Článek
Dobrý den, milí čtenáři.
Tenhle dnešní příspěvek je vzpomínkový a je tak trošku pro nás, kterým je dnes 55 a víc. Ten náš pravěk byl prostě fajn. Jak už jste si přečetli v titulku, čas už dávno odvál diskety i mléko v sáčku. Svět rychle zapomněl třeba na faxy, záznamníky, kazety a diskety. Na ruční ladění televize plastovou tyčinkou. Také na charakteristický zvuk modemu, když se připojoval k internetu. Nebo na tvrdý skládaný toaletní papír.
Co tedy už tedy děti dnešních třicátníků zřejmě nikdy nepoznají?
- Navíjení pásku v kazetě tužkou, když se vymotal. A možná i audiokazety obecně.
- Walkman - přenosný kazetový přehrávač se sluchátky, obvykle fungující na baterie. Charakteristický zvuk, když se kazeta přetáčela. A vůbec to štěstí a radost, nosit si za páskem obvykle v tuzexu za bony pořízený walkman (třeba značky Sony) na kazety (později dokonce i na CD).
- Klapání šicího stroje Singer, když ho máma nebo babička poháněla nohou a našívala záplatu. Nebo šila podomácku vyrobené oblečení. Někdy dokonce podle střihů z pravé německé Burdy (módního časopisu, který se u nás neoficiálně dal sehnat a předával se jako vzácnost z ruky do ruky).
Šlapací šicí stroj Singer - naše babičky mívaly něco podobného.
- Vytáčení telefonního čísla prstem na otáčivém ciferníku. A klasický zvuk, když takový telefon zvonil. Telefonní čísla příbuzných nebo šéfa do práce jsme obvykle znali nazpaměť, náš domácí telefon obvykle žádnou svou paměť neměl.
- Zlaté stránky (veřejný seznam telefonních čísel, distribuovaný 1x ročně zdarma), tlusté třeba v Praze klidně i 5 centimetrů. A zábavná hledání v tomto seznamu. Byli tam třeba pánové Veselý, Zajíc, Vyskočil, Tvrdý, Bobek, Vytlačil.
- Záblesk symbolu na plátně v kině, který upozorňuje promítače, aby vyměnil cívku.
- Kopírování kazet na kazeťáku - dvojčeti, případně - pokud nebylo dvojče ani propojovací kabel - nahrávalo se od kamaráda klidně i přes mikrofon.
Kdysi moderní kazetový magnetofon Unitra. Míval jsem ho doma také, je to už tak 40 let…
- Pětikolíkový kulatý konektor na klávesnici (zvaný „DIN“), případně redukci mezi klávesnicí, která končila „moderní“ koncovkou PS/2 a počítačem, kde byl ještě ten „DIN“ vstup.
- Desetidenní těšení se na okamžik, kdy pošta doručí sáček s fotografiemi, vyvolanými ve Fotolabu, otevřeme ho a prohlédneme si vyvolané fotky. Obvyklého rozměru tak 10 x 13 centimetrů, případně i menšího. Lesklé, černobílé, s bílým okrajem, o něco později i barevné, třeba i bez okrajů.
- Zvuk faxu, když přichází dokument a lesklý papír se pomalu skládá na podlahu.
- Vkládání papíru do psacího stroje, klapání kláves a cinknutí, když jsou na konci řádky. Odřádkovat bytelnou pákou, která se nacházela na stroji vlevo. Oprava špatně napsaného písmenka bílým korekčním papírem. Kopie se vyráběly přes kopírák.
Mechanický psací stroj Consul patřil ke standardní výbavě všech podnikových kanceláří.
- Sekání trávy sekačkou, kterou vyrobil táta. Z motoru z pračky nebo z rozpůleného vysavače.
- Nepřekonatelný pocit štěstí, když jsme jako děti dostaly jakoukoliv hračku z ciziny. Cesty s rodiči za nákupy do NDR. To býval svátek. V peněžence oficiálně vyměněné marky s dokladem od SBČS, v botě v ponožce ještě ty neoficiální - koupené od vexláků před Tuzexem.
- Na hodinu tělesné výchovy nosit povinně kluci - červené trenky a holky - modré spodní kalhotky s kapsičkou. Všichni bez rozdílu pak bílé tílko a bílé cvičky.
- Sbírání plastových céček, jejich výměnu a výrobu závěsů a dalších podivností z nich. Také kuliček - tedy skleněnek nebo duhovek. Hliněných kuliček bývalo dost.
- Kreslení parníku Aurora na výročí VŘSR a v květnu také tanku číslo 23, co prý vjel první do Prahy při jejím osvobozování v roce 1945 a pak tam desítky let stával na podstavci na náměstí, které se dříve jmenovalo „Sovětských tankistů“. Dnes je to náměstí Kinských. (Zdravím svou soudružku učitelku výtvarné výchovy).
- Oslovovat paní učitelku "soužko" učitelko. A říkat soudruhu nebo soudružko vlastně komukoli. Soudruhu řediteli, soudružko prodavačko, soudruhu vrátný.
- Branné cvičení s gumovými maskami na hlavě vyndanými pro ten účel ze školního skladu civilní obrany a s igelitovými pytlíky převázanými gumičkou nebo provázkem na rukou a nohou. My jsme v tom na škole i chodili - většinou třeba jedno kolečko po dráze na stadionu.
