo 8, nebo 12 makovek - jakékoliv jiné koupené množství je logicky dražší. Tohle ale už nikde v obchodě napsané není, na to opravdu musíte přijít sami.

Úplně všechny obchody pak do svých aplikací dávají ještě slevové kupóny, které platí obvykle jen několik dní (někdy jen jeden, častěji ale třeba 6 až 10 dní), a za ně si pak můžete koupit zboží ještě laciněji. Takový kupón mívá pak podobu „když si koupíte nejméně tři lahve konkrétní minerálky, dostanete celkovou slevu 0,85 eura“.

Tedy si už musíte v hlavě nebo na kalkulačce vypočítat, že reálná sleva při nákupu právě tří kusů je 0,28 eura na kus, a že tedy lahev vás nebude stát „běžných“ 0,72 eura, dokonce ani „klubových“ 0,59 eura, ale „jen“ 0,31 eura za kus. No a zase - čím více lahví (nad tři kusy) si koupíte, tím bude poskytnutá sleva nižší, protože kupón se nenásobí - při koupi 3 lahví tak dostanete již zmíněnou cenu 0,31 eura za jednu, když si ale koupíte celý karton, tedy šest kusů, vyjde vám cena jedné ((0,59 × 6) - 0,85) = 0,45 eura za kus.

K tomu ale ještě musíte navíc připočítat zálohu 0,15 eura za každou lahev - ta se vám ovšem později vrátí, protože na Slovensku plastové lahve zálohujeme!

Jestliže si v Čechách stěžujete například na cenu másla, jak jsem pochopil z jednoho nedávno publikovaného článku, kde se autor děsí z (české) ceny másla ve výši 68,80 koruny za jednu běžnou čtvrtkilovou kostku, pak vězte, že „normální“ cena takové kostky tady na Slovensku je dnes 4,59 eura, tedy v přepočtu 4,59 × 25,5 = 117,05 koruny!

Je ale fakt, že za tuhle cenu si běžný Slovák máslo asi nekoupí, a tak jsou zrovna másla velmi často v akci, a nebo je obchodní řetězce různě upravují - kostky másla mají třeba jen 200 gramů místo obvyklých 250 (to je zvlášť zákeřné - na obalu je sice nižší hmotnost někde na boku a obvykle malým písmem uvedena, ale ta menší kostka má stejné rozměry šířku i délku, a liší se jenom výškou, je prostě o něco nižší).

Objevují se také ve zvýšené míře másla z Polska (ta bývají obecně levnější), nebo másla dlouhodobě zmražená, uskladněná a potom rozmražená a uvedená na trh, a nebo másla, která nemají standardní obsah 82 % mléčného tuku, ale třeba jen 80 %, 75 %, a už jsem viděl i „máslo“ s na obalu deklarovaným obsahem 65 % tuku.

Také je fakt, že zrovna na regály s máslem bývají už ve všech obchodech viditelně namířeny kamery a bývají u nich výrazné cedule s nápisem ve smyslu, že „krádež se nevyplácí“.

Za „výhodnou“ tady dnes považuji koupi čtvrtkilové kostky kvalitního 82% másla v ceně kolem 2,30 eura (= 58,65 koruny). A když hledáte a trvale sledujete ceny, dá se i za tuto cenu občas sehnat, musíte ale do obchodu přijít ráno, v den začátku takové akce (pak koupím domů ty kostky třeba i 4 najednou). Kolem jedenácté dopoledne už bývá regál s takovouto akcí beznadějně prázdný.

Pokud vás to zajímá, pak například - krystalový cukr 1 kg - obvyklá cena jednoho balení je 1,69 eura, cena, kterou už řetězce uvádějí jako „akční“ je 1,29 eura, když máte mimořádné štěstí, seženete i za 0,75 eura.

Pivo Pilsner Urquell 12° plechovka - běžná cena 1,35 eura, normální akční cena 1,19 eura, při mimořádném štěstí s jednorázovým kupónem je cena 0,95 eura za jednu (podmínkou dané ceny ale bylo koupit si celé balení, tedy 6 ks plechovek).

Rohlík (nebo kaiserka) - běžná cena přes den 0,13 - 0,17 eura za kus (cca 4,- CZK), jak kde. Ty se ale zase vyplatí chodit nakoupit až tak po devatenácté hodině, kdy obchody, aby prodaly, běžně zlevňují tak na 0,07 eura (1,79 CZK) za kus.

