Článek
Jenom krátké tři odstavečky - úvodní informace pro ty, kdo netuší, o čem je řeč. Autor, děda Víťa, je 58letý Čech, který z rodinných důvodů žije už 14 let na Slovensku. Celý svůj život pracoval v různých povoláních, naposledy jako šofér autobusu, ale o tuto práci přišel, a navíc zjistil, že ze zdravotních důvodů se už o řízení vozidel kategorie „C“ a „D“ nemůže ucházet - bohužel cukrovka a nevyléčitelně zhoršený sluch jsou dvě věci, které podle lékařů mluví jednoznačně proti. Na invalidní důchod (ani na částečný) to ovšem podle týchž lékařů zatím ještě není.
Poprvé v životě se proto registroval na Úřadě práce, a už téměř 8 měsíců si celkem intenzivně hledá zaměstnání. Prvních 6 měsíců mu ÚP vyplácel podporu v nezaměstnanosti ve výši 50 % minulého platu (aby předešel zbytečné diskusi - na delší dobu podpory není na Slovensku nárok), v jejich průběhu mu ÚP navíc proplatil i značně rozsáhlý rekvalifikační kurz na účetního. Protože jednu rekvalifikaci už od státu dostal, na další nemá nárok, jedině tedy, že by si ji zaplatil on sám.
Teď už je mu ÚP dobrý akorát na to, že tam teoreticky může být registrovaný klidně až do věku, kdy dosáhne nárok na řádný starobní důchod, a stát mu po celou tu dobu bude alespoň platit zdravotní pojištění. Že by ÚP snad sám hledal nějaké vhodné zaměstnání, to je holá utopie - mají toho moc, musíte se postarat sám. Na jakoukoliv jinou sociální podporu nemá nárok, neboť již vyplácený starobní důchod jeho manželky převyšuje státem určenou výši životního minima pro dvě osoby. Opravdu důkladně si to zjišťoval u několika expertů, prostě je to tak. Tečka.
Zbytek už si, máte-li zájem, přečtěte v tom propojeném článku.
Veletrh práce
Když se děda Víťa dozvěděl, že v jeho městě se koná celodenní veletrh práce, kde budou zastoupeny „největší a nejvýznamnější slovenské firmy nabízející stovky volných pracovních míst“, pečlivě si uložil toto datum do diáře a zablokoval si na celý den volný čas.
Den před veletrhem se zaregistroval na internetu, a za to, že tam o sobě vyplnil milion osobních údajů, získal e-mailem volnou vstupenku s QR kódem zdarma. Pečlivě si vytiskl 10 barevných a graficky fakt moc povedených životopisů (na radu odborníků celý jeho obsah upravil na 1 stránku A4, více prý personalisté nikdy ani nečtou), dalších 10 ks fotokopií svého akreditovaného certifikátu, potvrzujícího, že je certifikovaný „účetní, mzdový účetní a personalista“, do tašky si pro jistotu přidal i zalaminované originály důležitých dokumentů - maturitní vysvědčení, vysokoškolský diplom, negativní výpis z rejstříku trestů a negativní lustrační osvědčení (sice už „datově prošlé“, ale alespoň něco), řidičské papíry, občanku…
Ráno se vykoupal, navoněl, velmi slušně oblékl a upravil, a vyrazil na veletrh.
Akce zabírala celou plochu takzvané Staré tržnice v centru města. Hned u vchodu bylo asi 10 hostesek (tipl bych si studentky na brigádě), které snímaly QR kódy dopředu registrovaných návštěvníků a také jim na ruku k hodinkám dávaly nesundatelný papírový náramek, který opravňoval držitele k pohybu po celém areálu (tedy s výjimkou poměrně rozlehlých VIP prostor, určených jen pro vystavovatele a jejich hosty). Pro ty, kdo registraci neměli, pak byly vybavené i počítačem, a registrace vyplňovaly přímo na místě.
