Článek
Dobrý den, milí čtenáři.
Tenhle dnešní příspěvek je vzpomínkový a je tak trošku pro nás, kterým je dnes 55 a víc. Ten náš pravěk byl prostě fajn. Jak už jste si přečetli v titulku, čas už dávno odvál diskety i mléko v sáčku. Svět rychle zapomněl třeba na faxy, záznamníky, kazety a diskety. Na ruční ladění televize plastovou tyčinkou. Také na charakteristický zvuk modemu, když se připojoval k internetu. Nebo na tvrdý skládaný toaletní papír.
Co tedy už děti dnešních třicátníků zřejmě nikdy nepoznají?
- Navíjení pásky v kazetě tužkou, když se vymotala. A možná i audiokazety obecně.
- Walkman - přenosný kazetový přehrávač se sluchátky, obvykle fungující na baterie. Charakteristický zvuk, když se kazeta přetáčela. A vůbec to štěstí a radost nosit si za páskem obvykle v tuzexu za bony pořízený walkman (třeba značky Sony) na kazety (později dokonce i na CD).
- Klapání šicího stroje Singer, když ho máma nebo babička poháněla nohou a našívala záplatu. Nebo šila podomácku vyrobené oblečení. Někdy dokonce podle střihů z pravé německé Burdy (módního časopisu, který se u nás neoficiálně dal sehnat a předával se jako vzácnost z ruky do ruky).
- Vytáčení telefonního čísla prstem na otáčivém ciferníku. A klasický zvuk, když takový telefon zvonil. Telefonní čísla příbuzných nebo šéfa do práce jsme obvykle znali nazpaměť, náš domácí telefon obvykle žádnou svou paměť neměl.
- Zlaté stránky (veřejný seznam telefonních čísel, distribuovaný 1x ročně zdarma), tlusté třeba v Praze klidně i 5 centimetrů. A zábavná hledání v tomto seznamu. Byli tam třeba pánové Veselý, Zajíc, Vyskočil, Tvrdý, Bobek, Vytlačil.
- Záblesk symbolu na plátně v kině, který upozorňuje promítače, aby vyměnil cívku.
- Kopírování kazet na kazeťáku - dvojčeti, případně - pokud nebylo dvojče ani propojovací kabel - nahrávalo se od kamaráda klidně i přes mikrofon.
- Pětikolíkový kulatý konektor na klávesnici (zvaný „DIN“), případně redukci mezi klávesnicí, která končila „moderní“ koncovkou PS/2 a počítačem, kde byl ještě ten „DIN“ vstup.
- Desetidenní těšení se na okamžik, kdy pošta doručí sáček s fotografiemi, vyvolanými ve Fotolabu, otevřeme ho a prohlédneme si vyvolané fotky. Obvyklého rozměru tak 10 x 13 centimetrů, případně i menšího. Lesklé, černobílé, s bílým okrajem, o něco později i barevné, třeba i bez okrajů.
- Zvuk faxu, když přichází dokument a lesklý papír se pomalu skládá na podlahu.
- Vkládání papíru do psacího stroje, klapání kláves a cinknutí, když jsou na konci řádky. Odřádkovat bytelnou pákou, která se nacházela na stroji vlevo. Oprava špatně napsaného písmenka bílým korekčním papírem. Kopie se vyráběly přes kopírák.
- Sekání trávy sekačkou, kterou vyrobil táta. Z motoru z pračky nebo z rozpůleného vysavače.
- Nepřekonatelný pocit štěstí, když jsme jako děti dostaly jakoukoliv hračku z ciziny. Cesty s rodiči za nákupy do NDR. To býval svátek. V peněžence oficiálně vyměněné marky s dokladem od SBČS, v botě v ponožce ještě ty neoficiální - koupené od vexláků před Tuzexem.
- Na hodinu tělesné výchovy nosit povinně kluci - červené trenky a holky - modré spodní kalhotky s kapsičkou. Všichni bez rozdílu pak bílé tílko a bílé cvičky.
- Sbírání plastových céček, jejich výměnu a výrobu závěsů a dalších podivností z nich. Také kuliček - tedy skleněnek nebo duhovek. Hliněných kuliček bývalo dost.
- Kreslení parníku Aurora na výročí VŘSR a v květnu také tanku číslo 23, co prý vjel první do Prahy při jejím osvobozování v roce 1945 a pak tam desítky let stával na podstavci na náměstí, které se dříve jmenovalo „Sovětských tankistů“. Dnes je to náměstí Kinských. (Zdravím svou soudružku učitelku výtvarné výchovy).
- Oslovovat paní učitelku "soužko" učitelko. A říkat soudruhu nebo soudružko vlastně komukoli. Soudruhu řediteli, soudružko prodavačko, soudruhu vrátný.