Nedivte si proto prosím, že nakupovat už chodím zcela běžně s mobilem, tabletem a kalkulačkou. Před jakýmkoliv i jen trochu větším nákupem si doma na internetu projdu letáky, akce, kupóny a slevy v jednotlivých aplikacích, a pak vyrazím nakupovat naprosto cíleně to, co je v akci. Tedy v reálné akci, ne v těch fiktivních a vymyšlených „jako“ slevách. Naštěstí znám a sleduji ceny, a číst a počítat umím. Jdu třeba i do více obchodů najednou - už dávno neplatí, že bych si v jednom obchodě koupil všechno.

V obchodě nasadím brýle, čtu cenovky, počítám reálnou cenu jednoho výrobku, pokud výrobek neznám, skutečně podrobně studuji jeho původ a jeho složení z údajů na obalu. Když chci koupit levně třeba minerálky (a ony mají zrovna kupón, který jsem popsal výše), rozdělím si jejich kartón na dva nákupy. Do prvního nákupu dám tři lahve (a potom „pípnu“ kartu a kupón z telefonu, ze svojí aplikace), do dalšího nákupu dám další tři lahve (a „pípnu“ z tabletu kartu a kupón mé manželky). Potom to všechno naházím do jednoho košíku a odvezu do auta.

Před zabalením nákupu se ještě vyplatí přečíst si účtenku z nákupu a porovnat cenu na účtence s regálovou cenou, uvedenou na regálu pod zbožím. Ta regálová má totiž přednost, a pokud se liší od té účtenkové, musí mi obchodník rozdíl vyplatit. Tak zní zákon.

Zrovna dnes jsem tak naší rodině ušetřil celá dvě eura (cca 51 korun) - kupoval jsem velmi dobrý, osvědčený jogurtový nápoj, který byl (podle regálovky) v aktuální slevě o jedno euro. Hodil jsem si do košíku dva, a cenu jsem si zapamatoval. Pokladní mi ovšem markovala cenu běžnou, bez slevy. Nezdržuji pokladní (je jich málo a má toho moc), i tak její odpověď většinou zní „já za to nemůžu, cenu mi určuje počítač, já to neovlivním“.

Ale po kontrole účtenky odcházím rovnou na informace reklamovat. Tam si zpravidla vezmou účtenku, a jdou se k regálu podívat, často jdu i s nimi. Když mám pravdu, většinou se mi paní slušně omluví „ta akce platila včera, dnes už neplatí, ale máte pravdu, zapomněli jsme tu regálovku sundat“. A vrátí mi, tak jako dnes, bez řečí peníze. A pak tu regálovku sama vyhodí.

Já vím, že je to prkotina, ale stává se to častěji, než by si jeden myslel. Běžně se mi to stane i vícekrát za měsíc. A když už obchod dělá co může, aby získal moje peníze, já zase dělám co můžu, abych nemusel platit zbytečně víc.

A jen tak mimochodem - počet nakupujících, kteří se pohybují mezi regály s kalkulačkou nebo s mobilem, je dnes už také značně vysoký. To ještě tak před rokem rozhodně nebývalo.

Polední denní menu v restauraci (polévka, jídlo, bez pití) - jak kde, ceny tady v Bratislavě se pohybují od 6,90 eura (zcela výjimečně) až do 12,50 eura (také výjimečně) za porci, nejobvyklejší cena je mezi 7,50 - 9,20 eura. Tedy cca 216 CZK. Je ale fakt, že zrovna na meníčka využíváme společně s rodinou celkem pravidelně aplikaci Munch (dříve se jmenovala Nesnězeno). Plně kvalitní menu se tak dá pořídit ke konci výdejní doby, zpravidla tak od 13:30 hodin za cenu 3,75 - 5,00 eura. V ceně pak dostanete denní polévku a jídlo, které restauraci „zbylo“. Většina restaurací vám dokonce dá i vybrat (máme už jen dvojku a čtverku, ostatní jsou vyprodané, které z toho si dáte?).

S tou samou aplikací se někdy večer, když jdu kolem pekárny nebo cukrárny, zastavím i tam. Vybrat si pak zpravidla mohu jakýkoliv chléb, pečivo, koláčky, zákusky z toho, co mají, vše za 50% běžné ceny. A v některých provozovnách i levněji. Chce to chodit, zkoušet, testovat. A pak využívat ty osvědčené a perfektní. Dokonce je na facebooku skupina lidí ze širšího okolí mého bydliště, kde si vzájemně úlovky z Munche radíme a doporučujeme.

