Článek
Dávno, již tak před deseti lety, mně vyhledal jeden pan profesor chemie z vysoké školy a jeho manželka, učitelka na základní škole. Oba velmi slušní, velmi inteligentní, velmi vzdělaní lidé. A u kávy mi začali vyprávět svůj příběh:
Svého času oba celkem slušně vydělávali a vzali si od banky půjčku 300.000 korun, aby si obnovili nábytek a zařízení své domácnosti. Půjčka byla rozložená na osm let, splátky pro ně naprosto v pohodě, a tak si prostě dokoupili věci, které potřebovali a začali splácet.
Zhruba po půl roce přišel od jejich banky dopis na nádherném křídovém papíře, kde bylo zhruba toto: „Vážený náš kliente, jsme velmi rádi, že tak bezvadně splácíte naši půjčku. Abychom se Vám odměnili, posíláme Vám dárek zdarma – naši speciální zlatou kreditní kartu s přednastaveným limitem 100.000 korun. Kartu si můžete aktivovat zavoláním na bezplatnou linku pro naše VIP zákazníky a používat ji dle libosti.“
Pan profesor se nafoukl, že si ho někdo cení a považuje ho za „váženého klienta“, velmi rád dárek přijal a kartu začal používat. I když ji každý měsíc dokázal splatit v bezúročném období a měl ji tak vlastně zadarmo, přesto už měla rodina úvěry dva. Stále ještě nebyl nikde žádný problém se splácením.
Po několika měsících od téže banky přišel další dopis, opět na křídovém papíře. „Vážený náš kliente, jsme velmi rádi, že tak bezvadně splácíte naši půjčku, a že se Vám líbí i naše kreditní karta. Připravili jsme tedy pro Vás další dárek – k Vašemu běžnému účtu jsme zdarma přistavili kontokorent (= možnost čerpání do minusu), pro Vás opět s limitem 100.000 korun. Dokud ho nebudete využívat, je pro Vás kontokorent zcela zdarma, kdybyste ho ovšem využil, je čerpání spojeno s úrokem jen xx,xx%.
Pan profesor měl opět radost, že si ho banka váží, a s radostí přijal i kontokorent, i když ho s manželkou vůbec nevyužívali, nebo jen velmi občas a velmi maličko.
Zhruba za půl roku ale přišla studená sprcha. Vysoká škola, kde pan profesor učil, měla málo studentů, ze státního rozpočtu dostala málo peněz, a musela začít šetřit. Pan profesor se ničím neprovinil, byl to kvalitní pedagog, ale byl na tom finančně docela dobře, měl už dospělé děti, na rozdíl od svých kolegů už nesplácel žádnou hypotéku, a tohle všechno pravděpodobně přispělo k tomu, že když se rektor rozhodoval a počítal „en-ten-tý-ky, dva špa-lí-ky“, došlo k tomu, že pracovní poměr byl „pro nadbytečnost“ ukončen právě s tímto panem profesorem. Ten sice dostal na odchod několik svých měsíčních platů jako zákonné odstupné, ale tím také zdroj peněz od jeho školy definitivně vyschl.
Bohužel, pan profesor měl o sobě velmi vysoké mínění, a rozhodl se, že když už ho tedy tahle vysoká škola nechce, najde si jinou, kde bude zase pracovat jako profesor chemie. Nebo by tedy eventuálně mohl řídit některý z výzkumných ústavů, zabývajících se chemií, případně pracovat v tomto oboru třeba na Akademii věd. Jiné povolání prostě vzít nechtěl.
Hledal a hledal, jenže podobných úzce specializovaných manažerských nebo pedagogických míst jednak není moc, a jednak jsou všechna povětšinou obsazená. A tak byl doma, sice v evidenci Úřadu práce, ale … bez peněz. A banka samozřejmě úvěry platit chtěla, a pan profesor i jeho žena věděli, že se úvěry platit musí.
Spláceli tedy nejprve z odstupného, pak ze své rezervy, pak z kontokorentu, z kreditní karty, pak z další bankovní půjčky 100.000, kterou si ještě vzala jeho paní, pak už z peněz, které si na to půjčili od své rodiny nebo od velmi drahé nebankovní společnosti. Malér byl v tom, že s každou novou půjčkou naskočila od dalšího měsíce nová povinná splátka.
V tomto okamžiku přišli za mnou, a já se u té kávy dozvěděl, že jejich původní výše úvěru byla 300.000 korun (za to si koupili nábytek), dnes už ovšem dluží téměř 800.000 korun celkem asi na osmi místech a nevědí, odkud brát na splátky. Přitom všechny další půjčky využili čistě jenom ke splácení té první, a pak tedy ještě k platbám nájmu a základního jídla po dobu, kdy je pan profesor v evidenci na ÚP.
