Jak vojáci s pistolemi hlídali roj divokých včel. A další zážitky z doby Covidu

Je velikonoční pondělí, 13.4.2020. Už ve 04:50 ráno mi zvoní budík. Mám deset minut na vyčůrání, umytí, oblečení, na to, abych si vzal ranní léky a klíče od auta. V 05:00 ještě stihnu „vyšlehat“ manželku a dceru, vždyť jsou přece velikonoce. Místo vajíčka ovšem dnes dostávám čokoládovou sušenku.

Povinnou roušku na pusu, kafe do termohrnečku, „ahoj“, a auto už ví, že pojedeme (téměř) každodenních 32 kilometrů do mé dočasné práce. Na silnicích takhle po ránu nikde nikdo, auta, která jsem potkal, bych mohl spočítat na prstech obou rukou. Jen na hranici okresů Bratislava a Pezinok stojí policejní hlídka s rozsvícenými majáky, ale moji Fordku už asi znají, nechávají mně projet prakticky bez povšimnutí.

Město Modra, Kostolná ulice, a na jejím konci areál střední školy. Normálně by tu měla probíhat výuka a bydlet by tady měli budoucí vinohradničtí odborníci, ale dnes není „normální“ doba.

Studenti jsou doma, škola je hermeticky uzavřena a internát slouží jako „krizová karanténní ubytovna v omezeném režimu“, tak se tady teď přesně jmenujeme, Hlavní vchod pro pěší neprojdete, cedulky „karanténa“ jsou opravdu všude.

Tady je budova, ve které je nyní ubytováno přesně XXX (povinná autocenzura) mužů a žen, kteří se vrátili domů z nejrůznějších koutů světa - máme tu lidi z blízké České republiky nebo z Rakouska, máme tu ale také lidi, kteří přiletěli z Nového Zélandu, z Grenady, z Thajska či z Japonska.

Každý z ubytovaných dostal svůj samostatný pokoj, pouze rodiny, které trávily i pobyt v zahraničí spolu, jsme samozřejmě nerozdělovali, a pokud o to požádali, mohou žít společně i tady.

Samo slovíčko „žít“ je ovšem hodně relativní, zákazů a příkazů, které provázejí místní život, je opravdu hodně. Na pokoji je postel, stůl, skříň, elektřina, záchod i sprcha. Takže NESMÍTE opustit pokoj. NIKDY nesmíte opustit pokoj. Za opuštění pokoje bez povolení služby hrozí pokuta až 1.659 Eur. Tedy zhruba 2 průměrné měsíční platy. Brrrrrrr.

Nesmíte se navštěvovat na pokojích. Nesmíte vycházet na balkony. Nesmí se tu kouřit a pít alkoholické nápoje. Není tu rádio, televize ani WiFi. Tedy - pokud máte vlastní telku, klidně se dívejte. Pokud máte vlastní počítač s připojením, klidně buďte i na internetu. Vaši příbuzní Vám mohou donést balík, který bude po zkontrolování policistou (zákaz alkoholu, drog a cigaret) a dobrovolnými hasiči v protichemickém obleku doručen až před dveře vašeho pokoje.

Vaše spojení se světem je telefonní číslo ke mně dolů na vrátnici. Cokoliv potřebujete, volejte. Udělám opravdu maximum možného, abych Vám vyhověl, věřte mi. Ale pustit na procházku Vás nemůžu.

„Děduško“ vrátný slouží právě v této kukani. Má tam telefon,s přímou provolbou na policisty a hasiče. Přímou linku na krizový štáb. Seznam všech ubytovaných s jejich kontakty a také s kontakty na jejich blízké osoby, protože… co kdyby něco. Knihu všech možných i nemožných přání našich dočasných hostů. Propisku, poznámkový blok. Klíče od všeho, co jen na internátu je. Svůj vlastní počítač, na kterém Vám teď píše tuhle reportáž.

Několik lahví různé desinfekce, krabici roušek a hygienických rukavic. Také rozhlas, kterým může v případě potřeby cokoliv vyhlásit „hromadně“, po celé budově. A jednu vzácnost - varnou konvici na kávu. Těch tady moc není, takže tu moji využívají i službu konající vojáci, hasiči a policisté. (A novinka - ode dneška přibyla i erární káva a jednorázové termohrnečky, takže se může vařit káva i našim hostům. To bude radosti, až to po snídani vyhlásím do rádia!)

