Článek
Inu, v životě jsem toho už prošel dost, viz ten propojený článek. Až donedávna jsem pracoval v cestovní kanceláři a řídil jsem menší autobus pro maximálně 21 osob, kterým jsem vozil turistické skupiny nejrůznějších národností po Evropě. Práce mě bavila, vydělal jsem si celkem dost, život byl super.
Jenomže můj zaměstnavatel byl malé s.r.o.čko, s omezeným počtem autobusů a řidičů - každý z nás měl přidělený jeden svůj autobus, o ten se kompletně staral a s tím i jezdil. Kolik bylo autobusů - tolik bylo i zaměstnanců, sem tam si k nám přišel přilepšit ještě i nějaký brigádník, když bylo fakt moc práce.
Autobus, kterým jsem donedávna jezdil. Tady na obrázku zrovna na parkovišti u jezera Königssee v Německu.
Ale můj zaměstnavatel se rozhodl, že ty „malé“ autobusy jsou pro něj neekonomické, a že ty „velké“ mu přináší podstatně větší zisk. A tak jednoho dne oba své malé autobusy prodal. Autobus, který patřil mému kolegovi, se prodal jiné dopravní kanceláři ve stejném městě, a kolega tak „jen“ změnil zaměstnavatele společně se svým autobusem.
Zato ten můj se prodal do města vzdáleného zhruba 200 kilometrů, a já jsem se za prací tak daleko odmítl stěhovat (i když mi to bylo nabídnuto), protože ve městě, kde bydlím, mám byt, rodinu, zázemí… A 200 kilometrů už není vzdálenost na denní dojíždění za prací, že ne?
A tak se se mnou pan majitel firmy sice velmi slušně a v rukavičkách, ale přece jen rozloučil. Slíbil mi sice, že se poptá u jiných majitelů autobusových firem, kterých zná dost, ovšem - řídit nějaký obří bus se mi už nechce, přece jen, mám už svoje roky, a tam, kde mají cestovní nebo dopravní kanceláře autobus malý, tam už k němu obvykle mají nějakého takového dědečka, jako jsem já, a ten se volantu zuby nehty drží. Pochopitelně, vždyť také potřebuje uživit rodinu.
Takže jsem se vydal na pracák. Referentky tam mají nás nezaměstnané rozdělené podle počátečního písmena příjmení, a zrovna já mám štěstí, že mě má na starosti opravdu velmi milá a příjemná paní. Vyplnil jsem asi tunu potřebných formulářů (kdepak digitalizace, všechno se tady píše pěkně postaru, systémem papír - tužka), doložil jsem svou původní zaměstnaneckou smlouvu a její výpověď, občanku, číslo účtu… Paní si to všechno opsala do počítače, pokývala hlavou, ujistila mě, že mám nárok na šestiměsíční podporu v nezaměstnanosti, že zdravotní pojištění za mně bude platit stát a sociální se v době nezaměstnanosti platit nemusí, a ať prý se zatím po něčem porozhlédnu sám. Termín dalšího jednání - přesně za měsíc.
Za pár dní domů dorazila doporučená zásilka, ve které mi sociální pojišťovna vypočítala na čtyři desetinná místa přesně denní dávku podpory, na kterou mám nárok. Protože plat šoféra autobusu byl naštěstí na místní poměry celkem slušný, protože jsme měli něco i našetřeno a protože ta vypočtená dávka činí měsíčně přibližně 50% toho předchozího platu, oddychl jsem si - s tím se dá nějakou dobu relativně slušně žít. Takže - všechno mám zajištěné na dobu až 6 měsíců, jenom se mi tahle doba nebude počítat do odpracovaných let na důchod, ale co už.
Mezitím jsem si zjistil, že nezaměstnanost v mém městě se pohybuje na úrovni 3,1 %, dlouhodobá nezaměstnanost dokonce jen na úrovni 0,8 %, a že nadpoloviční většina nezaměstnaných jsou ženy. To jsem si nevycucal z prstu, tyhle oficiální statistiky se opravdu dají velmi lehce na internetu dohledat. To se mi nezdá nijak moc, myslel jsem, že 3,1 % je taková normální míra lidí, kterým se prostě pracovat nechce a vyhovují jim dávky, nebo potřebují být schovaní někde v šedé ekonomice.
A tak jsem pomaličku začal hledat novou práci - nejdříve v oboru, který mě baví a je mi blízký - tedy řidič menšího autobusu. Dopadl jsem tak, jak už jsem psal - místa jsou obsazená, volno je jen málokde a pokud ano, pak pouze na těch obrovských autobusech, a to já už v dnešním provozu řídit nebudu.
