Silvestr i Nový rok za volantem rozvozové dodávky. Děda Víťa už zase jezdí

O tom, že jsem jezdíval s autobusem v cestovní kanceláři, jsem vám tady už psal. I o tom, jak jsem ve svém věku už obtížně hledal práci a jaké problémy to přineslo.

Nuže, protože jsem se snažil a sháněl, nakonec už zase jezdím, i když to tedy technicky není „hlavní pracovní poměr“, ale jen „dlouhodobá brigáda“. Také to není na celý pracovní úvazek, ale jen na +/- 20 hodin týdně. I tak to ale nějaké penízky do rodinného rozpočtu přinese, naštěstí.

Prostě někde tady ve městě je menší prádelna, která má okolo třiceti stálých zákazníků - v drtivé většině jsou to hotely a restaurace, ale také třeba lékařská ordinace, pneuservis, školní internát, luxusní rezidence pronajímaná přes Airbnb nebo třeba dělnická ubytovna. Tyhle všechny provozovny svou činností „vytvářejí“ špinavé prádlo, které si k nám dávají pravidelně vyprat.

No a v rámci kvalitních služeb majitel provozuje i pravidelný dovoz a rozvoz prádla, přesněji jednu větší dodávku a v ní jediného šoféra - dědu Víťu. Jeho pracovní doba je šest dní v týdnu, od pondělí do soboty. Každý den pravidelně začíná ráno v 05:15, kdy odemkne prádelnu a naloží si do dodávky čisté, vyprané prádlo. S ním potom šup na trasu - ta se každý den mění podle toho, kolik a čeho který zákazník zrovna potřebuje. Vyloží čisté, naloží špinavé, a pokračuje dál.

Pracovní doba nemá přesně určený konec, prostě „až rozvezeš všechno to, co máš na dnešek v plánu“. Obvykle se ale končí někdy mezi 8:30 až 10:00. Kromě rozvozů se samozřejmě děda stará i o auto - to musí být dotankované, čisté, provozuschopné.

No a tak jak Bůh, když stvořil Zemi, podle legendy sedmý den odpočíval po své práci, tak i děda má to privilegium, že v neděli se nedělá. Naštěstí.

Naopak státní svátky, obvyklé dny pracovního volna a podobně prádelnu zase tak moc nezajímají. Téměř všichni naši zákazníci stejně jedou dál, ubytovávají a stravují své hosty (= ložní prádlo, ručníky, ubrusy), ti lidé chodí do sauny (= ručníky, župany, saunové kilty…), a tak dále, takže i náš rozvoz logicky jezdí a pradlenky perou.

Takhle jsem jezdil i na silvestra, i když tam to nic divného nebylo - 31.12. byl stejně pracovní den, do práce museli všichni, kdo si nevzali dovolenou, jen ty rozvozy byly snad nejdelší z celého roku, snad každý náš zákazník si chtěl před koncem roku vyprázdnit a uklidit sklad, a tak jsem celkem ve třech „fůrách“ dovezl opravdu rekordní množství špinavého prádla.

Holky pradlenky mi pak říkaly, že aby to všechno zvládly, končily na silvestra až ve 23:20 (!!!). Naštěstí pak ale měly všechny mimořádně proplaceného taxíka až domů, takže půlnoční přípitek s manželem prý ještě stihly.

To já jsem končil už okolo jedenácté, a cestou z práce jsem se poslušně vydal na nákupy, napsané mojí ženou pečlivě na lísteček. Myslel jsem si, že to (jako obvykle) spraví jediný velký supermarket, ale ouha.

Banány, které za dřívějšího režimu obvykle nebyly, a stály se na ně fronty, jsem koupil hned v prvním obchodě. Navíc ještě v akci za docela slušnou cenu.

Chléb ovšem v jedenáct hodin už nebyl. Ani jeden bochníček jakéhokoliv chleba. To víte, 1.1. bude státní svátek, všude zavřeno, a tak lidé vykoupili všechno, snad i regály. Místo chleba jsem tak vzal alespoň náhradní kaiserky, a jeden bochník pak na mně stejně počkal ještě v dalším obchodě, který jsem navštívil.

Maso na řízky bylo vykoupené úplně všude, vepřovou krkovičku bez kosti jsem koupil až ve třetí navštívené masně, a ani tam už jsem si nemohl nijak zvlášť vybírat.

No a poslední část plánovaného nákupu, obložené chlebíčky, už jsem prostě nesehnal. Bez objednávky? Na Silvestra? v 11:30? To nemyslíte vážně - dívali se na mně divně fakt ve všech obchodech. Najel jsem kvůli těm chlebíčkům po městě snad 50 kilometrů a navštívil nevím kolik obchodů, jen abych zjistil, že ani v novém kapitalismu už prostě není všechno.

Tedy, abych byl přesnější, v jedné jediné prodejně těch nejluxusnějších, drahých eko- a bio- potravin ještě pár chlebíčků měli, ale za cenu 4,99 eura za kus. No a nezlobte se, sumu 125 korun za jediný chlebíček já prostě nedám, a to ani na Silvestra. Nepřesvědčilo mně ani to, že šunka na nich byla ze zvláště pečlivě vyšlechtěných španělských sviní, chovaných v přísně bioekologických podmínkách, a tak dále. Měl jsem jich navíc koupit 15, takže bych tam býval nechal 1.875 korun. To ne.