Je 8:07 ráno, a do práce dorazily dvě dobrovolné hasičky ze stanice v bratislavské Rači. Holky jdou roznést snídaně na pokoje. Tedy… na pokoje… ony ten balíček položí na chodbu před dveřmi každého pokoje. Pak zaklepou, a odstoupí, aby si host mohl snídani převzít. Pro ty, kdo neslyšeli zaklepání, pak následně ještě vyhlásím kecafonem, že všichni mají za dveřmi snídani. A popřeju jim hezké velikonoce, v rámci možností.

Tak… je dopoledne, pojďme se zase podívat do krizového ubytovacího centra. Tohle je část partičky dobrovolných hasičů, kteří nám tady pomáhají - to právě oni mají na starost přímý kontakt s ubytovanými - a tak dělají „pošťáky“, chodí po internátu nahoru a dolů, nosí jídlo, kávu, odpadky, balíky, které sem přinesou příbuzní ubytovaných…, atd.

Kromě toho mají na starost desinfekci, bezpečnost, dokonce i protipožární ochranu (když už jsou to ti hasiči, že jo). A tak velmi děkujeme - bez nich by to nešlo.

Další skupina zabezpečovala příjem našich hostů - lidé přijeli na hranice SR, tam je převzala policejní eskorta, dopravila je až sem, a tady bylo nutno je přijmout, zaevidovat, přidělit pokoj a vybavit je vším, co jen potřebovali (a co jim stát byl ochoten poskytnout).

Přesto v době příjmu byli všichni tak unavení, že v podstatě přišli, padli do postele a usnuli - mnozí za sebou měli i více než 24-hodinovou cestu evakuačními letadly, celní i pasové formality, čekání na eskortu (klidně i mnoho hodin na hranicích), jízdu sem, podrobný osobní i zdravotní dotazník… inu, ne všechny návraty domů bývají jednoduché.

Tuhle fotku přidávám schválně na přání, protože už se mně asi čtyři lidé ptali, jak tu vypadá stravování. Nuže - zde máte snímek dvou běžných „večeřových“ balíčků. Chleba, rohlík, máslo, šunka, rajče, kousek bílé papriky, dvoulitrovka minerálky na osobu, na vyžádání i toaletní papír a mýdlo.

Tohle konkrétní jídlo dostali lidé po příjezdu sem. Bylo samozřejmě jednotné, všichni měli to stejné - nevěděli jsme v tom okamžiku, kolik osob sem krizový štáb pošle ani jsme netušili nic o jejich preferencích. Lidé to jídlo prostě dostali od státu zdarma.

A po roznesení mi na vrátnici zavolal jeden vegetarián a sprostě mi přes telefon vynadal, že z jídla musel odstraňovat salám (!!!!!). A vyhrožoval medializací a televizí JOJ a právníky… jsem sice do velké míry splachovací, ale tohle přece jen zamrzelo.

Dnes už máme přesné seznamy, víme, kdo je vegetarián a kdo má jaké jiné speciální požadavky, a kuchařky se snaží vyhovět opravdu komukoliv a s čímkoliv. Když člověk požádá, umíme (díky osobní iniciativě vedoucí naší školní jídelny) kromě běžného jídla připravit také vegetariánskou a bezlepkovou stravu. Stačí říct.

Následující fotka má svou sáhodlouhou historii a hovoří o tom, že člověk, když chce, je schopen vymyslet i cestu na Mars nebo i cokoliv ještě složitějšího.

Máme tu totiž rodinu, které běžná slovenská Nesco káva, kterou tu vaříme, příliš nechutná. Oni prostě mají raději bylinkový čaj, takový ten speciální, který mají ve svých zavazadlech, se kterými přijeli z Thajska. Mno jo, jenže čaj nemohou „jen tak“ poslat děduškovi vrátnému, aby jim ho připravil, a naopak, děduško jim nemůže jen tak na pokoj půjčit na pár minut varnou konvici. Jak tedy vlka nakrmit, aby koza zůstala celá?