Dopravní podnik v mém městě sice řidiče přijímá, ale opět - na velké kloubové Mercedesy. Místa na malých busech beznadějně plná, plus ještě pořadník čekajících.
No dobře, řídit se dá i něco jiného než autobus, že jo? A tak jsem vytvořil nádherný, strukturovaný, graficky perfektní životopis se svou luxusní fotkou v obleku, vyšperkovaný reálným absolutoriem hned dvou vysokých škol, dlouhou praxí a množstvím životních zkušeností, a začal jsem ho, spolu s motivačním dopisem, rozesílat na inzeráty, kterých je na místním obrovském pracovním portálu jen pro moje město více než 8.000.
Nabízel jsem, že bych mohl řídit dodávku - třeba rozvozy pečiva, zeleniny, léků, kurýrní služby, nebo třeba dálkovou přepravu něčeho po Evropě. Za ten první měsíc jsem rozeslal těch životopisů jen asi 25 (to je tak jeden denně) - a byl jsem přesvědčený, že je to šíleně moc, a že si z několika došlých nabídek budu vybírat tu nejlepší.
Nestalo se tak - většina firem si sice můj životopis otevřela (to mi ten internetový server poctivě nahlásí), ale to bylo všechno. Během 30 dní z těch 25 oslovených firem zareagovala jedna jediná - přeslušnělým a zcela jistě hromadným e-mailem, že mi děkují za zaslání životopisu, ale že z velkého množství zájemců si vybrali jiného kandidáta, který lépe odpovídal jejich požadavkům. Ostatní firmy se ani neobtěžovaly dát jakékoliv stanovisko - prostá lidská slušnost v jednání už zřejmě vymizela.
Jediná firma, která o mě projevila zájem, byla nejmenovaná velká kurýrní služba pro rozvoz jídel z restaurací. Tam jsem to ale vzdal já sám potom, co jsem se dozvěděl reálné podmínky - pořídíš si živnostenský list, přijmeme tě výhradně na živnost, budeš jezdit svým vlastním autem, které ti ještě (zdarma!!) ze všech stran olepíme našimi reklamami, a budeš přitom nosit naši firemní vestu a kšiltovku. Benzín si platíš sám, sociálku a zdravotní taky, pracovní dobu si určuješ taky sám, ale jezdit v době výdeje meníček obědů (t.j. denně od 11:00 do 14:30 hodin) je povinné. Musíš mít povinně chytrý mobilní telefon s naší aplikací, tarif a data si platíš taky sám - jsi přece živnostník. Jezdíš podle pokynů dispečera, ten tě může poslat v rámci města kamkoliv. Za jednu rozvezenou adresu, bez ohledu na počet porcí, které tam dovezeš, máš 3,50 eura, v neděli dokonce 4,50 eura. Plus tringelty, ty jsou celé tvoje. Fakturuješ nám týdně podle námi schválených dat, peníze vyplácíme na účet do tří dní po vystavení a odsouhlasení faktury. Nárok na placenou dovolenou ani na PN nemáš - jsi přeci živnostník, že jo? A neplacené volno si můžeš vzít kdy chceš, jen nás o tom musíš informovat dopředu. Uhmm, děkuji za nabídku.
Za měsíc jsem dorazil na první dohodnutou schůzku na úřad práce. Paní referentka tak nějak dopředu počítala s tím, že asi nic mít nebudu, a úplně obyčejně mi vysvětlila, že to je běžné, normální, že se nemám vzdávat a že mám hledat dál. Termín další schůzky zase za měsíc.
Úplně obyčejná dodávka. To bych také řídit uměl.
Tak jsem své hledání ještě trošku rozšířil. Hlásil jsem se na řidiče osobního vozu do dvou advokátních kanceláří, zkusil jsem zareagovat na řidiče pohřebního vozu, na řidiče ředitelství Akademie věd, na místo řidiče jednoho ministerstva, na řidiče autobusu na letišti (odvoz cestujících od budovy terminálu k letadlům a zpět), na šoféra turistického vláčku, který v létě jezdí trasy historickým centrem města, na řidiče obdobného vláčku pro děti v zoologické zahradě. Také na místo řidiče osobního vanu 1+8, který rozváží slovenské pečovatelky k jejich rakouským a německým seniorům, o které v turnusové službě pečují. Nulová reakce všech oslovených firem.
