Štědrý den šoféra zájezdového autobusu. 821 kilometrů za volantem

Inu, bylo nebylo…

Přímo na Štědrý den si mě objednala italská skupina pro transfer z Vídně do Salzburgu s tím, že si přejí ještě mezizastávku u jezera v Königssee v Německu. Je to tedy pěkná štreka, ale když to někdo chce a zaplatí si to…

Přiznávám ale, že moc krásný Štědrý den mi neudělali.

Ze svého bytu vyjíždím ráno v 7:00 hodin. Před luxusním hotelem ve Vídni jsem v 8:20. Skupina ale teprve začíná snídat, a tak mě nechají čekat až do 9:00. V devět začínám nakládat celkem 19 osob, všechno mladí lidé tak mezi 18 až 25 lety. Všichni superdrahé značkové oblečení jak z Pařížské ulice v Praze, nakládám mimo jiné kufry značky Calvin Klein (to jsem neviděl, ani když jsem vozil nizozemskou královnu Máximu). Zavazadel snad dvě tuny, kufr autobusu narvaný k prasknutí. A také se mi zdá, že všichni jsou absolutně bez nálady, jako by vánoce ani nebyly.

Dostal jsem dva úkoly - ať je v autobusu teplo a ať jsme co nejrychleji v Königssee. Inu, nastavil jsem na klimatizaci 24 °C a šlápl na plyn, autobus stejně rychleji jak 100 km/h nejede a k jezeru do Německa jsou to po dálnici z Vídně 4 hodiny cesty. Protože jsou ty Vánoce, autobus mám vyzdobený nějakými těmi ozdůbkami a pustím do repráčků potichu vánoční koledy. Stihnu přehrát jen asi dvě, potom mě šéf skupiny požádá, abych tu hudbu vypnul, že je to ruší.

Cesta vypadá tak, že většina lidí spí na sedadlech, kromě monotónního hučení motoru je v autobusu absolutní ticho a naštěstí teplo. Na dálnici už není sníh, ale pro změnu vytrvale prší a fouká dost silný boční vítr. A tak se peru s vodní clonou před autobusem, volantem neustále vyrovnávám ten vítr a jedu „na autopilota“, myšlenky mám spíše u své ženy Gitky a u dcerky Jarmilky doma, protože na holkách zůstal tentokrát ležet úkol tradičního vánočního vyzdobení bytu, večeře, stromečku a dárků.

S jedinou 15minutovou „toaletní“ zastávkou kdesi na dálniční pumpě přijíždíme na rozlehlé parkoviště v Königssee ve 13:15. Skupina vystupuje z autobusu, aniž by si mě kdokoliv všimnul, šéf skupiny jen zavrčí, že „přestávka 2 hodiny, odjezd bude v 15:15“.

OK, mám dvě hoďky času pro sebe a přímo tady naštěstí neprší. Je vidět, že už je po sezóně, na parkovišti jsou všehovšudy jen dva autobusy a odhadem asi 30 osobních aut, plocha je evidentně dimenzována klidně i na desetinásobek. Což nebrání parkovacímu automatu, aby mě obral o 20 eur parkovného, za které mi milostivě povolil dvě hodiny stání.

Beru si bundu a jdu se projít do miniměstečka a k jezeru. Obec je tvořená většinou hotely, restauracemi a obchody se vším možným, více než dvě třetiny toho všeho jsou ale uzavřené. Kafe do papírového kelímku se tady dá pořídit za 4,90 eura, palačinka s nutelou a s oříšky za 7,90. Turistická magnetka se symbolem Königssee stojí 5 eur, když si ale vezmete tři najednou, tak jsou ve slevě za 12. Karty neberou nikde, ale jsou tu asi čtyři bankomaty, kde si můžete (za poplatek) vybrat hotovost z účtu. Děkuji pěkně.

Městečko i s jezerem jsem si prošel asi za 20 minut. Lodě na jezeře už nejezdí, všechno je zakonzervované a zavřené do jara. Na tabletu zapínám aplikaci a hurá - jsou tady geokešky. A tak už mám náplň času, vyrážím na lov. Nakonec najdu tři a jdu otevřít autobus.