Původní nápad byl, že jim nahoru pošlu po hasičích džbán plný teplé vody, ze kterého oni si čaj zalijí a džbán pak vrátí. Tohle ovšem narazilo na blbuvzdorné pokyny našich hygieniků z karantény - cokoliv, co doneseme ubytovaným hostům na pokoje, oni buď sní (jídlo, pití), nebo spotřebují jinak (roušky, mýdlo, toaleťák…), nebo to musí skončit v pytli na odpadky, který hosté hermeticky uzavřou, vyloží před dveře pokoje a následně ho hasiči ODNESOU rovnou do kontejneru a ten pak odjíždí přímo do spalovny. Takže když jim pošlu erární džbán, musí skončit právě v těch odpadcích - a tolik erárních džbánů tu zase nemáme, že jo.

A tak jsme přemýšleli, dumali a hloubali, až jsme vymysleli řešení hodné inženýrů dvacátého prvního století. Je to podobně jednoduché jako mlýnské kolo, kamarádi.

Tedy - klient zavolá na vrátnici a oznámí, že by měl chuť na dva hrníčky čaje. Já podle své momentální vytíženosti odhadnu, kdy asi tak budu mít k dispozici plnou konvičku vařící vody. Čas sdělím klientovi, a on si na stolek před pokoj postaví tak minutu předtím dvě vlastní skleničky s přesně nadávkovaným množstvím bylinného čaje.

Jakmile má postaveno, já na konvici nalepím červený štítek s číslem pokoje, a vyšlu dobrovolnou hasičku s konvicí po schodech nahoru. Ta BEZKONTAKTNĚ (což je důležité!) obě skleničky zalije až úplně do plna, zaklepe na dveře pokoje a odchází.

Na pokoji se otevřou dveře, vysune se ruka - a dál už to znáte z mého povídání o snídani, že jo? Uznejte, že toto řešení má svou krásnou poetiku a že je zároveň poměrně neprůstřelné - sebestrašnější virus přece nebude skákat nahoru proti proudu vařící vody, tedy alespoň doufám.

Tož, kamarádi, je zase ráno, jiný den, 05:50. Celý internát ještě spí, snídaně bude až v 8:00, dokonce i hasiči si mohou vychutnat zaslouženou chvilku oddechu, jen z kukaně „děduška“ vrátného rozvonívá ranní šálek mňamkové Jacobs kávy. Čeká mě další, podle rozpisu směn dokonce 16-ti hodinová služba, končit dnes budu až večer ve 22:00. Nejsou lidi.

Dokud je na to čas, jdu se pro Vás vydat nafotit nějaké zajímavé momentky, teď ještě to jde, zhruba tak za hodinku už mi začnou zvonit telefony. Tenhle nápis je na nástěnce v přízemí. Původně to bylo určeno studentům, třeba těm ze středního Slovenska, ovšem pisatel zřejmě ani netušil, jak jednou bude nápis aktuální - vždyť aktuálně tu bydlí lidé, kteří přijeli třeba z Nového Zélandu, z Japonska nebo z Thajska…

No a dostáváme se pomalu k úvodní fotce tohoto článku. To bylo tak :

Lidské osudy jsou různé. Těsně před vyhlášením státní karantény na Slovensku bylo „někde ve světě“ mnoho Slováků, kteří tam buď pracovali, nebo byli na dovolené, na návštěvě… No a když začala státní karanténa, mohli se rozhodnout, zda se dobrovolně vrátí domů a „přežijí“ těch povinných 7-10 dní na nějaké ubytovně nebo na hotelu neprodyšně uzavření ve státní karanténě, nebo zda zůstanou dobrovolně venku, v zahraničí.

Někdy ovšem volba v podstatě nebyla. Slovenský kluk, o kterém vám chci vyprávět, pracoval v Rakousku jako číšník. Byl svobodný, takže domů na Slovensko normálně ani nejezdíval, bydlel tam v podnájmu, vydělával si prý dost, ale nějak nemyslel na další časy, a vydělané peníze průběžně stihl utrácet. Úspory žádné neměl.

Když do Rakouska dorazil Covid, a kavárna, ve které pracoval, byla najednou nuceně z minuty na minutu uzavřena, přišel za ním vcelku seriózní majitel podniku. Vyplatil mu v hotovosti peníze do posledního dne, za celou dobu, co tam kluk ještě pracoval. Současně mu ale dal nekompromisní hodinovou výpověď - kavárna teď bude uzavřená, a on nemá peníze na to, aby živil personál jen tak pro nic za nic. Takže sbohem.