Další návštěva Úřadu práce. Vysvětluji situaci, a paní referentka mi nabídne, že existuje národní projekt Zručnosti pro trh práce, spolufinancovaný velkou dotací z Evropské unie, a že bych v rámci tohoto projektu mohl požádat o proplacení rekvalifikačního kurzu. Radili jsme se spolu dost dlouho. Vyloučili jsme kurzy třeba svářeče nebo elektromontéra (je mi 58 let), vyloučili jsme kurz řidiče (mám řidičák téměř na všechno, snad jen kamiony řídit nemůžu), až nám nakonec zůstal jako vhodný komplexní, velmi rozsáhlý a dlouhodobý kurz účetního, zahrnující jednoduché i podvojné účetnictví podnikatelů i právnických osob, mzdové účetnictví a personalistiku, a ještě k tomu samozřejmě i problematiku DPH. I když jsem v průběhu své praxe měl k číslům velmi blízko (pracoval jsem 20 let v bankovnictví a pojišťovnictví), účetního jsem nedělal nikdy, a je to tedy z mého pohledu úplná, komplexní rekvalifikace na něco zcela nového.
OK, vypisuji další „tunu“ papírů. Kdo jste někdy žádal o nějakou dotaci z EU, asi budete tušit, o co se jednalo. Dokládám své vzdělání, věk, praxi, zdravotní stav, rodinné zázemí, způsob bydlení. No prostě všechno. Celé to pak vezmu, a s písemným doporučením své referentky odnesu osobně do jediné kanceláře, která se tímto na území mého města zabývá, na krajské ředitelství Úřadu práce.
Obě ženy, se kterými jednám, mi opakují, že na schválení nemám automatický nárok, že Úřad má na vyřízení 30 dní, a že to mohou i zamítnout bez udání důvodu a v podstatě také bez možnosti odvolání. Ale že se uvidí, jak paní ředitelka rozhodne.
Za pár dní mi přijde doporučený dopis do vlastních rukou. Není to ale schválení žádosti, jmenuje se to „Zpráva z administrativní finanční kontroly před poskytnutím veřejných financí“, a jakási referentka, kterou jsem nikdy předtím neviděl, mi strohou úředničinou sděluje, že na základě vykonaného ověřování údajů, které jsem v žádosti uvedl, nebyly u mne zjištěné žádné nedostatky a že tedy žádost postupuje do dalšího kola výběrového procesu.
Po 23 dnech se ozývá paní, se kterou už jsem jednal. Moje žádost je schválená, kurz mi bude proplacený, mohu si přijít vlastnoručně podepsat smlouvu. Letím na pracák a tam si čtu 38 stran dlouhou smlouvu. Kdo mi poskytne kurz, co všechno se v něm budu učit a kolik hodin, poučení o tom, že mě Úřad práce může kdykoliv v průběhu kurzu kontrolovat, zdali skutečně sedím na učebně a že se nesmím v průběhu kurzu nikde zaměstnat, protože od toho dne by mi už příspěvek nemohli poskytnout. Smlouva má ještě 3 další přílohy, ale to už je úřednická formalita. Všechno se to podepisuje 3× - jednou pro pracák, jednou pro vzdělávací instituci a jednou pro mně.
K mému úžasu je přímo v názvu smlouvy napsáno, že se jedná o pracovní rekvalifikaci pro znevýhodněného uchazeče. Myslel jsem si, že „znevýhodněný“ bude třeba invalida na vozíku, to rozhodně nejsem, a tak požaduji vysvětlení tohoto termínu.
A referentka mi pravdivě odpovídá. Podle metodiky slovenského ÚP (jsem Čech, který žije na Slovensku) znevýhodnění uchazeči jsou
- uchazeči z národnostních menšin, které nikdo moc nechce zaměstnávat
- ženy, které mají dvě a více dětí, o které je nutno se starat a je předpoklad, že budou požadovat častá OČR nebo nestandardní úpravu pracovní doby (zde také muži, samoživitelé s dětmi)
- lidé, kteří mají pouze základní školu a žádné další vyšší vzdělání
- samozřejmě zdravotně postižení a invalidé
- a všichni lidé starší než 54 let bez rozdílu, u kterých to také není s ochotou potenciálních zaměstnavatelů nijak slavné. Což je můj případ.
OK, vše podepisuji a odcházím na téměř dva měsíce do školy. Učím se společně s dalšími lidmi z celého Slovenska Zákoník práce, personalistiku, pracovní smlouvy, dohody, výpovědi, firemní benefity. Daňové a účetní zákony, peněžní deník, hlavní účetní knihu, účetní osnovu. Dlouhodobý majetek, zásoby, náklady, výnosy. Práci v několika účetních programech, elektronickou komunikaci se Sociální pojišťovnou a se zdravotními pojišťovnami, s Daňovým úřadem. Účetní a daňové uzávěrky. Daňová přiznání fyzických i právnických osob. Ze všech těch oblastí postupně píšu teoretické testy a skládám i praktické zkoušky. Zjišťuji, že je to celkem fajn a že by mě to dokázalo bavit.