Domů jsem se pak po všech těch nákupech a sháněních vrátil až kolem půl čtvrté. Omluvil jsem se své ženě, že se jí hned nebudu věnovat, a šel jsem si na dvě hodinky schrupnout, utahaný a nas… no, navrčený na všechny lidi a na celou společnost - všude miliony lidí, tlačenice, fronty u pokladen, nic se pořádně nedá sehnat. Silnice přecpané, aut také desítky tisíc, parkování jen s největšími obtížemi.

Pak ještě otevřít oči o půl šesté, a zajet pro druhou dcerku, zdravotní sestřičku, k ní do práce. Ta měla na silvestra denní službu, také toho jistě bude mít dost.

Místo chlebíčků pak byla doma večer náhradní varianta - obložené bagety se šunkou, debrecínkou, slaninou a s vejci, pořízené za podstatně příznivějších cenových podmínek. A samozřejmě také tácek výborného cukroví - dárek od mé dcerky Martinky.

Jako profesionální šofér jsem ovšem celý večer popíjel jen kávu, kofolu a minerálku, a až přesně o půlnoci jsem si dal jednu jedinou skleničku šampaňského.

Půl hodinky po půlnoci už jsem předpisově usínal v posteli, aby mě ráno, v obvyklých 4:25 zapípal budík. Vstávej, volá tě prádelna…

Původně jsem si myslel, že si pojedu do práce pohodlně autem, ale ono přes noc nasněžilo a začalo pořádně mrznout. A když jsem viděl svoje auto, zabalené do ledové krusty, s rampouchem ze zrcátek, vzdal jsem to - škrábat skla a rozehřívat auto se mi fakt nechtělo. Beztak to budu muset udělat o něco později na dodávce.

Naštěstí denně ve 4:48 jezdí od našeho domu směrem do práce autobus MHD, obvykle narvaný, protože vozívá dělníky na ranní směnu do Volkswagenu. Dnes ovšem naopak úplně prázdný (VW má celozávodní dovolenou), a tak jsem byl v celém autobusu sám, jeden jediný cestující.

V 5:15 odmykám prádelnu a nakládám dodávku až po střechu. Musím u toho pečlivě přemýšlet co naložím a v jakém pořadí, abych to pak měl jednodušší při vykládání.

No a v 5:50 vyrážím na první kolečko. Nejprve jedu na pěší zónu do centra města, tam ještě takhle ráno nikdo krom popelářů nebývá a je tam klid. Dnes ne. Na pěší zóně se ještě potuluje okolo 100 lidí, kteří pravděpodobně slaví ještě od půlnoci. V jejich tvářích je už ale jasně patrná únava. V ruce kelímek se svařeným vínem, na hlavě sobí parohy nebo poblikávající čelenka. Před hotelem, kam vezu čisté prádlo, ještě stojí improvizovaný stánek. Prodávají svařené červené víno a horkou medovinu. I teď, v šest ráno. Chlapy v kalhotách a teplých bundách ještě chápu, co ale probůh ty slečny, některé mají vyzývavé a krátké minisukně? Vnější teploměr na autě mi ukazuje -5°C. Tohle si odstůněte, baby.

V celé Bratislavě platí celoroční striktní zákaz používání pyrotechniky, silvestrovskou noc nevyjímaje. Včera v rádiu hlásili, že prý to bude policie přísně kontrolovat. No, na zemi je tolik pozůstatků různých dělobuchů, rachejtlí, a dalších odpalovacích potvor, že musím s dodávkou pěkně kličkovat, abych si nepropíchl gumy. Naštěstí popeláři už to tady zametají, za hoďku už to bude zase čisté.

Jen co zastavím dodávku a vylezu ven, žene se ke mně policista s Dragerem v ruce. Asi viděl to moje kličkování. „Dobrý den, pane řidiči, hodně štěstí v novém roce. Silniční kontrola, prosím, dýchněte si.“ Nechce vidět ani doklady. Říkám mu, že jsem profík, a že jsem v práci. „No jasně, tak se o tom přesvědčíme. Dýchněte si.“ OK. Fúúúúúúúúúúú. 0,00 promile. Rozloučili jsme se s přáním všeho nejlepšího v novém roce.

06:20. Zavírám dodávku a vyrážím směr Šamorín. U benzínky na výjezdu z města červený terč policejní hlídky. „Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Prosím, dýchněte si.“ Fúúúúúúúúúúú. 0,00 promile. „Děkuji a přeji šťastnou cestu.“

07:15. Zastavuji u známého hotelu s termálními prameny v Dunajské Stredě. Tady se prádlo odevzdává takovým zvláštním vchodem jen pro personál, vchod je sice z parkoviště, ale na tom místě je vyznačený zákaz parkování. Dnes tu ovšem stojí obrovské SUV s holandskou SPZkou. (Jeli byste z Holandska slavit Silvestra zrovna do slovenských termálů? No ale proti gustu…)

Ta auto stojí tak nešťastně, že tam s vozíky prostě neprojedu. Jdu se tedy zeptat na recepci. Slouží starý pan Stano, dědeček jako já. Jasně, že umí slovensky, ale protože jsme v Dunajské Stredě, dělám mu radost a zdravím ho „Jó napót kivánok.“ To je maďarsky „Dobrý den přeji“, to mě naučila moje žena, která maďarsky umí. Ale dál už musíme přejít do té slovenštiny, víc bych maďarsky asi nedal.