Kluk vzal peníze a šel domů, do svého pronájmu. Majiteli bytu stihl říct, že dostal výpověď v práci a že neví, kdy a kde bude znovu zaměstnaný. Reakce majitele bytu byla blesková. OK, ale jestli tady chceš zůstat, zaplatíš mi pro jistotu tři nájmy dopředu. Zadarmo tady bydlet nemůžeš, to jistě pochopíš.

Na tři nájmy kluk peníze neměl. Sbalil se tedy a vyrazil do bytu ke slečně, se kterou v Rakousku chodil. Slečna ovšem byla ze stejného těsta. „U nás bydlet nemůžeš, to by rodiče nepřijali. A navíc, jestli už nemáš prachy, já tě taky nechci. Vypadni, kam chceš“. Super reakce.

Kluk zašel někam na benzínku, která byla ještě otevřená, a dal si „větší než malé“ množství piv a nějakých panáků. Ani se mu nedivím, během několika hodin ztratil veškeré zázemí, práci, byt i partnerku, to s člověkem dost zacvičí.

Když už mu na benzínce odmítli dál nalévat, klátil se jen tak bezcílně městem. A na jednom vídeňském náměstí narazil na evakuační autobus, který slovenská vláda tehdy posílala pro své lidi do zahraničí. Nastoupil, zavřel oči a usnul.

Probudili ho na parkovišti před naší ubytovnou. Nevěděl, kde je, netušil, co se s ním stalo. Přijímací proceduru nebyl schopen podstoupit, dechová zkouška provedená přítomným policistou ukázala téměř tři promile alkoholu v krvi. Podle rozhodnutí velitele objektu jsme ho tedy ubytovali bez dokladů a bez vyplnění zdravotní dokumentace, jen na jméno, které nám dokázal zamumlat, s tím, že ráno, až se vyspí, doplníme zbytek. Pokoj byl označený výstražným červeným znamením určeným pro Covid-19 pozitivní, a pro jistotu se s ním nakládalo tak, jakoby pozitivní opravdu byl.

Druhý den dopoledne k němu dorazil jeden z dobrovolných hasičů, aby s ním sepsal zbylé dokumenty. A kluk se rozpovídal. Popsal to všechno, co už jsem napsal nahoře. Navíc přidal, že nemá kam jít ani na Slovensku, jeho rodiče už zemřeli, společně s bratrem prodali jejich rodinný dům a peníze si rozdělili. Takže dům už nemá, ale peníze že už jsou i tak utracené. Koupil si za ně třeba motorku, jenže ta teď stojí někde na parkovišti ve Vídni. A že prý nevidí žádné východisko a že vážně uvažuje o sebevraždě.

Hasič mu vysvětlil, že teď bude mít týden klid, protože zdarma bydlí a jídlo dostane tady. Nemusí a ani nesmí vycházet z pokoje, takže mezitím má čas o tom uvažovat a nedělat zbytečné hlouposti. Když odcházel z pokoje, jakoby náhodou vytáhl ze dveří klíč a odnesl mi ho na vrátnici. Aby se kluk nemohl zamknout.

Ubytovali jsme ho naštěstí shodou okolností v pokoji na prvním patře, takže kdyby snad vyskočil z okna, měl by případný pád přežít. Při další návštěvě hasičů bylo z pokoje odstraněno všechno ostré a všechno, čím by si snad mohl ublížit. A nebojte se, dokud bydlel u nás, hlídali jsme ho (nenápadně), jak se jen dalo.

Zhruba po týdnu ale přijel lékař dělat covidové testy. Kluk z nich vyšel jako negativní, nakažený tedy nebyl. A nastal čas se s ním rozloučit a poslat ho domů. Požádal sice, zda by u nás nemohl bydlet ještě dalších pár dní, s tím, že si pobyt klidně i zaplatí, přece jen mu ještě pár eur od rakouského zaměstnavatele po kapsách zbylo.

Řešili jsme tuhle žádost i situaci s krizovým štábem, povoleno mu to ovšem nebylo. Míst ve státních karanténách bylo poměrně málo a tlak na ně byl příliš veliký. Zdravý (nenakažený) člověk by jen zabíral moc potřebné místo.