Odjíždí se nakonec v 15:25. Skupina je bez nálady snad ještě víc než předtím, připadá mi to, jako by se spolu někde u jezera pohádali. Nemluví spolu navzájem a ani se mnou. Pokyny jsou stejné, teplo a co nejrychleji do cíle. K jednomu z nejdražších hotelů v Salzburgu to je jen 35 kilometrů, zhruba 40 minut cesty.

Zastavím před hotelem a vykládám kufry. Téměř každému přeji příjemný večer a pěkné prožití svátků. Odpovědí je buď ticho, nebo naprosto neosobní zavrčení „thank you, sir“. Žádné popřání pěkných svátků, fakt ani jednou. Žádný tringelt pro šoféra za jízdu o vánocích, čistá nula. V autobusu ale zůstal bordel, jak kdybych vezl tlupu loupežníků.

Inu, před hotelem v centru dlouho stát nemůžu, a tak popojedu k nejbližší pumpě na dálnici a uklízím a uklízím. Když už to začne vypadat zase jako autobus, vyhodím veliký pytel odpadků a namířím to čumákem domů. „V kolečkách“ mám v tuto chvíli 440 kilometrů, dalších 381 mi podle GPSky ještě zbývá k bytu. Na jejich konci čeká moje sluníčko Gitka. A Jarmilka a večeře a stromeček a dárky. Konečně budou Vánoce.

Kdyby to šlo, zapnu teď raketový motor. Bohužel nemám, a navíc cítím fakt celkem únavu. Usnout za volantem nechci. Ale jedu sám, a tak mi v celém autobusu docela nahlas hraje diskotéková hudba sladkých 80. let, popíjím kotel teplého kafe a sem tam si ukousnu z pořádné tabulky čokolády, co jsem si koupil na pumpě. Občas si otevřu okno a nechám se chvíli ovívat chladným, mokrým vzduchem.

Cesta zpátky je stejná, jenom prší ještě víc a zdá se mi, že i ten boční vítr nějak zesílil. K tomu je navíc ještě tma. Stěrače makají na nejvyšší rychlost, občas minu i nějaké to auto, ale rakouská West Autobahn je jinak skoro prázdná. I když opravdu chvátám domů, musím si dát celkem tři desetiminutové pauzy a vyjít z autobusu ven, abych si udržel koncentraci.

Pomaličku odpočítávám kilometry. Už jen 330… 290… 250… 199… je to nekonečné. Na tom velkém padáku před Vídní je nějak rušno. Rychlost (na dálnici) omezená na 40 km/h, milion červenomodrých blikaček, sanitky, hasiči, policie a … jedna veliká dodávka s vlekem, která v táhlé levé zatáčce neodbočila a vzala to rovně. Řidič pravděpodobně usnul, prorazil svodidla, zdemoloval své auto i vlek a o jeho život teď zápasí ti chlapi v reflexních vestách. Je mi kluka líto, určitě spěchal domů, za svojí „Gitkou“, která se ho už u stromečku nedočká. Tedy alespoň ne dnes, jednou se jí snad vrátí. Já doktorům věřím, dokážou i zázraky.

Zastavím pro jistotu na další pumpě a kupuju si už třetí kafe. Domů zbývá ještě 74 kilometrů. Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká, jsou dlouhý schody do nebe, a cesta daleká…

22:15. Brzdím na parkovišti u našeho domu. Tachometr ukazuje 821 kilometrů ujetých za dnešek. Osobním autem by to bylo OK, ovšem na autobus s jedním šoférem je to opravdu dost. V obýváku svítí světýlka a Jarka mně už vyhlíží z balkónu. Umyju se a hodím do sebe obvyklé večerní tabletky na tlak a na cukrovku. Přidám jednu silnou tabletku proti bolesti hlavy.

Je 22:40 a začínají nám vánoce, holky nezklamaly a stihly to všechno připravit. Dáme si (u nás tradiční vánoční) krůtí polévku, a potom už zvoní zvoneček na dárečky. Kapr a salát zůstanou na zítra.

Posedíme společně u stolu, pomaličku rozbalujeme a povídáme si. Tak jako každé vánoce. Ty dnešní byly jenom poposunuté o pár hodin později, kvůli mé práci.

Spát se jde už ve čtvrt na dvě, zítra ráno totiž vstávám v 8:00 hodin a vezu pro změnu finskou skupinku na zámek Schloss Hof. To je pohoda, jen 40 km od místa bydliště. Ale o tom (snad) napíšu zase někdy jindy.