Kde vzít (nebo alespoň ušetřit) peníze, když je člověk nezaměstnaný? Pár tipů

Jak už jsem tu nedávno psal, v mých 58 letech se mi poprvé v životě stalo, že jsem musel na nějakou dobu zakotvit na Úřadě práce. Kdykoliv předtím, když mi nějaká práce končila, nebo naopak jsem měl chuť skončit já v ní, jsem to věděl s dostatečným předstihem, a buď jsem si relativně bez problémů našel nové pracovní místo, nebo jsem situaci vyřešil tak, že jsem na nějakou dobu zaměstnal sám sebe - tedy na živnost.

Teď poprvé se to všechno seběhlo jednak hodně rychle, jednak dost nečekaně, a hlavně - už mám věk, kvůli kterému mne zaměstnavatelé tak nějak moc nechtějí, i když to otevřeně žádný z nich nepřizná.

A tak jsem nejprve šel na úřad zjistit, na co mám vlastně nárok. Upozorňuji dopředu budoucí diskutující, že žiju dlouhodobě na Slovensku, a proto budu psát o slovenských, nikoliv českých reáliích, a také počítat budu v eurech, a nikoliv v korunách. OK?

Vzhledem k tomu, že jsem poslední 4 roky před ztrátou zaměstnání stále pracoval, a většinu z této doby jsem měl na místní poměry lehounce nadprůměrný plat, mám nárok na ŠEST (nikoliv na jedenáct) měsíců, kdy mi ÚP bude vyplácet podporu v nezaměstnanosti, vypočtenou velmi jednoduše jako 50% z průměru všech mých platů za ty poslední čtyři roky. Kromě toho za mně bude ÚP po celou dobu nezaměstnanosti bez časového omezení hradit povinné zdravotní pojištění (nemusím se o něj tedy starat, hurá), a jako nezaměstnaný nejsem povinen hradit si sociální pojištění (tedy se o něj také nemusím starat, rovněž hurá).

Na druhou stranu - já sám musím Úřadu práce trvale prokazovat, že si aktivně hledám nové zaměstnání (tedy například musím evidovat, na které pracovní inzeráty jsem odpověděl, kdy a jaká byla reakce oslovených podniků), a nesmím si měsíčně legálně přivydělat ani o jeden cent více, než je aktuální částka slovenského životního minima (nyní tedy 273,99 eura).

OK, je jasné, že nebudu jen tak sedět doma. Náš příjem tedy po nějakou omezenou dobu bude podpora v nezaměstnanosti (ve vypočtené celkové výši zhruba čtyř pětin slovenského průměrného platu) plus to, co si dokážu najít a přivydělat, plus manželčin starobní důchod. V každém případě to bude o několik set eur měsíčně méně, než na co jsme byli doposud zvyklí.

A protože jsme si s mou ženou kdysi slíbili, že jsme na všechno dva - dva na lásku i bolest, i na hodiny štěstí (tak doslova zněl kousek našeho vzájemného svatebního slibu) - tak jsme si sedli u kafíčka a udělali si rodinnou poradu. Jejím výsledkem bylo:

V každém případě je nutno hradit povinné, mandatorní výdaje. Tedy :

Ten je sice náš, je v osobním vlastnictví, hypotéka je naštěstí dávno splacená, ale poplatků typu fond oprav, společné energie, úklid, odvoz odpadu atd. nás nikdo nezbaví. Zrovna tak je nutno hradit zálohy na plyn, vodu, elektřinu, a tohle všechno.

Tady se obecně moc ušetřit nedá, zálohy jsou předepsané bytovým podnikem a společenstvím vlastníků, v některých případech dokonce i zákonem, nezaplatit jeden měsíc znamená stát se dlužníkem a platit příští měsíc 2×.

Ale kupodivu jsem tu dokázal najít 5,20 eura měsíční úsporu. Až doteď jsem si totiž myslel, že je logické brát elektřinu od elektráren a plyn od plynáren. Není tomu tak! Na webu jsem zjistil, že jak jeden, tak i druhý dodavatel nabízí obojí, a že když si to vezmete jen od jednoho z nich, získáte (pravděpodobně) z konkurenčních důvodů nějakou tu „množstevní slevu“.