A dozvěděl jsem se také, že banka dikci svých dopisů změnila. Ty už nebyly na křídovém papíře, ale na docela obyčejném kancelářském, zase ovšem byly posílány v barevných obálkách s modrým pruhem. A místo oslovení „Vážený náš kliente“ se v nich objevoval spíše rozkazovací způsob „Dlužníku, zaplať!!“
Bylo mi jasné, že nezaměstnaný chlap s pár maličkými škraloupy v bankovních registrech, které už bohužel stihl nahromadit, jen tak hotovostní úvěr 800.000 korun od banky nedostane, ale na druhou stranu, přišli za mnou ještě dost včas na to, aby se případ dal zachránit.
A tak jsem začal čarovat. Zaprvé – pan profesor se musí okamžitě někde zaměstnat. Prostě musí mít jakýkoliv, pro banku prokazatelný příjem. Zadruhé – manželé musí někde sehnat nějakou nemovitost, dům, byt, lhostejno cokoliv, co bychom mohli bance nabídnout jako zástavu na americkou hypotéku.
Tak se také stalo. Pan profesor se nechtěl vzdát své milované chemie, ale vzal alespoň dočasně místo pomocného laboranta (jak on sám řekl, šel umývat zkumavky do jednoho lékařského labáku v nemocnici) a také našel svou starou tetu ze Šumavy, která vlastnila nezadlužený rodinný dům, a byla ochotna ho svému synovci pro banku „půjčit“.
Vyrobili jsme tedy pro pana profesora refinancovací, tak zvanou „americkou“ hypotéku, tetička přijela ze svých hor až k nám na jižní Moravu, aby tu podepsala zástavní smlouvy. Celá smluvní dokumentace k hypotéce byl právnický text, mělo to asi milion stran a tetička se netajila tím, že podepisuje něco, čemu absolutně nerozumí. Nejhůř jsem se cítil v okamžiku, kdy se na mně podívala nevinnýma modrýma očkama a povídá: „Víte, moc ráda svému synovci pomůžu. Ale je mi teprve sedmašedesát, ještě bych chtěla tak ty dva roky na světě být. Myslíte, že mně tam ta banka nechá ty dva roky bydlet??“. No dělal jsem, co jsem mohl, přesvědčil jsem ji, že její synovec - pan profesor je slušný člověk a že jistě svůj úvěr splácet bude, takže tetičky se žádné zástavní právo ani nedotkne.
Áleluja, dobrá věc se podařila. Banka za pana profesora splatila všechny jeho úvěry, dokonce mu ještě několik tisíc korun přihodila na jeho běžný účet do začátku, slavnostně jsme rozstříhali i tu zlatou kreditní kartu, a pan profesor mně začal nazývat svým přítelem, a ještě mi z veliké vděčnosti koupil lahev fakt hříšně drahého koňaku. Bude teď sice splácet až do svého důchodu, ale jen jednu jedinou splátku měsíčně, a ta je mnohem nižší, než byl součet všech jeho splátek dřívějších.
Kdo si ale myslíte, kamarádi, že to je konec příběhu, tak fakt není. Uvařte si pěkně ještě jednu kávičku, a pojďte si to ještě doposlechnout.
Totiž …. Vedlejším efektem toho, co jsem udělal, bylo i to, že jsem pana profesora vymazal (nebo přesněji „téměř vymazal“) ze všech těch bankovních registrů dlužníků. Vždyť přece všechny své úvěry splatil, a ten jeden jediný, co má nový, splácí naprosto bez problémů.
Nebylo tedy divu, že nová banka, asi po desáté řádné měsíční splátce, poslala panu profesorovi opět dopis na lesklém papíře. „Vážený náš kliente“, stálo v něm, „velmi Vám děkujeme za to, že včas a pravidelně splácíte naši hypotéku. A proto jsme pro Vás připravili drobný dárek, naši předschválenou kreditní kartu, kterou si můžete v případě Vašeho zájmu aktivovat po telefonu.“ Pravda, karta už nebyla „zlatá“, ale úplně obyčejná, a také limit k čerpání na ní nebyl 100.000, ale pouhých 40.000 korun českých.
A tehdy udělal pan profesor, jak mi sám později přiznal, asi největší chybu svého života. Ne, už nebyl ani nadšený, ani pyšný, jak si ho jeho banka váží a nemyslel si o sobě, jak je důležitý. Ale podíval se na svou ženu, a viděl její utrápený a starostmi zvrásněný obličej. Taková předtím nebývala, její oči se vždycinky jenom usmívaly. „Poslouchej, Máňo“, tiše se zeptal, myslíš si, že bychom společně zvládli ještě jednu, úplně poslední kreditku? Tolik let se jenom honíme, trápíme se splátkami, nikde jsme spolu nebyli – vzal bych Tě za ty peníze alespoň na chviličku do Chorvatska. A pak si vezmu nějaké ty přesčasy, a zase to vyrovnám.“
Dlouho to spolu propočítávali, a nakonec se rozhodli na úspornou týdenní dovolenou do toho Chorvatska jet. Ano, za peníze z kreditky.