1 litr běžného benzínu 95 oktanů - u „velkých“ čerpacích stanic typu Shell, OMV, Slovnaft se cena běžně pohybuje okolo 1,65 eura za litr (cca 42 CZK). Tam ale k nakoupenému palivu obdržíte spoustu věrnostních bodů, za které si pak můžete pořídit třeba párek v rohlíku, kávu nebo mycí program na dané stanici. Prostě něco za něco. Když body oželíte, a nakupujete u menší „no name“ lokální stanice někde na okraji města (ale ne na dálnici), seženete litr benzínu i za 1,42 eura (36,20 CZK). Taková stanice ale ovšem žádný věrnostní program a žádné body nemá. Levnější cenu za benzín už jsem tady velmi dlouho neviděl.

Ačkoliv jsem nenapravitelný optimista, musím popravdě napsat, že ten je negativní. Slovensko má sice jako měnu euro, ale nedodržuje deficitová pravidla EU, příliš se zadlužuje, a tak se na nás EU „zlobí“ a vyhrožuje sankcemi. Dnes máme jeden z nejvyšších deficitů státního rozpočtu v EU, orientačně okolo 60 % ročního HDP. Pro srovnání - v Česku máte dluh zhruba 44 % ročního HDP.

V době nedávné pandemie Covidu byla současná vláda v opozici, a velmi hlasitě kritizovala tehdejší vládu premiérů Matoviče a později Hegera za „neuvěřitelné rozhazovaní finančních prostředků státu“ a za „katastrofální deficit“ státního rozpočtu. Také byla kritizována například cena rohlíků - která tehdy činila 0,13 eura za rohlík. A prý jak to, že s tím vláda nic nedělá.

Dnes je bývalá opozice ve vládě. A za vládnutí Roberta Fica bude roční deficit státního rozpočtu o celou 1 miliardu eur vyšší, než byl za vlády premiéra Matoviče v době krize. A cena rohlíku vyrostla z tehdejších 0,13 eura (bývala +/- téměř shodná ve všech obchodech) na dnešních běžných 0,13-0,17 eura (jak kde, podle značky obchodního řetězce).

Vláda tu proto s velkou slávou a pompou vyhlásila na rok 2025 „konsolidační balíček“. Pojďme se na něj ještě v závěru článku podívat.

Politici si platy zvýšili (tak jako činí celkem pravidelně všichni politici po celém světě). Jeden příklad za všechny - plat premiéra Hegera (vládl v letech 2021-2023) byl včetně všech příplatků 6.491 eur měsíčně, plat současného premiéra Fica (od roku 2024 dosud), rovněž včetně všech příplatků, je přesně 11.000 eur měsíčně. Řadový ministr slovenské vlády pobírá dnes 8.000 eur měsíčně.

Kromě toho bude všem slovenským premiérům a prezidentům, kteří byli v premiérském (prezidentském) křesle po dobu nejméně 10 let, po jejich odchodu z funkce stát doživotně garantovat přiměřenou nemovitost k bydlení zdarma a také doživotní rentu ve výši rovných 5.000 eur měsíčně. Nepřekvapivě - ze všech dosud žijících bývalých premiérů Slovenska stanovenou podmínku 10 let ve funkci splňuje právě jenom Robert Fico.

Daň z přidané hodnoty všech výrobků v základní sazbě vzroste z nynějších 20 % až na 23 %. Kosmeticky se přitom zlevní daň z potravin (a to z 20 % na 19 %). Jenže… počítejme. Třeba na výrobu takové tatranky potřebujete traktor a naftu (daň 23%), osivo pšenice, pak služby mlynáře (daň 23 %), nějaké to vajíčko, vodu, asi kakao, dopravu do skladů a pak do obchodů (daň 23 %), a pak teprve může tatranku vystavit obchodník na regál. Protože se zdraží všechny myslitelné vstupy, zdraží se logicky i cena celé tatranky, počítám dobře? No a z té vyšší ceny pak nebude daň 20 %, ale „jen“ 19 %. Jednoduše geniální opatření.

Pro objektivitu - DPH těch nejzákladnějších potravin (třeba chléb) klesne ze současných 10 % na 5 %. Tam je tedy předpoklad, že po aplikaci toho všeho, co jsem popsal výše s tatrankou, cena sice asi neklesne, ale, dá-li bůh, nemusela by ani stoupat.