Takže jsem nechal oba podniky spočítat, jakou by mi tedy nabídli cenu, když bych k nim přešel. A protože elektrárny vyšly o něco výhodněji, dali jsme plynárnám výpověď a plyn teď bereme od stejného dodavatele, jako elektřinu. Roční úspora na zálohách tak vyjde na 62,40 eura. A pro orientaci - ta suma odpovídá přibližně jednomu běžnému týdennímu rodinnému nákupu.

Z dřívějška máme společnou malou bankovní půjčku, vzatou na dokončení rekonstrukce našeho bytu, která má, tak jako každý úvěr, předepsanou povinnou měsíční splátku. Naštěstí nic katastrofálního. Tak ta se platit musí taky, pro banku je rozdíl mezi „veleváženým klientem“ a „sprostým dlužníkem“ vždy jen několik dní omeškání pravidelné splátky. Holá realita.

Banka sice umožňuje podat si žádost o dočasné přerušení splácení (a lze to udělat až na dobu šesti měsíců), jenomže neušetří se tím nic - sice nesplácíte, ale úroky z úvěru trvale narůstají. A protože naše příjmy i v současné době umožňují pravidelné splátky, nechali jsme úvěr běžet dál.

K životu, k hledání práce, k práci samotné i k odpočinku potřebujeme nutně internet a telefony, v tomhle balíčku je tedy i zbytná televize. Ale tady už se také ušetřit nedá - kdysi, už před několika lety, jsem si s volbou samotného operátora, s nastavením a s cenou balíčku pořádně pohrál, platíme jen za to, co skutečně používáme a vždycky jednou za dva roky, když chce operátor prodloužit naši vázanost, s nimi úspěšně sehraju komedii, že tedy jo, že u nich na ty další dva roky rád zůstanu, ovšem za podmínky, že mi nebudou upravovat (čti zvyšovat) cenu. Zatím mi to prochází, vždycky jsem dostal neveřejnou retenční nabídku, takže cenu za všechno máme už od roku 2019 úplně stejnou a neměnnou.

Za mně by se tedy dalo ušetřit úplným vyhozením televize, já se na ni nedívám vůbec, můj průměr je doopravdy NULA hodin ročně, ale manželce a dcerce to nemůžu udělat, různé telenovely a seriály běží přece jen pravidelně a obě je také pravidelně sledují.

Inu, když je nám oběma o dost více než 55 let, nějaké ty léky už nutně potřebujeme. Tu na tlak, tu na cukrovku, tu na nějakou jinou akutní bolístku. Nikdo mi sice nevymluví názor, že tohle všechno by mělo být hrazeno z drahého a povinného zdravotního pojištění, které jsme si oba celý život platili, trpká pravda je ale ta, že tomu tak není. A tak pravidelně každý měsíc doplácíme kolem 40 eur na léky, předepisované nám našimi lékaři a další peníze vydáme především pro mou ženu na nutné zákroky zubního lékaře.

V dosahu našeho bytu máme dvě velké lékárny (sítě Dr. Max a Benu). U obou sítí jsme se všichni stali členy jejich věrnostního programu, využíváme naplno zákaznické kartičky, slevy v aplikacích na telefonu, narozeninové slevy (ono se to nezdá, ale jsme doma tři, každý máme svoji kartičku, každý máme narozeniny někdy jindy, a tak když mám narozky například já, a Dr.Max mi nabídne „30% slevu na všechny jejich výrobky bez omezení množství“, jasně, že to využijeme a nakoupíme si tam potřebné léky na tři měsíce dopředu, než bude mít narozeniny zase dcerka). Měsíčně se tak dá ušetřit z rozpočtu řádově 20-30 eur (počítám s pravidelnými nákupy pro tři lidi).

Můžeme přitom na slovenské poměry mluvit o velikém štěstí, neboť po neuvěřitelném, opravdu heroickém výkonu a se zapojením snad všech známých, které máme, se nám podařilo zajistit si kvalitní lékaře ze všech oborů, které potřebujeme, a až na toho zubaře všichni spolupracují s naší zdravotní pojišťovnou a léčí nás tedy obvykle bez doplatků, nebo jen s opravdu minimálními částkami za nějaký ten nadstandard.

