Článek
Víte, v roce 1989 mi bylo nádherných 23 let, hlavu jsem měl plnou ideálů, pracoval jsem na svém prvním místě po ukončení vysoké školy, dálkově jsem si dodělával doktorát a tehdejší události tak nějak „prošuměly“ vedle mne. Vnímal jsem cinkot klíčů a sdílel všeobecné nadšení, že pravda a láska zvítězí nad zlem a nenávistí, a že jednou (tehdy se říkalo, že prý už velmi brzy) bude líp. Jako mladý kluk jsem o tom nepochyboval.
A ono od té doby uběhlo už 34 let. Řekněme, jistě více než třetina průměrného lidského života. Více než polovina dosavadního života mého. Dnes je mi 57 let. Jednomu mému vnoučkovi je už deset let, druhý se má narodit zhruba za čtyři měsíce. Začínají se objevovat zdravotní problémy, zcela obvyklé a přiměřené mému věku. Vyšší krevní tlak, cukrovka, zhoršený zrak i sluch. Zatím se to vše dá účinně kompenzovat - tabletky, brýle, naslouchátka. Zatím.
Pomaličku, polehoučku se začínám smiřovat s rolí „dědečka“, stárnoucího seniora, byť do doby odchodu do starobního důchodu mi stále ještě chybí více než sedm let. Ještě v roce 1989 platil zákon, podle kterého bych býval byl ze svého povolání odcházel do důchodu už v šedesáti letech. To mi polistopadové vlády postupně upravily na současných 65 let a dva měsíce. Nezbývá mi než doufat, že to za volantem svého zájezdového autobusu do té doby ještě vydržím. Zatím mám dobrozdání od lékařů na další rok a půl. A pak se uvidí.
V novinách čtu, že práce je dost, že je nízká nezaměstnanost a že podniky usilovně shánějí zaměstnance a třeba je i výrazně přeplácejí, aby právě k nim nastoupili. Ze zkušeností vím, že nic z toho se netýká věkové kategorie 50+, a už vůbec ne 55+. Když se v tomto věku ocitnete na pracáku, je to, jako byste byli prašiví. Místa dědečků vrátných jsou beznadějně obsazena, rekvalifikaci na řidiče obřího kamionu už si asi dělat nebudete, a nikde jinde Vás nikdo nechce.
Shrňme si to:
Výhody tehdy: Jistá práce, když jste ji neměli, našel Vám ji národní výbor, protože nepracovat by bylo trestné (byl byste "příživník"). Relativní sociální jistoty, žádní bezdomovci, žádné exekuce, kdo dokázal „držet hubu a krok“, měl se relativně dobře, vyrábělo se u nás spousta českých i slovenských výrobků, měli jsme vyspělý průmysl, samostatné a soběstačné zemědělství, v dané době špičkové zdravotnictví, levné ROH rekreace, jednotné Československo. Pohlaví byla jenom dvě a nikdo soudný neměl důvod o tom pochybovat. Kluci chodili na dvouletou základní vojenskou službu, kde se naučili samostatnosti a přestali se držet své mámy za sukně. Černoušci žili pěkně v Africe a oblíbený alkoholický nápoj se jmenoval Tuzemský Rum, přičemž slůvko „rum“ nikomu nevadilo. Jo a představte si, herci se neflákali po kavárnách, nedělali ministry, ale hráli divadlo!
Nevýhody : Nedalo se cestovat na západ, volit se musela jednotná národní fronta, kdo se proti tomu ozval, skončil jako kotelník a jeho synovi i vnukům byla zapovězena vysoká škola až do třetího kolene. Na banány a mandarinky se stály fronty, mražák se dal sehnat jenom za úplatek nebo v Tuzexu.