Kromě náramku jsem také dostal veliký leták na nepochybně drahém křídovém papíru (poskládaný do formátu A5), ze kterého jsem zjistil, že veletrhu se účastní 51 vystavovatelů (tedy firem, nabízejících volná místa) a 7 odborných pracovišť, určených například k otestování počítačových či jazykových znalostí návštěvníků. V areálu je ještě dětský koutek s „hlídačkami dětí“ (také asi studentky na brigádě), dva stánky s kávou a s rychlým občerstvením, jedna restaurace, stánek, kde si můžete zahrát počítačové hry ve virtuální realitě, chill-out zóna (to je moderní název, děda Víťa by řekl místo pro oddych návštěvníků), a dvě pódia, na kterých běží non-stop od rána do večera nějaký program.
OK, vypadá to na megaakci. Však také návštěvníky lze počítat na vyšší stovky, velmi pravděpodobně i hodně přes tisíc. Také se areálem prochází spousta hostesek, které rozdávají letáčky typu „staňte se strojvůdcem Slovenských drah“, nebo „studujte jazyky na naší univerzitě třetího věku“. Natáčí tu televize a živě odsud vysílá jedna regionální rozhlasová stanice.
Inu, začal jsem vpravo a postupně jsem si odškrtával jednotlivé stánky vystavovatelů. Když to řeknu zjednodušeně - průměrná personalistka průměrného podniku je mladá slečna, věk tak 25 let, klidně i vysokoškolačka s titulem „Ing.“ na jmenovce, typ, který může dělat cokoliv v kancelářském zázemí velkého korporátu, zpravidla kromě povinné slovenštiny plynně ovládá i angličtinu, ale praktických zkušeností s reálným životem pravděpodobně doposud asi moc nemá. Čest výjimkám.
Tyto slečny se nejvíce zajímají o mladé muže i ženy +/- přibližně stejného věku, tedy tak do 35 let, nejlépe ovšem, aby už měli 30 let praxe a také plynule „spíkovali“ v angličtině. Šedovlasého muže ve věku vizuálně kolem šedesáti let přehlíží, někdy jsem si dokonce musel ověřit, že tam fakt stojím a že nemám na sobě neviditelný plášť čaroděje Viga z pohádky o princezně Arabele.
Když už jsem nějakou slečnu sám oslovil, sice se se mnou povinně bavila, ale taktně se snažila nedávat moc najevo, že se mnou jen ztrácí čas. Dopravní firmy hledají řidiče autobusů a kamiónů (nemůžu - zdravotní stav), slečny ani nevěděly, zda na centrále potřebují někoho do administrativy nebo na účtárnu, na to je na veletrh jejich zaměstnavatelé nepřipravili.
Slovenské dráhy hledají především strojvedoucí, vlakvedoucí, vozmistry, traťmistry, provozní elektrikáře, ani jejich slečna netuší nic o tom, zda potřebují účetního. Ale ta si alespoň vzala životopis, že to ověří na centrále, a že mi někdo „když tak“ zavolá.
Pro práci v centrále Lídlu, Kauflandu a Billy potřebujete umět německy minimálně na úrovni B2, v nouzi stačí i angličtina (také B2), protože jejich mateřské společnosti jim posílají všechno v němčině a nikdo nemá čas ty dokumenty překládat, prostě jim musíte rozumět. A také se tam točí hodně pracovníků z ciziny, kteří prostě automaticky komunikují německy nebo anglicky. Slovensky se učit nebudou, znát jazyky musíme my. Moje angličtina A2 rozhodně nestačí. Ale slečna z Billy mi alespoň dala cenu útěchy - dostal jsem z jejího košíku jedno dobré a sladké jablíčko zdarma :-)
Známá velká slovenská inventurní společnost zase zaměstnává jen slovenské občany, mají zakázáno přijímat na inventury cizince (včetně Čechů), protože inventurník pracuje každý den někde jinde, a jejich účtárně by prý příliš komplikovalo práci hlásit denně na sociální pojišťovnu místo mojí skutečné práce (což ze zákona u cizinců - včetně občanů EU - musí). To jako doopravdy fakt.