Sehnat si tady „na pojišťovnu“ zubaře reálně nelze. Ten poslední, kterého jsme měli, odešel do starobního důchodu bez náhrady ve svých 78 (!) letech, když už mu opravdu dělalo potíže stát u zubařského křesla. A svěřil se nám s tím, že snad 5 let hledal do své ordinace za sebe náhradu - a nenašel. Mladí doktoři nemají zájem.

A tak chodíme na zubní kliniku mladého lékaře, který vystudoval své řemeslo dokonce mimo území EU. Ano, je to blízko našeho bytu. Ano, je tam nádherné prostředí. Ano, pracují tam tři lékaři, tři sestry (ani jeden z nich není Slovák), a jedna recepční (ta Slovenka je). Ano, lékařská péče je - alespoň podle nás - téměř bezbolestná a na velmi vysoké odborné úrovni. Ano, můžeme se domlouvat na termínech ošetření, které nám vyhovují. Ovšem ceny jsou už na hraně, řekl bych už spíše mimo naše finanční možnosti. Za poslední dva roky jsme u zubaře nechali moje tři měsíční výplaty. A to se mi zdá fakt moc.

Jasně, abychom přežili, musíme mít co jíst. Abychom přežili jako civilizovaní lidé, musíme si také vyčistit zuby, umýt nádobí a občas něco vyprat. Také použít deodorant nebo mycí prostředek na podlahu. Takže jídlo a každodenní drogerie se kupovat musí.

Tady se ale ušetřit dá - a to dost. Jednak - v dosahu našeho bytu, tj. do 2 km vzdálenosti, jsou tři velké hypermarkety (Kaufland, Tesco a Lidl), a další tři menší sámošky potravin (Billa, Terno a Tesco-Expres). A také je tu jedno místo - trhoviště, kde celkem pravidelně místní farmáři prodávají své ovoce, zeleninu a třeba vajíčka.

Dříve jsem nad tím nepřemýšlel, a téměř všechno jsem chodil nakupovat do Kauflandu - mám ho nejblíž, vchod do prodejny je 180 metrů od našeho bytu. Když doma došlo mléko, skočil jsem tam prostě jen tak pro tři krabice, a bylo.

Momentálně mám na mobilu nainstalované nákupní aplikace všech těchto obchodů. A než se vydám na nákup, věnuji 30 minut tomu, že ty aplikace všechny prohlédnu a nastuduji. (Já jsem nezaměstnaný, moje žena je už dokonce v důchodu, čas na to máme).

Každý z těchto obchodů má v aplikaci občas kupón typu „sleva 3,- eura při nákupu nad 30,- eur“. A podobně. Tak tyhle kupóny využíváme. Nákup „nad 30,- eur“ pro mně znamená vzít kalkulačku, a nakoupit za orientačně 30,80 eura. Takže podmínku obchodu splním, současně sleva pro mne znamená 10% z nákupu. Navíc, pokud ten samý obchod má v aplikaci kupóny například „sleva 30% na salám ten a ten při nákupu výrobku za cenu nad 2,- eura“, nebo „2+1 krabice mléka zdarma“, nebo „sleva 0,80 eura při nákupu jogurtu toho a toho“, pak u výrobků, o kterých vím, že je sníme, se využijí i tyto kupóny.

Pokud je ta sleva atraktivní (např. 2+1 mléka zdarma, tj. vlastně sleva 33,3%), ale dá se použít jenom 1×, potom kupón zmizí, beze všeho v rámci jednoho nákupu nakoupím opět třikrát (na aplikaci mojí, mé manželky a mé dcerky), a doma se tak objeví devět krabic kvalitního mléka za cenu šesti. Pro vysvětlení - dohodli jsme se, že budeme kupovat jen ty výrobky, které jsme kupovali dřív, kvalitní, dobré, osvědčené - prostě pokud dá obchod slevu na šunt, nekupuji to, nezajímá mě.

Pokud se obchody ve slevách předhánějí (a to je dost často), jeden má slevu na máslo, druhý na Kofolu, třetí na vepřové maso, potom si vezmu velké nákupní tašky a ty obchody si prostě objedu všechny tři. Jdu buď pěšky (v rámci „povinného“ cvičení a hubnutí), nebo jedu MHD (relativně zdarma, celoroční „šalinkartu“ pochopitelně mám), nebo, když má nákup obsahovat třeba těžký kartón minerálek, cukr, brambory, mléko jedu i autem, mám spočítané, že i to se vyplatí.

