Jak mě Američani vzali do hotelu určeného především pro seznamování lidí

Inu, vše začalo tak, že jsem byl jako šofér autobusu vyslán na třídenní služební cestu se skupinou zahraničních inženýrů - Američanů, kteří přiletěli do Evropy speciálně kvůli tomu, aby si tu prohlédli dvě velmi podobné továrny s velmi podobným sortimentem, tu první na Slovensku, tu druhou v Rakousku.

První den cesty jsem svou skupinu vyzvedl na letišti a dojeli jsme do slovenských Nových Zámkov, kde byla ta první továrna. Americké skupiny vozím moc rád, jsou to velmi otevření lidé, s ničím nedělají žádné tajnosti a o svého šoféra se vždycky perfektně postarají - prostě šofér autobusu má automaticky nárok na tytéž služby, co mají oni. Takže - „jdeme si prohlédnout továrnu na výrobu pomůcek pro invalidy, bude to trvat několik hodin, jdeš s námi?“

Na výběr jsem měl buďto 5 hodin sedět v autobusu na parkovišti a číst si knížku, nebo si zajít na bezplatnou exkurzi i s obědem a s občerstvením někam, kam se jen tak nepodívám, takže bylo rozhodnuto.

Prošli jsme továrnu i s odborným výkladem, Amíci se postarali o občerstvení, večer jsme skončili na hotelu.

Druhý den jsme odtud vyrazili na dálkový přesun až na druhou stranu Rakouska, téměř až k českým hranicím, tam se nacházela ta druhá továrna, kterou si skupina chtěla prohlédnout. Jenže po odjezdu z továrny jsem měl skupinu dopravit do hotelu, a tam moje cesta měla končit - v pokynech od šéfa jsem měl napsáno „… a odtud se vrátíš prázdným autobusem do Bratislavy“.

To se ovšem inženýři zděsili - a zítra ráno nás zpátky na letiště do Vídně doveze kdo??? Po několika telefonátech na všechny možné strany vyšlo najevo, že jejich šéf kdesi v dalekém zahraničí udělal chybu - cestu z toho druhého hotelu zpět na letiště už neobjednal, ani nezaplatil.

Můj nadřízený rozhodl, že pokud mi to nevadí, mám se skupinou přespat i tu další noc, a když mi zajistí ubytování (jako šofér mám podle smlouvy nárok na nárok na jednolůžkový pokoj v hotelu minimálního standardu tři hvězdičky se snídaní) a doplatí v hotovosti za těch pár hodin a kilometrů v autobusu navíc, můžu i tuhle zakázku zrealizovat.

Skupina to vzala v pohodě - přes internet mi objednali ubytování v tom samém hotelu, co měli rezervaci i oni, doplatili požadované peníze - a já jen o přestávce z dálničního odpočívadla musel zavolat Gitce, že se k ní do tepla k domácímu krbu vrátím neplánovaně až o jeden den později.

Jenže o té samé pauze jsem se také mrknul i na internet - ubytování bylo v horském hotelu Aviva, který má slogan „we make friend“ - a na jeho internetových stránkách se dočtete, že v ideálním případě se do hotelu přijedete ubytovat sami - a odjedete rovnou s novým přítelem či přítelkyní. Hmmm…

Přijeli jsme až dost večer, a vyrazili jsme na recepci se ubytovat. Teprve až u recepčního jsem zjistil, že moji cestující za můj pokoj bez mrknutí oka zaplatili 321 eur (pro kamarády z ČR - cca 8.000 CZK) , a že ta cena kromě „povinné“ snídaně zahrnuje i večeři, na kterou mne „jen tak“ pozvali, asi jako poděkování za to, že tady s nimi zůstanu.

Už cestou od recepce směrem k výtahu mne anglicky oslovila žena, řekněme cca 80+, u které to první, co mi naskočilo v hlavě, byly verše z Erbenovy Polednice : „Malá, snědá, tváře divé, bez plachetky osoba. Bez berličky, hnáty křivé, hlas vichřice podoba!“ K tomu navíc tuna křiklavé červené rtěnky na ústech a pudrem pečlivě přelíčené kruhy pod očima. Fotku jsem pro Vás bohužel nepořídil, takže se musíte spokojit jen s mým slovním popisem, kamarádi.