Ekonomičtí experti spočítali, že průměrnému Slovákovi jen toto zvýšení DPH každý rok sebere z peněženky sumu asi 270 eur.

Cena roční dálniční známky vzroste z nynějších 60 eur až na 90 eur (za rok). Dálnic tu přitom moc nemáme, třeba dokončení dálniční trasy Bratislava - Košice nám politici slibují každý rok už od roku 2010. (Pro orientaci: v podmínkách ČR by se jednalo asi o dálnici Praha - Brno). Mně je dnes 58 let, a na rozdíl od politiků si opravdu reálně myslím, že se dokončení tohoto dálničního tahu už ani já nedožiju.

V přepočtu na 1 kilometr funkční dálniční sítě tak bude mít Slovensko druhou nejvyšší cenu dálniční známky v celé Evropě.

Velkým firmám (banky, elektrárny, dráhy, atd.) vzroste daň z příjmů právnických osob z nynějších 21 % na 24 %. Bude tak, jak opět ekonomové upozorňují, absolutně nejvyšší ze všech podobných daní v postkomunistických zemí celé Evropy. Hádejte, kolik asi toto konkrétní opatření přiláká na Slovensko zahraničních investorů? A kolik jich to naopak od jakéhokoliv podnikání na Slovensku odradí???

Mám pokračovat?

Nuže, až stovky milionů eur ročně chce slovenská vláda vybrat na nové unikátní dani z finančních transakcí, kterou budou povinně platit všechny podnikající právnické i fyzické osoby, včetně těch nejmenších živnostníků. Výše daně bude 0,4 % z jedné každé odchozí platby z jejich podnikatelského účtu, tedy s výjimkou plateb státu. Výše téže daně za výběr hotovosti z bankomatu bude dokonce 0,8 %. Podobnou daň má dnes ve světě snad jenom Maďarsko, od kterého se právě náš parlament při schvalování daně inspiroval.

Názor ekonomických odborníků je, že tohle povede v obrovském měřítku k omezení využívání bankovních služeb a k návratu k modelu „cash only“, tedy k placení výhradně hotovostí. A protože o hotovostních úhradách se zase nemusí tak úplně přesně účtovat a evidovat je, a protože se tenhle systém dá různě „daňově optimalizovat“, odborníci očekávají v zemi poměrně masivní nárůst šedé ekonomiky. Ovšem kdo chce kam…

Nemluvím o tom, že tato daň se opět dotkne i řadových občanů, nijak nepodnikajících Slováků, zaměstnanců, důchodců i maminek. Ti sice daň platit nemusí, ale můžete klidně i třikrát hádat, zda si tuhle daň podnikatelé dobrovolně seberou ze své marže, nebo zda ji úplně automaticky propíšou do cen svých služeb.

Výrazným způsobem se omezí daňový bonus, vyplácený na děti. No, rodiny, které už děti mají, celkem lituju. Ovšem ty to musí přežít, co jiného jim zbývá.

A co myslíte - při známé ceně oblečení, školních pomůcek, zájmových kroužků, dětských táborů… povede tohle opatření k tomu, aby mladé maminky chtěly mít více dětí? Nebo… při ceně třeba hypoték a bydlení, aby chtěly mít vůbec nějaké? A pokud bude mít stát méně dětí, v budoucnu tedy méně pracujících, jak asi ufinancuje třeba takový průběžný důchodový systém???

Už dnes je na Slovensku problém s klesající porodností, a také s tím, že spousta mladých a chytrých lidí tu sice vystuduje vysokou školu, ale pak odejde „na zkušenou“ do světa. Ano, původně asi chtějí jen něco vidět, něco zažít, chtějí v tom světě strávit rok, dva, tři… ale potom si porovnají podmínky, dají si dohromady dvě a dvě, a na Slovensko už se zpravidla nevrací. Proč taky?

Já osobně už odsud asi neodejdu, proti je jednak můj věk, jednak i stále slabá znalost cizích jazyků (angličtinu mám jenom na stupni A2), takže je vysoce pravděpodobné, že dožiju tady na Slovensku, nebo se možná někdy vrátím domů do Čech. Pokud to finanční situace dovolí, po světě budu jezdit jen na výlety a na kratší dovolené. Ale těm mladým se doopravdy vůbec nedivím.