Článek
Opět jsem se dostal k jednodenní pracovní brigádě jako šofér autobusu, a tak nadešel pracovní páteček. Budík mi tentokrát měl zazvonit ve 03:15, ale disciplinovaně jsem se sám od sebe vzbudil úúúž o 10 minut dřív, takže jsem ho típnul a alespoň nevzbudil svou ženu Gitku.
Dva rohlíky s paštikou k snídani, uvařit si termosku čaje a o něco menší druhou termosku kávy do tašky, k tomu sváču na celý den, co mi manželka už dopředu večer připravila. Protože je fakt hodně zima, tak po vzoru Limonádového Joea si obléci nejprve „jégrovo teplé spodní prádlo“, na to tedy ještě i hezkou košili, džíny, a tak dál.
Starý - ale funkční. STK to má, zimní gumy taky, veledůležité topení uvnitř funguje, uvnitř je ale všechno manuální, žádná automatika. Zvyknu si. Do Chorvatska a zpátky ještě dojede. Maximální kapacita jeden šofér, jeden průvodce, dvacet cestujících. V reálu jenom šestnáct. Vzadu zavěšená přídavná skříň na zavazadla, využitá fakt do posledního milimetru. Co se nevešlo tam, je pod sedadly, nad sedadly nebo v chodbičce.
Pár minut po čtvrté už sedím za volantem tohoto autobusu, a vezu slovenský juniorský karatistický tým na mezinárodní závody do Chorvatska. Kluci i holky si potřebují před závodem oddychnout, a tak si sklápějí sedadla, dělají si maximální pohodlí, jaké jen autobus umožňuje, vybalují cestovní nafukovací polštáře a deky a vesměs skoro všichni okamžitě, dalo by se říci jako na povel, spí.
Trenér a vedoucí zájezdu mě požádal, abych topení nastavil na 23°, že prý je to tak ideální. Nooo… topení tady má vlevo modré a vpravo červené pole, mezi tím je jedna posuvná páčka, přesné stupně Celsia se tu ještě nastavit nedají. Ještě můžu nastavit intenzitu větráku a nasměrovat ho nahoru, do středu nebo dolů. Žádnou dvouzónovou klimošku tenhle autobus - dědeček nemá. Ale +/- to jistě trefíme.
Bylo mi původně řečeno že jedeme do Zagrebu, ale nakonec se z toho vyklubala sportovní hala v miniměstečku Samobor, což je takové hodně vzdálené „předměstí“ Zagrebu, bratru 28 kilometrů.
Mno nic, karatisty jsem vyložil, a teď tu mám až do 21:00 čas, to je podle trenéra prý úplně nejdřívější termín, kdy (možná) vyrazíme zase nazpět k domovu. Spíše ale mám počítat s tím, že se vyjede o něco později. Trenér týmu hodně věří, a myslí si, že někteří závodníci mají reálné šance i na medaile. A čím dál v soutěži alespoň jeden jediný z nich postoupí, tím později se logicky vyrazí k domovu.
Naštěstí jedno z parkovišť u sportovní haly je vyhrazené pro autobusy sportovních týmů, a stání je tu zdarma. Stojí tu vůz z České republiky, z Německa, z Polska, Slovinci dokonce přijeli superluxusním patrovým Neoplanem, jsou tu ale i Srbové a několik osobních vozů chorvatských. Nutno poznamenat, že většina národních týmů zvolila větší a luxusnější autobusy, vůz podobný tomu našemu mají jenom Maďaři. Ale snad to nebude na škodu.
Tož jsem náš autobus zamknul, klíče pro jistotu nechal u trenéra, vzali jsme si jeden na druhého telefonní číslo, a vyrazil jsem prozkoumávat město, o jehož existenci jsem doposud, přiznávám, neměl ani tušení.
Proti je ovšem nekompromisně počasí - je tu minus 1°C, pofukuje studený vítr a sněží.
Inu, když jsem dost vymrzl, koupil jsem si „povinnou vstupenku“ do tepla, do kavárny, a vydržel tam sedět téměř hodinu. V mém případě se jednalo o horkou bílou čokoládu, čokoládový cheescake a sklenku vody.
Člověk by řekl „normální panelák“, že jo? Jenže něco mi tady nesedí - kolik paneláků u nás mívá nařezané a připravené dřevo na zimu přímo pod balkónem?
Trh zeleniny funguje i v zimě. Nic pro mne, ale vzpomínám na Gitku, ta by se tu určitě moc ráda procházela mezi stánečky. A to ještě v záběru není vidět, že hned vedle zeleniny byly i stánky s oblečením
K pronájmu, nebo rovnou i na prodej, je tu velmi mnoho domů.
Samobor je maličké městečko, ale, když to tak řeknu, bohužel ničím významné.
K moři je to odsud ještě pěkně daleko, ostatně z Bratislavy to sem bylo jen 367 kilometrů, a když už do chorvatského vnitrozemí zajedou turisté, je velmi pravděpodobné, že skončí spíše ve 28 kilometrů vzdáleném velikém a známém Zagrebu, než že nasměrují své kroky právě sem.