Personalista slovenské armády, starší podplukovník v parádní uniformě, zase shání jen mladší lidi v perfektní fyzické kondici jako dělostřelce, řidiče tanků, radisty, výsadkáře. Ženy pak jako zdravotnice. Ne, nastoupit nemohu, jednak bych neprošel ani zdravotními, ani fyzickými testy, a jednak jsem cizinec - službu v „cizí“ (čti slovenské) armádě by mi musel osobně povolit pan prezident Pavel.
Na několika dalších stáncích (např. Deutsche Telecom, ale i pár dalších) je jednací řečí přímo jen angličtina nebo němčina, slovensky tu nikdo ani nemluví. Tak nic.
Stánek neziskovky „Profesionální náhradní rodič“ rovnou vynechávám, co bych tu asi tak dělal?
Stánek velké známé sítě lékáren zase shání jen magistry farmacie, mají jich citelný nedostatek a nabízí i kouzelný plat. Nemám vzdělání.
Slovenským vodárnám a kanalizacím jsem opět doslova vnutil svůj životopis. Kvalitního mzdového účetního by prý asi potřebovali, ovšem musel bych mít minimálně 3-5 let prokazatelné praxe. Certifikát, že jsem se na to dva měsíce školil, je sice fajn, ale… No ale životopis i certifikát si slečna odložila do krabice, alespoň něco.
A tak dále, a tak podobně, obešel jsem většinu stánků a rozhovor jsem navázal minimálně v polovině z nich. Počítačové hry jsem si nezahrál, testovat se z jazyků ani z IT znalostí jsem nepovažoval za nutné.
Mezitím jsem několikrát prošel kolem hlavního pódia. V jednom okamžiku tam krásná blonďatá slečna líčila, jak si splnila svůj sen, a rozdávala rady, jak se stát profesionální modelkou a influencerkou. Chlubila se, že má asi 200 tisíc sledujících na Instagramu, a že je to taková její „velká rodina“. Obávám se, že ani tahle kariéra by mi asi nevyšla…
V jiném okamžiku další pán nadšeně vykládal, že my sami, každý jeden z nás, jsme „zboží“, a pokud se chceme prodat, je nutné být na všech sociálních sítích a „postovat“ tam kvalitní obsah. On sám je například „králem Tik Toku“, kam prý za poslední rok nahrál 504 videí (tj. více než jedno denně !!!).
No, já to zkrátím. Vydržel jsem na veletrhu až do páté hodiny do večera. Obešel jsem všechny stánky, zhruba v polovině z nich také navázal rozhovor, nechal jsem tu PĚT z vytištěných deseti životopisů. Vstup jsem měl zdarma, utratil jsem tu asi 8 eur za kafe a občerstvení, dostal jsem zdarma jedno jablíčko a asi deset firemních prospektů a letáčků. Také jednu reklamní propisku a jednu klíčenku. Poslechl jsem si kousky místy zajímavých projevů řečníků z centrálního pódia, objednal jsem si zasílání jednoho newsletteru. Za to, že jsem někde načetl QR kód ze své vstupenky, můžu ještě (teoreticky, s mrňavounkou nadějí) vyhrát jedny Apple hodinky, cenu, kterou pro vylosovaného návštěvníka věnoval pořadatel veletrhu. Losování ale bude až za několik dní.
Během veletrhu jsem potkával spousty (určitě desítky) lidí v mém věku, viditelně hodně zklamaných, že tu není naprosto nic pro ně. Ale asi to nebylo jen věkem, když jsem odcházel, viděl jsem na lavičce před vchodem jednoho šíleně, ale šíleně smutného mladého kluka, kterého hladila jeho slečna, ovšem s podobným, velmi smutným výrazem ve tváři. Oběma bylo dost do breku.
A tak jsem přišel domů po celém tom dni unavený, rozlámaný, a také tak nějak bez nálady. Moje dcerka mi naštěstí hned udělala kafíčko, a moje hodná žena dobrou večeři. A pak už mne obě nechaly v klidu, ať se z toho dostanu. No a já, abych se z toho dostal, jsem vám to ještě hezky zatepla vypsal sem na Seznam. Tak… snad jste si alespoň početli.
