Článek
Áááách jo. Vžijme se spolu do představ typického vysokoškoláka, čerstvého absolventa. Na jeho diplomu ještě pořádně neoschlo nově vepsané slovíčko „inženýr“, diplomka ještě pořád voní tou zvláštní vůní, jako když knížka právě opustí tiskárnu, ale tomu klukovi (nebo té slečně, to je jedno) právě ode dneška začíná patřit svět.
Je konec vyčerpávajícím přednáškám. Je konec brigád v McDonaldu nebo na poště! Měl by být konec i s bydlením u maminky nebo na internátu.
Čerstvý absolvent chce novou a perfektní práci, logicky taky špičkově ohodnocenou, chce vlastní byt, chce cestovat po světě, chce auto, lásku a efektní horské kolo, plazmovou televizi a možná i psa čaučau. To všechno, jak jinak, nejlíp hned teď.
Lásku si už opatřil, chodí s Jiřinkou, která právě také dostudovala prestižní FF UK, řekněme obor Etnologie a kulturní antropologie.
Tož pojďme tedy, gentlemansky, začít tou slečnou.
Šlupka mezi oči z jejího pohledu přichází bohužel velmi brzy. Manažerské pozice ve firmách blokují důchodci, kteří už jsou přece za zenitem, tak co tady ještě otravují, pracovní pozice ve vystudovaném oboru kulturní antropologie jsou v celých Čechách i na Moravě dohromady reálně jenom tři, a ty jsou, jak na potvoru, všechny obsazené, a tak mladá paní inženýrka skončí, když má trošku štěstí, v Bille za pokladnou. Pokud se dobře naučí 1.000 x za den odříkat větu „Billa kartičku máte?“, může počítat s nástupní mzdou, řekněme, no, tady v Brně, s pár hodinami přesčasů… budu grand, 27.000 korun.
Její kluk ze strojárny se také nějak nemůže chytit, a tak ještě pár měsíců vydrží v tom McDonaldu, ostatně, přesný postup výroby hamburgru zná dokonale a na okurku už nezapomíná. Když občas zaskočí na sobotní noční brigádu do mlékárny, a po večerech opraví někomu z kamarádů počítač, přinese domů, řekněme, v dobrém měsíci dohromady i 30.000 korun.
Teď si představte situaci, že tihle dva přijdou ke mně do kanceláře finančního poradce (dělával jsem tuto práci poctivě 22 let), drží se za ruku, v očích mají zaláskované jiskřičky, a nesou si fotku panelového bytu na sídlišti v Juliánově. Pane poradce, tohle bychom si chtěli koupit.
Mrknu na fotku, a je mi jasné, že cena tohohle bytu se pod 5.600.000 korun určitě nedostane, spíš ještě tak o 100-200 tisíc víc. „Hmmm, kolik na to máte našetřené?“, ptám se.
Mladičký pár jsem evidentně zaskočil. „Niiiicc, to se musí?“. No, abych nekecal, nakonec se ukáže, že slečně rodiče našetřili celkem 124.000 korun na stavebním spoření, a že už se to dá vybrat i se státní podporou. Nebo si z toho vzít doplňkový řádný úvěr k té hypotéce. Slušný základ do života, že jo.
Pozeptám se na příjmy, na počítači ani nezapínám kalkulačku, a hlásím sumu, potřebnou na splátku hypotéky a nutného dofinancovávacího úvěru z toho stavebka. Při fixaci na 3 roky dostanou sazbu řekněme 5,29%. Jenže to celé se bude platit bratru nějakých 30 let. Rozumíte tomu, že je vám dnes 26 let, a že poslední splátka bude ve věku 56 let?
Pokud ty jiskřičky ještě nezhasly, doplňuji k tomu, že bude třeba platit ještě fond oprav, topení, vodu, elektřinu a plyn. Telefon, domovní daň, povinné pojištění k hypotéce. Poplatek za odpad, za televizi a rádio.
Plus je nutno pořídit alespoň základy do bytu - kuchyňská linka už tam je, tak ještě dvě matrace (na zem, aby bylo kde spát), jednu skříň, jeden stůl, dvě židle. Lednička a pračka by byly taky docela fajn. Ale uznávám, prát se dá zatím i u rodičů.
A jakpak to bude, když by mladá paní šla, úplně náhodou, třeba na mateřskou?
Vysoká škola teoretická právě skončila, následuje vysoká škola života. Prozatím jen první ročník. Ti dva se chytnou za ruku, a odhodlaně tvrdí „zvládneme to“. Mno jo, proč ne. Třikrát zopakuji, kolik jim bude měsíčně zbývat. Pokud jsou s tím OK, dáme se do hypotéčního úvěru. Je to ostatně moje práce.
Když v rámci zpracování nabídnu, že jim dám do smlouvy ZDARMA několik větiček o tom, jak by to teoreticky bylo, kdyby spolu snad nevydrželi, jiskřičky v očích naberou novou intenzitu. To nemusíte, my dva se totiž nikdy nerozejdeme. OK, beru na vědomí.
Ve škole života se teď posuneme k bakalářské zkoušce, ta je, jak známo, zhruba za tři roky. Šest semestrů uteče jako voda, a ti dva se mi v kanceláři objeví znovu. Je zatraceně fajn, že ještě přišli spolu, a že spolu i mluví, i když už se nedrží za ruku a jiskřičky už taky nikde nevidím. „Pane, nejde nám to spolu, měl jste pravdu, rozcházíme se. Ale co s tím bytem, ani jeden z nás ho samostatně neutáhneme…“
Mnoo, protože přišli oba, pomohu rád, jsem přece kouzelný dědeček.
Malér je, když přijde jenom jeden, a smutně prohlásí něco ve smyslu „… s tím debilem se už nedá mluvit…“. Ještě větší malér je, když nepřijde ani jeden, a telefonem se ohlásí advokát jedné ze znesvářených stran. Tam už kouzla a čáry moc nepomáhají, to už je na Nobelovu cenu za diplomacii. Ale zatím jsem i tak vyřešil všechno, i když někdy za dva měsíce, jindy třeba i za tři roky. Jenom s tou nobelovkou si na mně ještě nikdo nevzpomněl.
Ještě mám psát další věty o tom, nač si mají vysokoškoláci dávat pozor? Neboť pár skutečných, reálných příběhů v rukávu ještě mám… Napište mi do diskuse.