Když lidé odjížděli z našeho ubytování, museli nám do dotazníku napsat adresu, kam odjíždějí, kde budou k zastižení. Kluk napsal adresu ohlašovny obecního úřadu, kde měl slovenské trvalé bydliště. Říkám mu, že na ohlašovně přece nebude reálně bydlet. „To asi nebudu,“ pokrčil rameny, „právě jste vyrobili dalšího slovenského bezdomovce“. Pak si vzal svou malou tašku, jediný „majetek“, co si přivezl s sebou, slušně poděkoval za poskytnutou starostlivost a pěšky odešel z internátu.

Netuším kam. A fakt nevím, jak tento příběh dopadl. Na rakouské telefonní číslo, které mi dal jako kontakt a které bezvadně fungovalo, dokud bydlel u nás, jsem se pokoušel ještě několikrát po jeho odchodu zavolat. Ale už nikdy jsem se nedovolal. „Volaná stanice je mimo provoz,“ oznámil mi vždy automat rakouského operátora. A na obecní úřad, který nám uvedl jako místo svého pobytu, také nikdy nedorazil. I to jsem si z titulu své tehdejší funkce oficiálně ověřoval.

Pochopitelně, že jsme si po celou dobu karantény vedli knihu služeb. Do ní každý, kdo právě sloužil na vrátnici, zapisoval požadavky našich hostů, zda a jak byly vyřízeny, a také mimořádné události, které se staly. Po ukončení karantény ale už tuhle knihu služeb nikdo nechtěl, a tak jsem si ji na památku nechal já. Kdybych ji (po nutné anonymizaci údajů) snad jednou vydal knižně, byl by to jistě čtivý bestseller. Ale já z ní alespoň některé zážitky postupně jistě napíšu i sem na Seznam. Stojí to za to.

No a na na úplný závěr článku vám ještě právě z této knihy odvyprávím příběh, na který jsem odkázal už v titulku. Bude o roji divokých včel.

Bylo krásné a sluncem zalité dopoledne, když mi na vrátnici zavolal jeden náš ubytovaný. Prý „pane, nechci vás strašit, ale z okna vidím, že na stromě, asi 10 metrů před internátem, je roj divokých včel.“ Pán byl mimo karanténu včelař, takže tomu rozuměl. „To samo o sobě není nebezpečné, ty včely tam mohou být třeba i několik hodin a potom můžou v klidu odletět kterýmkoliv směrem, ale také se můžou sebrat, a udělat nálet směrem na internát. A pokud lidé budou mít otevřená okna, budete mít problém“.

O včelách jsem do té doby nic nevěděl, tak jsem si vzal „ochranu“, kterou jsem měl k dispozici (myslím tím roušku), a šel jsem se podívat. Fakt. Na jabloni, 10 metrů od vchodu do internátu, byla veliká, vlnící se a zlověstně bzučící koule, asi tak metr v průměru. Včely si ale asi povídaly samy se sebou, okolí si zatím, pro jistotu, nijak nevšímaly.

Konzultoval jsem stav s dobrovolnými hasiči, kteří tam sloužili se mnou. Také se byli podívat, ale co s včelami nevěděli. Mohou prý ten roj pokropit větším proudem ledové vody, ale netuší, co by to udělalo. Pro jistotu jsem tedy vyhlásil rozhlasem stav nebezpečí, a požádal jsem všechny ubytované na té straně internátu, aby si uzavřeli okna i balkónové dveře.

Svým hlášením jsem ovšem způsobil pravý opak. Lidé byli v karanténě zavření už pár dní, pokoje opouštět nesměli, WiFi na pokojích nebyla, televize také ne, všichni měli dlouhou chvíli, a tak jakékoliv zpestření dne bylo vítané. Drtivá většina ubytovaných tedy vylezla na balkóny, a se zájmem sledovali, co se bude dít.

Na radu jsem se ptal i policejní hlídky, která tu měla nonstop službu. Tu ale zrovna dnes sloužili dva kriminalisté, muž a žena z policejních kanceláří, a žádné řešení vzniklé situace také neměli. Vrátili se zpátky do svého auta, a „pro jistotu“ si v něm zavřeli dveře i okna. Hmmm.

Velitel tříčlenné vojenské hlídky, také trvale sloužící v okolí internátu, mě ujistil, že než něco vymyslíme, budou vojáci alespoň včely „preventivně hlídat“. A tak se kolem té zlověstně bzučící koule v dostatečné vzdálenosti rozmístili tři vojáci v uniformách, praporčíci, každý s rouškou na puse a s povinnou ostře nabitou pistolí na opasku. Můj vnitřní hlas mi ale napovídal, že jestliže se včelí královna uprostřed roje rozhodne z jakéhokoliv důvodu odlétnout, moji vojáci jí v tom asi nezabrání.