A že prý, jestli teď půjdu na večeři, a jestli bych se potom nešel spolu s ní vykoupat do hotelového bazénu.

Po bleskovém vyhodnocení situace jsem preventivně raději zapřel, že jakž-takž ovládám i angličtinu, a ženě jsem raději odpověděl česky. Nabídl jsem pro komunikaci češtinu, slovenštinu, ruštinu, španělštinu a esperanto, chlubíc se, jako chlap, tím, kolik jazyků ovládám, a zároveň pevně doufajíc, že žena ani jednomu z nabídnutých jazyků neporozumí. Můj tip vyšel, dáma uměla jen anglicky nebo německy, a tak jsme se s pokrčením ramen s úsměvem rozešli - ony se vztahy špatně navazují v situaci, kdy nemáte společnou řeč. Definitivně jsem si zhluboka oddechl, až se za mnou nehlučně uzavřely dveře výtahu a dáma se ani nepokusila nastoupit dovnitř. Ufff.

Ve čtvrtém patře mě čekal moc pěkně zařízený hotelový pokoj. Vychytávka hotelu, se kterou jsem se doposud nikde jinde nesetkal - po otevření dveří a zasunutí hotelové karty do spouštěče elektřiny se celý pokoj - opravdu všechna světla automaticky rozsvítila, spustila se tichounká reprodukovaná hudba a naskočila i televizní obrazovka s představením hotelu a s uvítacím sloganem „Herzlich wilkommen Herr Pokorny“, i malá lampička u postele, i osvětlení koupelny - prostě fakt všechno. Mohl jsem si tak prohlédnout pokoj v celé jeho kráse, a pak teprve jsem mohl ručně pozhasínat to, co nepotřebuji.

Že je hotel primárně určený k seznamování jsem si uvědomil také potom, co jsem zjistil, že mám sice formálně jednolůžkový pokoj, ale postel je ve skutečnosti dostatečně široká pro pohodlné přespání dvou osob, už na posteli jsou „v základu“ hned dva polštáře a druhá povlečená peřina se na mne zubí hned po otevření skříně.

Stěna mezi obývákem a koupelkou je z čistého a zcela průhledného skla a člověk ležící na posteli v obýváku tak může beze studu pokojně sledovat sprchující se osobu v koupelně, což by případnému rychloseznámení zcela jistě mohlo napomoci. (Kdyby snad byl v koupelně puritán, má možnost dálkovým ovládáním zatáhnout zcela neprodyšné žaluzie, a výhled na sebe tak zakázat).

Hurá do jídelny na večeři. V obrovské, prostorné jídelně je spousta stolů, většinou cca po osmi lidech. Je tu ale také „na place“ spousta číšníků a servírek, kteří Vás ihned po vstupu nenápadně „odchytí“ a směrují vás ke stolu tak, aby u jednoho stolu seděl přibližně stejný počet mužů i žen přibližně podobného věku. Navíc se dámy, vedle které vás usadí, nemusíte ptát, zda „je tu volno“ a zda „si můžete přisednout“ - použijete prostě židličku, ke které vás usměvavá servírka sama dovede a ukáže, že „tady sedíte vy“. Pro případné seznámení se s někým u stolu zcela jistě ideální stav.

Na tuhle zvyklost narazila i moje skupina inženýrů, protože to byli všechno muži - nikdo z personálu nevnímal, že jsou vlastně ucelená skupina osob, kteří by chtěli (asi) jeden stůl pro sebe. Personál je nenuceně rozsadil po celé jídelně, ke stolům tak, aby +/- splňovali pravidlo, o kterém píšu výše.

Samozřejmě, pokud přijdete už v páru, usadí vás do zadní části jídelny, kde jsou stoly o trošku menší, a kde už můžete v klidu nerušeně konverzovat jen se svou manželkou.