Pak se přede mnou pan profesor nějak „skrýval“. No, abych mu nekřivdil, možná ani ne. Já prostě věděl, že má „ameriku“ a že splácí, znal jsem finanční situaci té rodiny, věděl jsem, že další finanční produkt by tam bylo zbytečné nabízet, takže já jsem jemu nevolal, on mi také ne, ale věděli jsme o sobě, to někdy stačí.
Jenže v tomto konkrétním případě to nestačilo. Pan profesor si se mnou dohodl schůzku asi po třech letech. Usadil jsem ho do kanceláře, uvařil kávu, a užasle poslouchal jeho nové vyprávění. Pro vás ho zkrátím, vážení čtenáři. Prostě a jednoduše – panu profesorovi se v životě moc nedařilo, výplata v práci byla minimální, on chtěl „jen“ zařídit lepší život pro svou ženu, možná i pro sebe, a tak se rodina zase zmítala v několika úvěrech. Opět přišli včas, stále ještě bylo všechno i když fakt horko těžko splácené. Jenom ta jejich životní „loď“ balancovala na hladině fakt těsně na čáře ponoru…
Pan profesor už tušil, co bude následovat, a předpokládal, že i tentokrát budu chtít nějakou tu nemovitost do zástavy. Představte si, kamarádi, že ještě ve své rodině sehnal jednu další (jinou) příbuznou, která opět byla ochotna poskytnout jako jistotu pro banku přechodně svůj byt.
Občas klientům žertem říkávám, že nemožné umím na počkání, zatímco zázraky mi trvají tak kolem tří dní. Bohužel, v tomto případě se ale velký zázrak nekonal. Pan profesor mi zestárl (takže z hlediska banky mu bylo možno půjčit jen na kratší dobu – a tedy s vyššími splátkami), o dost se mu snížil plat, pracovní smlouvu měl jen na dobu určitou, splácel už jednu „refinancovací americkou“ hypotéku a měl znovu přesně pět nabraných dluhů. A banky mi nově požadovaný úvěr pro něj odmítaly poskytnout jedna za druhou. Zdůvodnění (pokud mi ho tedy banky vůbec řekly) si bylo téměř vždy podobné jako vejce vejci, prý „pro rizikové chování klienta… zamítáme…“.
Pan profesor i jeho paní souhlasili, abych jejich příběh vyprávěl jako příklad toho, co umí s člověkem udělat dluhy. Jen mně prosili, abych nikdy a nikde neuvedl jejich skutečnou totožnost, což jsem jistě dodržel (fotografie k článku je ilustrační, vytvořená podle mých pokynů umělou inteligencí, a i to jméno „Máňa“ je vymyšlené, paní se ve skutečnosti jmenuje jinak).
A pokud vás zajímá, jak žije pan profesor nyní, rád vám ten příběh dopovím. Požádal společně se svou paní o osobní bankrot (= oddlužení), a ten jim byl soudem povolen. Žijí společně v maličkém státním bytě 2+1, svou výplatu nedostávají oni sami, ale soudem určený kurátor, který jim z ní měsíc, co měsíc odpočítá přesně stanovenou sumu. Stačí to na nájem, na levné jídlo, a tak jednou ročně na nové šaty ze second-handu. Určitě tam nejsou prostředky na dovolenou, na kulturu, na cokoliv zbytečného. Zbylé vydělané peníze rozděluje kurátor podle určeného klíče všem čtyřem věřitelům na úhradu celkem šesti existujících dluhů. Výhodou tohoto stavu je, že na pana profesora nemůže soudní exekutor, a že po pěti letech, tedy v polovině roku 2025, všechny jeho dluhy bez výjimky zmizí a pan profesor i jeho paní budou moci konečně s klidným svědomím odejít do důchodu.
Jen tetičce ze Šumavy její úděl moc nezávidím. Stále ještě žije ve svém domečku v horách, ale ze svého starobního důchodu každý měsíc posílá „dobrovolně“ bance (ano, té, která poskytla panu profesorovi jako dárek tu druhou, obyčejnou kreditní kartu) celkem 800 českých korun. Kdyby to totiž nedělala, hrozilo by, že pan profesor sám o sobě tu americkou hypotéku nesplatí. A bance by pak mohla propadnout zástava – tedy tetiččin dům. Ach jo.