- Branné cvičení s gumovými maskami na hlavě vyndanými pro ten účel ze školního skladu civilní obrany a s igelitovými pytlíky převázanými gumičkou nebo provázkem na rukou a nohou. My jsme v tom na škole i chodili - většinou třeba jedno kolečko po dráze na stadionu.
- Stavebnici LEGO, kde jsou jen barevné kostky, dveře, okna a kolečka. Nic víc. Žádný panáček, autíčko, motorek... Nebo také stavebnici MERKUR.
- Čekání na to, jestli se hra na kazetě nahraje na počítač Commodore 64 nebo Atari (nebo taky ne).
- Skřípavý zvuk modemu, když se připojuje k internetu. A tu šnečí rychlost obecně. Otevření jedné stránky klidně minutu, i dvě. Stažení jedné fotky v malém rozlišení tak 10 minut. Řádeček po řádečku. Jo a když jsem byl na internetu, nedalo se z telefonu pochopitelně zavolat. Připojení jedině po kabelu, WiFi neexistovalo. Modrý zub taky ne.
- Pauzu na prvním kanálu Československé státní televize mezi 12.00-14.00, na dvojce pak mezi 0.00-18.00. Žádný třetí kanál už nebyl.
- Jít do videopůjčovny a hodinu vybírat film, který si pustíme v neděli odpoledne s rodiči. A hrůzu, když se kazeta VHS zamotala dovnitř do videa.
- Rychlodabing, tedy zahraniční film, nahraný na videokazetu VHS, přeložený do češtiny a „nadabovaný“ jedinou osobou, která mluvila (většinou monotónním hlasem) všechny postavy ve filmu. Inu - skoro nikdo tehdy ještě neuměl anglicky tak, aby dokázal porozumět filmu.
- Čekání na televizi, třeba černobílý Junosť, než se po zapnutí zahřeje. A ladění televizních kanálů kroucením plastovou tyčinkou, umístěnou v destičce, která ovládání toho ladění zakrývala.
- Rozhodnutí, zda tenhle týden byla lepší Vega s Hložkem nebo Magion s Rosákem.
- Radost, když seženou střílečku Doom a zlost, když po hodině jeho instalování zjistí, že disketa #9 nefunguje.
- Státní hymnu na konci každého televizního vysílání. A hrající si koťátka jako vycpávku vysílání. Krásnou televizní hlasatelku, která oznamovala další program.
- Pocit, že jsou vánoce, když rodiče přinesli ze zeleniny banán, hroznové víno, mandarinku nebo datle.
- Vůni čerstvě namletého kafe u velkých mlýnků u vstupu do samoobsluhy.(Nasypali jsme tam kafe, stiskli zelené tlačítko, celé to kafe jsme namleli, a potom ještě alespoň deset vteřin klepali železným udělátkem do trubičky, kterou to kafe vypadávalo, abychom měli v sáčku doopravdy všechno).
- Čáru na chodbě baráku od mléka v pytlíku, který se v síťovce s nákupem propíchl.
- Nechat si od mámy uvařit kakao ze žlutého plastového obalu Granko s blonďatou holčičkou na obalu.
- Žvýkat žvýkačku Pedro nebo Bajo.
- Nosit mámě nákup v síťovce s plastovými oušky. Ukazovat všem lidem na ulici, co koupili.
- Dostat nebo odeslat řetězový dopis. Žádný e-mail, hezky dopis v obálce se známkou a od cizího člověka. Na první adresu v pořadí pošli 10 Kčs. Potom opiš dopis, první adresu vynech, ty ostatní poposuň o jedno místo nahoru, sám se napiš na poslední, šesté místo. Rozešli deseti svým kamarádům a známým. Když to nepokazíš, a ti další taky ne, dostaneš do měsíce 100.000 Kčs. Jako kluk jsem to zkusil, ale někdo to asi pokazil, žádné peníze mi tenkrát nepřišly.
- Kleště v rukou běžného průvodčího. Procvaknutí lístku, aby bylo vidět, že je použitý. (I když tohle ještě občas na nějaké historické pamětní jízdě zažít jde).
- Skládaný toaletní papír, kterým nešel utřít zadek a musel se mačkat, aby nedřel.
- Svobodu i zodpovědnost vypadnout ven na celé odpoledne bez mobilu. Vrátit se domů, když se začnou rozsvěcovat pouliční lampy. A volat z budky, když se zpozdí.
- Placení za benzín special nebo super pouze hotově přímo u stojanu se zeleným (= můžeš tankovat) nebo červeným (= natankováno, musíš zaplatit) majáčkem nahoře.
- Absolutní soukromí. S mobily, sociálními sítěmi a internetem obecně už ho dnešní mladí nebudou mít nikdy.
- Hledání knihy v lístkovém katalogu v knihovně. A hledání čehokoli v papírové encyklopedii.