Pravda - v kurzu nás učili používat chytrý účetní software od renomovaných firem. Ale kdyby bylo nejhůř, zvládl bych účtovat i metodou papír a tužka. No a navíc tedy buď ideálně kalkulačka, nebo v nejhorším dokonce i takovéto počítadlo. Dalo by se…
Uff. Kurz jsem ukončil s tím nejlepším možným hodnocením, z maximálních teoreticky možných 200 „bodů“ při zkouškách jsem jich získal celkem 198. Získávám zalaminované osvědčení, že jsem úspěšně absolvoval certifikovaný a Ministerstvem školství akreditovaný kurz „ÚČETNÍ“.
Tak to se teď o mně podniky porvou, nebo ne ?
Upravil jsem si svůj perfektní životopis o nově nabyté vědomosti. Vytvořil jsem si zcela nový bezvadný profil odborníka na účetnictví na firemní síti Linked In. A začal jsem oslovovat jednotlivé možné zaměstnavatele.
Každému z nich zasílám životopis, který je sice zcela pravdivý, ale je „učesaný“ přesně na podmínky, které požaduje ta která firma v inzerátu. Mé jméno je doplněné o platný vysokoškolský titul. K tomu jde fotokopie nového účetnického certifikátu a kopie certifikátu „Master of excellence v komunikačních dovednostech“, který jsem získal ještě předtím. Také pro každého zaměstnavatele píšu na míru motivační dopis v rozsahu zhruba půl stránky A4 (abych to neodflákl jednou větou, ale také aby to personalista alespoň - doufám - dočetl do konce). Tam, kde je to požadováno, přikládám tytéž dokumenty přeložené i do angličtiny. S překladem mi pomáhá neomylná umělá inteligence, poslední verze chatu GPT 4.omni, která ty překlady zvládá v módu „jako od rodilého mluvčího“.
Za poslední dva měsíce jsem těch životopisů rozeslal přesně 142. Jsou většinou na pozici účetní, junior účetní, mzdový účetní a personalista, ale občas do toho přihodím i něco, co bych považoval spíše za odpočinek - třeba recepční v hotelu, metodik nebo key account v některé z pojišťoven, fakturant elektrických energií, back office referent v outdoorové agentuře, děda vrátný na některé instituci, a tak podobně.
Od většiny firem přijde automatizovaný e-mail, potvrzující převzetí dokumentů, a pak už vůbec nic. Prostě mlčení bez jakékoliv reakce.
Zhruba 15 % firem tak do 14-ti dní odpoví něco v tom smyslu, že jsem sice perfektní kandidát, že mi děkují za účast, ale že se jim sešlo žádostí mnoho a že si vybrali někoho, kdo lépe vyhovoval jejich požadavkům. Vzhledem k velmi podobnému textu všech těch mailů a také proto, že většina e-mailů začíná neutrálním oslovením „vážený pane/paní“ předpokládám, že to bude ze strany personálních týmů také hromadná korespondence.
Dvě otevřené nabídky na práci úplně načerno - bez jakékoliv pracovní smlouvy, bez jakýchkoliv dokladů a s týdenní hotovostní výplatou přímo na ruku od majitele firmy (v obou případech maličké s.r.o.čky) jsem odmítl. Je to nezákonné, pokutu riskuje jak majitel firmy (až vyšší desítky tisíc eur), tak i já (až jednotky tisíc), do důchodu se z takto odpracované doby logicky nepočítá nic, a jistotu výplaty samozřejmě nemám. Dovolenou a PN také ne. A kdyby na to přišel pracák, přijdu o evidenci nezaměstnaného, tři roky se do ní nebudu smět vrátit, a budu vracet jak poskytnutou podporu, tak i zaplacené zdravotní pojištění. To tedy ještě navíc, kromě té pokuty.
Ale teď mi držte palce. Jedno z míst, na které jsem se hlásil, byl kustod v muzeu. Plat nic moc, ale práce v krásném paláci v centru města, kontakt se zahraničními turisty, naprosto pravidelná pracovní doba, stravenky a práce relativně nenáročná. A tam mě dokonce pozvali na pohovor - jdu na něj příští týden.
Kromě toho si tvořím i vlastní webové stránky na účetního a mzdového specialistu, a opět uvažuji o tom, že v tomto oboru začnu zase podnikat. Podle hesla - když tě nikdo nechce zaměstnat, vytvoř si místo sám. Tak uvidíme.