Uprostřed jídelny byl rozměrný bufet, na kterém bylo vyskládáno opravdu od výmyslu světa vše, z čeho šel udělat zdravý ovocno-zeleninový salát. Vzhledem k tomu, že tam nebylo nic jiného (žádná teplá jídla, žádné polévky…), domníval jsem se nejprve, že právě asi tato zelenina bude k večeři, a nabral jsem si docela plný talířek.

Jenže když jsem došel ke stolu a viděl tam ten naskládaný počet příborů, něco mi tu nehrálo - tohle všechno jistě nebude jen na zeleninu. A tak se holt nechám překvapit…

Jídelní lístek tu sice byl, ovšem v němčině, a to je jazyk, kterým doopravdy nevládnu - znám jen pár, většinou obchodních slovíček, ještě z doby, kdy jsem pracoval jako operátor na zákaznické lince Tchiba. Vím tedy, jak se německy řekne třeba zásilka, faktura, poškozený balík nebo třeba vedoucí prodejny, ale tuhle slovní zásobu tady jen těžko použiju.

Zeptal jsem se tedy (podle mně anglicky) prvního číšníka, zda by mi nepřinesl jídelní lístek v angličtině.

Ten dobrý muž si mě vyslechl, a potom se docela bez obav česky zeptal, zda nechci lístek rovnou v českém jazyce. Vykulil jsem oči a ptám se asi hodně překvapeně, jak proboha zjistil, že jsem Čech. Vrchní se jen pousmál a povídá „Hele, já jsem Péťa z Českých Budějovic. A z přízvuku vaší angličtiny se dá ta původní čeština vytušit.“ Mno jo, tak asi jo.

Nakonec mi německý lístek nechal, ale všechno mi z něj poctivě odpřekládal, a dokonce i (velmi dobře) doporučil, co si z toho všeho mám vybrat. Dal jsem na jeho rady a doopravdy jsem si tak pochutnal.

Článek rozhodně nemá sloužit jako propagace hotelu, je to spíš popis neobvyklého zážitku, a tak vás nebudu unavovat snímky všech jídel, která jsem v hotelu dostal. Tohle je jen ukázka servírování - chod číslo dva, tatarský biftek. V hotelu se ovšem neservíruje klasicky s topinkou, jako u nás, ale s uzeným chlebem".

Jedním z doporučení číšníka pana Petra byl i tip na speciální pivo. Chtěl jsem si dát klasický Pilsner Urquell, ale Péťa mi poradil, že ten si můžu dát všude. Ať prý si dám místní, hotelové pivo Aviva, je výborné a nikde jinde ho neochutnám, mimo hotel se prý nikde neprodává. Tak jo. A pivo bylo jako křen, vypil jsem hned dvě, víc nemůžu, protože zítra ráno zase řídím autobus přes celé Rakousko do Vídně.

Ráno jsem se ještě porozhlédl z mého balkonu, aby mě oslovil tento výhled. Předpokládám, že v létě to bude celé ještě zelenější a nádhernější.

Po snídani jdu na recepci zaplatit ty dvě piva, to je to jediné, co jsem formálně neměl v ceně ubytování. Od pana recepčního se ale dozvídám, že tu žádný dluh nemám, ty dvě piva účtovaná na pokoj 428 už někdo zaplatil. Nechápavě se ptám, kdo by mi zaplatil dvě piva, recepční čučí do počítače a hlásí mi „platil to nějaký pán, kartou“.

Aha. Až mí inženýři nastoupí do autobusu, po ranním pozdravu jim poděkuji za velmi pěkné ubytování, za jídlo i za ta dvě piva. Všichni se smějí, je mi jasné, že to zaplatili také oni, ale nikdo konkrétní se k tomu nepřiznal.

Inu, takhle si představuji péči o řidiče skupiny. Sem tam se někdy taková vděčná posádka objeví, spíše to bývá u zahraničních cestujících než u Slováků, ale standardem to ještě zdaleka není.