A tak je tu strašně mnoho nemovitostí, které jsou buď přímo na prodej, nebo se v nich nabízejí alespoň prostory k pronájmu. Tohle je jen jeden z (odhadem) padesáti domků, na kterých jsem viděl ceduli „prodaje sa“ nebo „za najam“.
Tohle je tak zvaná Wagnerova vila - mimochodem, chorvatská národní kulturní památka první kategorie…
Toto je „Wagnerova vila“, místo, které má úžasný příběh, bohužel se smutným koncem. Přivedla mne sem jedna keška, jinak bych místo asi neobjevil.
Pozemek koupil v roce 1878 krajinský vojenský důstojník Wagner, který si na něm postavil velikou reprezentační vilu a okolo ní vybudoval významné arboretum o velikosti 8.000 metrů čtverečních.
Vila byla obyvatelná prý už v roce 1891, kdy fungovalo celé přízemí, i když stavba byla úplně dokončena až v roce 1908 přístavbou druhého patra.
Za druhé světové války ovšem celá Wagnerova rodina vymřela, a vila tu od té doby jen chátrá a chátrá. Rekonstrukce, o kterou se prý mnoho let po válce snažil jeden z místních obyvatel kvůli nedostatku peněz nevyšla. Vila tak dnes „patří“ narkomanům, bezdomovcům, sprejerům a krysám.
Arboretum kolem ní je prý chorvatským státem chráněno jako dílo nádherné parkové architektury, i když to tak dnes, bohužel, nevypadá. Z rostlinného fondu parku jsou významné dva mamutí stromy (sekvoje) a jeden strom Ginkgo biloba. Dokonce i sama vila má prý statut národní kulturní památky první kategorie, ovšem peníze na její opravu neustále nejsou. Něco mi to, mám dojem, připomíná…
To víte, že jsem se pokusil o urbex, a vilu jsem navštívil i zevnitř. Času jsem na to měl dost. Na snímku je hlavní schodiště z přízemí do prvního patra.
Ve vile jsou obrovské místnosti, spousta světla a prostoru. Bohužel již žádný nábytek, železné předměty vytrhané a odnesené do sběru, cokoliv cenného je dávno ukradeno a odnešeno, dominují tu jen sprejerské malůvky, vlhko a plíseň.
O vybudování železnice se samoborští obyvatelé snažili už od poloviny devatenáctého století, ovšem koleje byly vybudované a vlak po nich začal jezdit až v roce 1901, po souhlasu císaře Franze Josefa.
Vagóny na snímku stojí na původních železničních kolejích z roku 1901 a přesně tyhle dva vagóny po ní jezdily po trati mezi Zagrebem a Samoborem. Vlak prý jezdil rychlostí „až“ 20 kilometrů za hodinu. Jmenoval se stejně, jako dnešní dopravní podnik města, Samoborček.
Zelený je vagón první třídy, modrý vagón býval podstatně levnější třída druhá. Lokomotiva součástí vystaveného vlaku není, místo ní je tu jen krabice z dřevotřísky s jejím obrázkem, podle informační cedule prý snad v reálné velikosti skutečné lokomotivy.
Tohle je tedy interiér toho luxusnějšího vagónu první třídy. Nutno uznat, že tedy měl alespoň stěny a pravděpodobně i zasklená okna, na cestující tedy nefoukalo.
A to je vše. K večeru mi už byla taková zima, že jsem využil volné vstupenky do haly, kterou mi daroval trenér, a zalezl jsem si do hlediště. Karatisté mi snad prominou, ale našel jsem si tady to nejteplejší místečko, koupil jsem si teplé kafe, a asi na hodinku a půl jsem v podstatě zavřel oči. Oni můžou spát cestou zpátky v autobuse, kdežto mně čeká necelých 400 kilometrů za volantem nejprve po chorvatských, potom po maďarských a nakonec ještě po slovenských cestách. A docela jistě můžu počítat s tím, že to bude klouzat.
Domů nakonec vyjíždíme ve 22:30. Dokonce vybojovali i nějaké ty medaile, kluci šikovní (a holky šikovné). Odhaduji délku cesty, orientačně jim říkám, kdy přijedeme, cestou si dáme dvě povinné přestávky a hodinu před Bratislavou to ještě upřesňuji.
Trefil jsem se skoro na minutu přesně, v 04:50 vykládám tým u jejich sportovní haly v Bratislavě. Rodiče mladých sportovců musí být strašně obětaví - na každého člena týmu tu i v tuhle ranní dobu čeká vytopené auto s maminkou, tatínkem, nebo případně s oběma.
Autobus ještě odvezu do ružinovské garáže, podle dohody s jeho majitelem ho tam mám jenom zaparkovat, klíče nechat na dohodnutém místě, uklízet ani dotankovávat naftu jako brigádník naštěstí nemusím. Hlavně, že jsem dojel v pořádku. Že prý si to pan majitel přijde ráno uklidit sám.
V sobotu ráno pak jedu už jako cestující prázdnou ranní tramvají domů na opačnou stranu města, a hurá do postele pod teplou peřinku. Vstávat budu tak ve tři odpoledne. Snad.