Výhody dneška : Hranice do Rakouska a téměř kamkoliv dál do Evropy projíždím stovkou, nepotřebuju k tomu pas. Když chci a troufnu si, seberu se a jdu pracovat kamkoliv po světě. Smím nadávat i na prezidenta téměř bez rizika, že mně za to zavřou. Jo a abych nezapomněl, v obchodech jsou celkem běžně banány, obvykle na tom regálu hned vedle americké GMO modifikované kukuřice.
Nevýhody : Skutečně příliš mnoho sociálních nejistot, mnoho lidí v zoufalé finanční situaci, banky, podniky ani zemědělství už Čechům (ani Slovákům) nepatří, místo našeho hrdého průmyslu tu jsou zahraniční montovny. Práce je sice asi dost, jen je to na tři směny a lidem se za to nabízí směšná mzda, a to i když ji budeme pro jistotu vyčíslovat „v hrubém“. Rozmáhá se nákupní turistika do Polska, Německa, Rakouska, a třeba i na Slovensko nebo do Maďarska. Ostatně - tu už (nepřímo) podporuje i náš pan premiér, který se přitom nechává dokonce i natáčet.
Politici, kteří se nedají ani vystát, a zemi i lidem většinou vyloženě škodí. Nadávat na ně sice můžu a nikdo mně za to nezavře, „svoboda“ se tomu tuším říká, ale to je asi tak všechno, co můžu. Volit chodívám naprosto pravidelně a žádné volby nevynechávám, ovšem už mnoho let mám pocit, že nevolím „toho nejlepšího“. Volívám jen „nejmenší možné zlo“. A to je rozdíl.
Špičkové zdravotnictví ani zdaleka není pro všechny, a tam, kde se udrželo, je neskutečně drahé. Civilizace pomaličku polehoučku spěje k zániku, třeba protože rok od roku uznáváme více a více pohlaví, aktuálně už je jich tuším asi 70, a identifikovat se už můžete třeba i jako „jednorožec“. To vše je ovšem zcela v pořádku, musíme být přece politicky korektní. Kluci nosí náušnice a sukně, jejich gentlemanské chování tak nějak vymizelo, po nástupu ze školy požadují plat 100.000 korun (alespoň) a pracovní dobu ideálně tak tři dny v týdnu, z toho dva ovšem na „home office“.
Za peníze lze prakticky všechno, super bohatí jsou nedotknutelní. Evropou proudí davy syrských a afrických „doktorů, neurochirurgů a advokátů“ obvykle sice bez dokladů, zato ovšem s posledním modelem „ajfounu“ v ruce. Že prý, když tady budou pracovat, nám pomohou udržet v chodu náš důchodový systém a vyřeší klesající stav nově narozených dětí, píše se v novinách. Policie pro jistotu přestala evidovat národnost pachatelů trestných činů, protože to je přece politicky nekorektní, a na naší hranici občas přímo zoufale chybí ti kluci v zeleném se samopalem a vycvičeným, ostrým psem.
Současný svět, alespoň tedy ten náš, „západní“ a „svobodný“ a „evropský“ se utápí v byrokracii. Nařizovat a regulovat je zapotřebí téměř všechno. Jeden ze známých vtipů dokonce hovoří o tom, že zatímco Pythagorovi stačilo k formulování jeho věty pouhých 24 slov, Bůh potřeboval pro sestavení svého desatera i s odůvodněním 179 slov, americká deklarace nezávislosti už měla slov 1300, a evropská vyhláška o prodeji zelí má 26.911 slov. Musí samozřejmě existovat i v písemné podobě, a musí být přeložena do všech jazyků Evropské unie. (Nekamenujte mne prosím, já vím, že vyhláška o prodeji zelí na úrovni EU zatím neexistuje. Zatím. Ale pro ilustraci evropského byrokratismu je to fantasticky přiléhavé přirovnání).
Pokud bych se mohl rozhodnout, přetočím čas zpátky do roku 1989. A znovu vyvolám revoluci. Jenom bych ji už dělal úplně jinak a zřejmě i o dost lépe.
Howgh.