A například do našeho Kauflandu se vyplatí zajít se čas od času podívat takových 30-40 minut před zavírací dobou, to tam obvykle vyhodí fakt velké slevy například na pečivo, na krájené sýry a salámy, na jogurty… a když vím, že to, co nakoupím, spotřebujeme hned zítra, potom je to OK.

Mimo slevy už nenakupuji obvykle téměř nic, nebo skutečně jen to, co naprosto nezbytně ihned potřebujeme a nelze na to čekat. A i tak jen v množství nezbytně nutném.

Mno a doma se holt potom vaří podle toho, co je zrovna ve spížce. Víťa sehnal na trhu levně brambory? OK - příloha k obědu budou právě teď zrovna brambory. A když mají být i několik dní po sobě, umí si s tím manželka poradit - jednou jsou vařené, podruhé pečené, potřetí ve formě bramborové kaše, počtvrté jako bramboráky (mňam).

Spočítal jsem si, že nákupy prováděné tímto způsobem mně sice stojí o dost více času (zhruba tak +2 hodiny každý týden), ale jak už jsem řekl, jako momentálně nezaměstnaný ten čas mám. A spočítaná úspora oproti nakupování „předtím“ je zhruba 200,- eur (pro Čechy : orientačně 5.000,- korun) každý měsíc. (Opět - počítáno je na běžné nákupy pro tříčlennou rodinu s jedním domácím mazlíčkem - kočičkou).

Je fakt, že doma připravené, uvařené jídlo vychází z hlediska nákladů asi nejvýhodněji. Ale znáte to… ne každý den se někomu z nás chce vařit. Je třeba moc teplo, máme jiné cíle a úkoly - ovšem teplý oběd si každý rád dá, že ano?

Pro tyto účely jsem objevil v google obchodě aplikaci MUNCH (a věřím, že mi Seznam neutrhne hlavu, když jí tady udělám maličkou reklamu). Aplikace je dílem českých studentů, původně se jmenovala Nesnězeno.cz. Dnes se ovšem spojili do větší korporace, své služby nabízejí v ČR, SR, v Polsku, v Maďarsku a nevím, kde všude ještě, tak přijali ten mezinárodní a nic neříkající název.

Principem je to, že spousta restaurací vaří každý den meníčka k obědu, ale ne vždycky to umí kuchař přesně odhadnout a ne vždycky se všechna ta meníčka prodají a sní. A pak nastane problém - z hlediska hygienických a jiných předpisů se zase ne všechno smí skladovat do zítra, a tak se holt někdy velmi dobré, cenné a kvalitní jídlo raději vyhodí, než by majitel riskoval konflikt s hygienou.

A právě tady se rozhodl pomáhat MUNCH - když restauraci nějaké to denní menu zbyde, nabídne ho přes tuto aplikaci k „běžnému“ prodeji, ovšem se slevou 50-70% z běžné prodejní ceny. Jídlo se pak už většinou prodá, a restauraci to pokryje alespoň výrobní náklady, když už ne zisk.

Já tedy ráno v devět, v deset zapnu počítač, a mrknu se na denní menu těch pěti restaurací, které v dostupném okruhu kolem mně tuto aplikaci využívají. Společně s manželkou a dcerkou si vybereme z komplexní nabídky těch meníček, z které restaurace máme největší šanci, že ať jim zbyde cokoliv, bude nám to chutnat. A potom si přes aplikaci objednám a zaplatím tři kompletní jídla - polévky a obědy.

Běžná porce denního menu v běžné restauraci tady v Bratislavě stojí tak 7 - 9 eur, tři obědy by nás tedy vyšly na 21 - 27 eur. A to bychom si v té restauraci zpravidla dali i něco na pití, takže alespoň 25,- eur bychom tam ve třech (včetně tringeltu) nechali.

Jenže tři obědy dohromady přes aplikaci MUNCH stojí v té nejlevnější restauraci v okolí 11,25 eura, v té nejdražší pak rovných 15,- eur. Takže si je objednáme, zaplatíme, koupíme přes appku - a ke konci výdeje meníček, obvykle tak mezi 13:00 až 14:00 hodin, si je buď zajdeme do restaurace sníst, nebo tam zajedu, abych nám je odnesl domů (obaly na jídlo jsou už v ceně).