Známe se spolu, míváme na sebe celkem štěstí, občas prohodíme pár slov. Do důchodu mu chybí ještě rok a půl. Dělá, co umí, aby to na té recepci vydržel. Ve svém věku už by v Dunajské Stredě asi jinou práci nesehnal.

Bohužel - jiná cesta pro prádlo není. Teoreticky ano, mohli bychom jezdit oklikou přes recepci a vstupní halu, ale ona už se od sedmi podává hotelová snídaně, a podle hotelového manažera by hosté byli z kovových vozíků s prádlem asi vyplašení. A tak se mi Stano omlouvá, že prý určitě sežene majitele.

Čekám tam na parkovišti asi 10 minut, a povídám si s mezitím se dvěma pokojskými. Hotel je prý plný a narvaný úplně do posledního místečka, skoro všichni končí pobyt 2.1., do deseti mají opustit pokoje. Slečny se ptají, zda v pátek třetího nemůžu přijet s něčím větším, že prý toho budou mít MOC. No, nic většího můj šéf nemá, ale beru na vědomí, když to bude třeba, otočím se tu 2×.

Mezitím oškrabávám svojí škrabkou sníh z čelního skla toho teréňáku, bez toho by se stejně odjet nedalo. Ale už je tu rozespalý bludný holandský gentleman, rozcuchaný, oblečený stylově v bleděmodrém pyžamu, přes které má hozený dlouhý hnědý kožený kabát. Na nohou bílé plstěné hotelové papučky, bez ponožek. Kolem nás je sníh a náledí, teplota -6°C.

„Áj-em-very-sorry-sér!“. Nooo, podle dechu by on na tom Drageru určitě 0,00 nedokázal. Nabízím, že mu přeparkuju vůz jinam, aby nemusel řídit, i když se jedná jen o popojetí zhruba 20 metrů po parkovišti.

„Tsénk-jú-very-very-very-much!“ Dostávám do ruky dálkový ovladač, vůz má totiž bezklíčové zapalování. A také zmuchlanou desetieurovku, myšlenou asi jako poděkování. Dávám do kapsy. Jako šofér autobusu jsem tringelty od cestujících běžně dostával. Zvláště od těch zahraničních. Ale v roli šoféra rozvozové dodávky už mi tringelty nedává nikdo. Tedy až dnes na toho Holanďana.

Popojedu s autem, zamknu a rozloučíme se stylem „Good-luck-and-happy-new-year“. Gentleman spěchá zpátky do vyhřáté postele a já můžu konečně začít vykládat prádlo. Dnes jsem ho do hotelu přivezl pět vozíků, tedy skoro 300 kg.

07:45. Hotel pro mně na oplátku má vozíček jen jeden. A to ještě poloprázdný. Pár ručníků, tak ze tří pokojů. Nasedám a odjíždím - vracím se na základnu.

Na výjezdu z Dunajské Stredy stojí další policejní hlídka. Že bych měl zase foukat? Ale ne, tentokrát má hlídka práci s jiným řidičem osobního vozu, za ním už zastavili další auto, tentokrát můžu projet bez kontroly. Celé to na mně působí, že policisté byli na Nový rok brzy ráno vyhnáni do terénu, aby nasbírali pro stát co nejvíce možných pokut. Je ale fakt, že právě v tento den a v tuhle dobu mají celkem velkou šanci, že se jim to podaří.

8:35. Vykládám v prádelně úlovky. Dnes jich není nijak moc. Službu dnes mají jen dvě slečny, a tak si viditelně oddychnou. To, co jsem přivezl, stačí i ve dvou vyprat, vysušit a vymandlovat do oběda.

Ještě mě čeká jedna kratičká runda, jen jeden malý hotel na stejném sídlišti, co máme prádelnu. Do dvaceti minut jsem zpátky.

Okolo 10:00 se dostávám domů. Je volný den, jdu se ještě natáhnout do postele a trochu si pospat. K obědu chystá moje žena výborně propečené řízky s jejím skvělým bramborovým salátem. Dnes už nikam nepojedu, tak si k tomu můžu dát i jednu Plzeň. Vychlazenou, přesně ze sedmého schodu.

A odpoledne si zapálím na stole vonnou svíčku, dám si kafíčko a cukroví, a vytvořím pro vás tenhle článek. Jak se má stárnoucí šofér rozvozové dodávky.

Přeji všem hodně zdraví a štěstí do celého roku 2025. Budete-li chtít, budeme se tu na stránkách Seznam - médium stále potkávat i v tom novém roce. Těším se.