- Stavebnici LEGO, kde jsou jen barevné kostky, dveře, okna a kolečka. Nic víc. Žádný panáček, autíčko, motorek... Nebo také stavebnici MERKUR.
Třeba i tohle letadélko se dalo postavit z Merkuru. Byla to moje, asi nejoblíbenější, dětská hračka vůbec.
- Čekání na to, jestli se hra na kazetě nahraje na počítač Commodore 64 nebo Atari (nebo taky ne).
- Skřípavý zvuk modemu, když se připojuje k internetu. A tu šnečí rychlost obecně. Otevření jedné stránky klidně minutu, i dvě. Stažení jedné fotky v malém rozlišení tak 10 minut. Řádeček po řádečku. Jo a když jsem byl na internetu, nedalo se z telefonu pochopitelně zavolat. Připojení jedině po kabelu, WiFi neexistovalo. Modrý zub taky ne.
- Pauzu na prvním kanálu Československé státní televize mezi 12.00-14.00, na dvojce pak mezi 0.00-18.00. Žádný třetí kanál už nebyl.
- Jít do videopůjčovny a hodinu vybírat film, který si pustíme v neděli odpoledne s rodiči. A hrůzu, když se kazeta VHS zamotala dovnitř do videa.
- Rychlodabing, tedy zahraniční film, nahraný na videokazetu VHS, přeložený do češtiny a „nadabovaný“ jedinou osobou, která mluvila (většinou monotónním hlasem) všechny postavy ve filmu. Inu - skoro nikdo tehdy ještě neuměl anglicky tak, aby dokázal porozumět filmu.
- Čekání na televizi, třeba černobílý Junosť, než se po zapnutí zahřeje. A ladění televizních kanálů kroucením plastovou tyčinkou, umístěnou v destičce, která ovládání toho ladění zakrývala.
- Rozhodnutí, zda tenhle týden byla lepší Vega s Hložkem nebo Magion s Rosákem.
- Radost, když seženou střílečku Doom a zlost, když po hodině jeho instalování zjistí, že disketa #9 nefunguje.
- Státní hymnu na konci každého televizního vysílání. A hrající si koťátka jako vycpávku vysílání. Krásnou televizní hlasatelku, která oznamovala další program.
- Pocit, že jsou vánoce, když rodiče přinesli ze zeleniny banán, hroznové víno, mandarinku nebo datle.
- Vůni čerstvě namletého kafe u velkých mlýnků u vstupu do samoobsluhy.(Nasypali jsme tam kafe, stiskli zelené tlačítko, celé to kafe jsme namleli, a potom ještě alespoň deset vteřin klepali železným udělátkem do trubičky, kterou to kafe vypadávalo, abychom měli v sáčku doopravdy všechno).
- Čáru na chodbě baráku od mléka v pytlíku, který se v síťovce s nákupem propíchl.
- Nechat si od mámy uvařit kakao ze žlutého plastového obalu Granko s blonďatou holčičkou na obalu.
- Žvýkat žvýkačku Pedro nebo Bajo.
- Nosit mámě nákup v síťovce s plastovými oušky. Ukazovat všem lidem na ulici, co koupili.
- Dostat nebo odeslat řetězový dopis. Žádný e-mail, hezky dopis v obálce se známkou a od cizího člověka. Na první adresu v pořadí pošli 10 Kčs. Potom opiš dopis, první adresu vynech, ty ostatní poposuň o jedno místo nahoru, sám se napiš na poslední, šesté místo. Rozešli deseti svým kamarádům a známým. Když to nepokazíš, a ti další taky ne, dostaneš do měsíce 100.000 Kčs. Jako kluk jsem to zkusil, ale někdo to asi pokazil, žádné peníze mi tenkrát nepřišly.
- Kleště v rukou běžného průvodčího. Procvaknutí lístku, aby bylo vidět, že je použitý. (I když tohle ještě občas na nějaké historické pamětní jízdě zažít jde).
- Skládaný toaletní papír, kterým nešel utřít zadek a musel se mačkat, aby nedřel.
Tenhle skládaný toaleťák myslím. Omlouvám se, že jsem nesehnal veřejně dostupnou fotku s českým nápisem, ale fakt se to prodávalo i u nás. Rodiče si vzpomenou.
- Svobodu i zodpovědnost vypadnout ven na celé odpoledne bez mobilu. Vrátit se domů, když se začnou rozsvěcovat pouliční lampy. A volat z budky, když se zpozdí.
- Placení za benzín special nebo super pouze hotově přímo u stojanu se zeleným (= můžeš tankovat) nebo červeným (= natankováno, musíš zaplatit) majáčkem nahoře.
- Absolutní soukromí. S mobily, sociálními sítěmi a internetem obecně už ho dnešní mladí nebudou mít nikdy.
- Hledání knihy v lístkovém katalogu v knihovně. A hledání čehokoli v papírové encyklopedii.
Vícesvazková naučná encyklopedie bývala součástí vzdělanějších domácností. Tahle konkrétní je dokonce německá, a děda Víťa ji má stále doma. Předchůdce vyhledávače Seznam nebo Google, dalo by se říci.