Ve většině restaurací (přesně čtyři z těch pěti v okolí) se ke mně chovají tak, že na rovinu řeknou „zbylo nám kuře s rýží nebo smažený květák s bramborem, k obojímu bude rajská polévka. Co si dáte?“ A výběr nechají na nás. Ta poslední pátá restaurace se chová tak, že se neptá, a přímo nám zabalí tři porce jídel - někdy jsou všechny stejné, někdy je každé jiné. Záleží jen na kuchaři. A doma si potom už vybereme, na co má holt kdo zrovna chuť.

I když si nedáváme takový oběd každý den, i tady jsem měsíční úsporu spočítal minimálně na 100,- euro. Řečeno slovy legendárního Horsta Fuchse - „a to se vyplatí!“

Ano, i my jsme pohodlní, a ne všade chodíme pěšky nebo využijeme MHD. A tak je nutné si občas koupit nějaký ten benzín, olej, uhradit pravidelnou splátku pojištění. OK, tohle všechno také běží dál - i když i tady se šetří, například na letošek plánovaný nákup nových letních gum jsem odložil o rok, protože jako šofér jsem rozhodl, že ty stávající to holt ještě jednu sezónu vydrží. Howgh.

A také se auto musí spokojit s „obyčejným“ benzínem - dříve jsem pravidelně jezdíval tankovat k čerpací stanici Shell, autu jsem dopřával to speciální, dražší, aditivované palivo se spoustou přísad, a dostával za to hromady reklamních bodů, za které jsem pak měl třeba mytí auta nebo párek v rohlíku zdarma. Tak nějak mi nevadilo, že se jedná (alespoň z hlediska místního trhu) o dražší palivo. Pár centů na litru…

Dnes jsem v situaci, kdy to řeším, a tak jezdívám k menší místní, řekněme neznačkové pumpě. Je dokonce ještě blíž od domu, než původní Shellka. Ta nemá žádnou aplikaci a žádný věrnostní program, žádné body, zato ale jeden litr benzínu je o 0,22 eura levnější, než u Shellky. Plná nádrž mého auta - nejobvyklejší objem mého tankování - je 42 litrů. Úspora 9,24 eura na jedné nádrži už mi stojí za to, že věrnostní body holt momentálně nejsou. A auto mi obvykle umyje noční déšť, pokud snad ani ten nestačí, pak ho za 2,- eura velmi důkladně ostříkám tlakovou hadicí u místní ruční myčky.

Pro jistotu, a pro strýčka příhodu. Pokaždé, když mi přijde dávka v nezaměstnanosti, nebo mojí ženě důchod, nebo mojí dcerce plat, dáme hned každý 20,- euro do malého, kovového trezorku, který máme doma. Z trezorku se nevybírá - jenom po konzultaci v rodinné radě, kde případný výběr musíme odsouhlasit všichni. Je to rezerva pro náhlé situace, kdy by byl okamžitě třeba nějaký nepředvídatelný výdaj. Není to povinné, ale jsem přesvědčený, že se to může velmi hodit.

Obnoví se nejdříve měsíc, spíše dva, potom, co si najdu novou a věřím že rozumně placenou práci.

... protože fakt nejsem pohodlný a budižkničemu, i když jsem se to o sobě z některých diskusních příspěvků v původním článku dozvěděl. Někdy využiju svůj řidičský průkaz a něco / někoho / někam převážím, jindy využiju jen svoje ruce - byl jsem třeba stěhovat nábytek, uklízet bordel po jednom hudebním festivalu, tahat kabeláž na novou počítačovou síť nebo dva dny lepit slovenské štítky na zahraniční potraviny v jednom velkoskladu. Podobné nárazovky najdu většinou na facebooku, nebo na stránce jedné místní personální agentury.

Jedná se většinou o jednorázovou, nekvalifikovanou, obvykle manuální práci, na druhou stranu - vyloženě fyzicky se u toho nepředřu (není to kopání výkopů), a když za osmihodinovou šichtu přinesu domů obvykle 35 až 40 euro, vyplacených v čistém na ruku, nikdo se za to na mě doma nezlobí.

Co si o této finanční strategii myslíte vy? Těším se na diskusi…