Nakonec jsem si sedl k telefonu a za pomoci úředníků z místní radnice jsme našli v Modre pána, profesionálního včelaře, který se chovem včel dlouhodobě zabývá a který má několik desítek úlů. Byl pracovní den dopoledne, pán byl v práci, ale vzhledem k naléhavosti situace tedy přesvědčil svého šéfa, aby mu dal volno, a společně se svým synem přijel autem až k internátu.

Znalecky obhlídli situaci a potom přišli ke mně na vrátnici vyjednávat. Vysvětlili mi (popíšu to laicky), že to nejsou „divoké“ včely, ale úplně obyčejné včely medonosné. Každý včelí roj má svou jednu královnu. Obvykle je královna právě jedna a když nadejde její čas, vystřídá ji právě jedna narozená královna jiná. Ovčem občas, velmi zřídka se prý stane, že se ty královny narodí dvě. V jednom úlu ale být dvě královny nemůžou.

Včela dělnice ale prý v žádném případě nikdy nezabije svoji královnu. A tak se ty dvě královny domluví, ta silnější zůstane uvnitř v úlu, a ta slabší si vezme asi polovinu včelstva, a odletí si spolu s nimi hledat nový domov.

A tahle situace se prý právě stala. Řešení to má dvě. Buďto umí včelař ten roj postříkat nějakým jedovatým fujtajblem, včely tak bezbolestně usmrtí a ony prostě během pár minut popadají kolem toho stromu dolů a umřou. Což by ovšem jednak byla velká škoda a jednak bychom za takové řešení museli zaplatit cenu kolem 100 eur, což by byla cena toho jedu v potřebném množství a také cena jejich práce.

Nebo si včelař může ten roj odvézt a umístit někde na poli do svého vlastního, doposud prázdného úlu. Cena takového roje se prý dá odhadnout někde ke 300 eurům, plus minus. No a když budu souhlasit s tím, že mu ten roj zdarma darujeme, on si ho bezplatně odveze a sice nám nic nezaplatí, ale hlavně nám také nebude účtovat vůbec nic za práci.

Neumíte si představit, jak rychle a ochotně jsem souhlasil právě s tou druhou variantou.

Divadlo mohlo začít, a akci jsme sledovali jak všichni ze sloužícího personálu, tak i drtivá většina našich ubytovaných, kteří měli okna na tu správnou stranu. Od kuchyně to dokonce sledovaly i kuchařky, oběd těch pár minut počká.

Oba muži se převlékli do takových těch bílých včelařských obleků a kukel, v autě sklopili zadní sedadla a syn vyndal takový obrovský pytel s velikou dírou na jedné straně. Poté otevřeli kufr a autem nacouvali skoro až ke stromu. Roj sice něčím opatrně postříkali, ale určitě to nebylo jedovaté, spíše jen mírně uspávací a „oblbující“. Bzučení sice zesílilo, ale nepřetržité vlnění koule téměř ustalo.

Tatínek přišel až k té kouli, natáhl ruku někam doprostřed, a zkušeným pohybem na první hmat vylovil z tisíců poletujících včel právě tu jedinou královnu, která byla někde přesně uprostřed. Poté pomaličku, opatrně, rychlostí snad jen několik milimetrů za sekundu, začal královnu přemisťovat směrem k tomu pytli, který jeho syn držel doširoka otevřený a opatrně se s ním přibližoval.

Včelky dělnice zcela samozřejmě následovaly svou královnu. Za chviličku tak celý ten roj zmizel uvnitř pytle, na stromě zůstalo jen několik, možná pár nižších desítek, zmatených jedinců. Syn pytel pevně zavázal a opatrně naložil do auta. Oba muži zavřeli kufr, sejmuli kukly a přímo v těch bílých oblecích odjeli pryč. Zamávali mi z okna a celý internát jim z balkónů zatleskal.

Vojáci přestali hlídat a šli na kafe. Děda Víťa s úlevou vyhlásil do rozhlasu konec nebezpečí. A uvařil si kafe taky. Zasloužíme si ho.

A pokud si chcete přečíst další příběh z téže karantény už teď, jeden už tady na Seznam - médiu mám. Můžete se podívat sem.