Článek
Pokyn od šéfa zněl jasně. Jedete s Dušanem na týden do Říma. Vezete profesory a studenty jedné střední církevní školy na školní výlet - v tomto případě spíše tedy na pouť, zaměřenou na putování po církevních stavbách a objektech.
OK, tak jsme tedy v jednu neděli odpoledne na třetí hodinu přistavili před školu ten největší autobus Scania, který můj zaměstnavatel v té době měl.
Škola to měla dobře spočítané, cestující nám zaplnili autobus do posledního místečka. S jejich zavazadly jsme si dokonce museli „zahrát tetris“ (tohle všichni řidiči autobusů bezpochyby znají), aby se nám do byť obrovského vozu vůbec vešla. Bydlet se totiž mělo v levnějším rezortu hned u moře jen malý kousíček od Říma, a do věčného města se mělo denně dojíždět. Navíc, protože se jednalo o školu a náklady měly být, řekněme, v kategorii „ekonomické“, měli jsme v hotelu objednané pouze snídaně, s tím, že obědy si koupí v Římě každý sám (myšleno nějakou bagetu do ruky), a večeře budou připravovat dvě učitelky přímo na místě v rezortu (takže se do Itálie vezlo i nádobí, krabice s těstovinami, konzervami, moukou, olejem, a tak dále). Zjednodušeně - volné místo nebylo v autobusu vůbec žádné.
No a za chvíli už Scania tiše vrněla po dálnici, kde jsme se s kolegou střídali v jejím řízení, dohodli jsme se, že se budeme měnit za volantem pravidelně po třech hodinách. Zároveň se v době výměny bude vždy dělat povinná bezpečností a toaletní 30minutová přestávka na nějaké pumpě, to především pro pohodlí našich cestujících.
Čekalo nás „jen“ 1.200 kilometrů do Říma, přesněji do hotelového resortu Calypso ještě zhruba asi 40 kilometrů za Římem, bezprostředně hned na mořském pobřeží. Cestou ovšem byla na pondělí ráno plánovaná ještě několikahodinová zastávka v italském Assisi, které jsme měli cestou, a které si naši cestující toužili pořádně prohlédnout.
A tak začala moje další služební cesta, tato konkrétně do slunné Itálie.
Půl sedmé ráno. Stojíme na parkovišti v Assisi.
V Assisi jsme „zakotvili“ zhruba o půl sedmé ráno, oproti plánu dokonce o 30 minut dříve. Doufali jsme, že se naši cestující za tu noc v autobusu alespoň trošku vyspali - plánovaný odjezd dál byl totiž až v 17:00 hodin.
Zatímco můj kolega tohle město už znal a rozhodl se proto trošku si pospat v autobusu na parkovišti, já, který jsem byl v Assisi úplně poprvé v životě, jsem (opravdu moc rád) vyrazil na prohlídku města.
Veliké parkoviště pro autobusy bylo vpravo od města, jak je to velké červené kolečko.
Od parkoviště autobusů to bylo nejprve do pořádného stoupáku, a pak už jen projít jednou z bran města a dostat se za jeho hradby.
Historicky asi nejzajímavější a nejznámější obyvatelé města byli svatý František z Assisi a svatá Chiara, předpokládám, že o těch jste si už někdy něco přečetli nebo alespoň zaslechli.
Překvapilo mne, že tu ještě běžně fungují veřejné telefonní automaty, ve kterých se dá platit mincemi i kartou, takových telefonních budek už v Čechách ani na Slovensku mnoho nemáme.
Měl jsem to štěstí, že jsem prohlídku města začal už v půl sedmé ráno, mohl jsem si tedy relativně dlouhou dobu vychutnávat prázdné kouzelné uličky bez lidí, protože normální turisté v tuto dobu ještě povětšinou spí.
Jo, ale jsme ve středomoří, takže se tady nádherně daří olivovníkům nebo třeba i piniím. Fňuk, jeden i druhý jmenovaný strom by klidně mohly růst v několika exemplářích u nás doma před panelákem, vůbec by mi to nevadilo.
Celé Assisi je postaveno z hlavního stavebního materiálu kamene. Je to pochopitelné, v dávných dobách tu život nebyl lehký a město se muselo několikrát bránit nájezdům nepřátel.
Jedno z náměstí v probouzejícím se italském městě Assisi. Je brzy ráno, turisté se ještě neprobudili, okolo poledne to tu bude podstatně plnější.
Vedle církevních staveb jsou tu pochopitelně také hotely, kavárničky, prodejničky suvenýrů, do kterých se právě teď ráno už naváželo zboží.
A tuhle fotku jsem původně udělal speciálně pro svou ženu Gitku, té by se podobná „rozhledna“ na našem domě jistě líbila. Může odtud být nádherný výhled do kraje - není-liž pravda?
Celé Assisi je ovšem především historické církevní město a centrum, je tu tedy neuvěřitelná spousta kostelů a bazilik. Mimochodem - víte, že „bazilika“ původně nebyl veliký kostel a vlastně ani církevní stavba? Slovíčkem „bazilika“ se původně, před mnoha sty lety, označovalo významné obchodní centrum, něco jako je dnes třeba Eurovea v Bratislavě, Olympia v Brně nebo možná Palladium v Praze. Svůj církevní význam dostaly baziliky až později.
Pojďme se podívat na baziliku svatého Františka v Assisi, tak zvanou baziliku maior.
Asi největší zdejší bazilika, Basilica di San Francesco - Assisi.
Když jsme se navečer, zhruba kolem té plánované sedmnácté hodiny, odlepili z Assisi, nasměrovali jsme svůj autobus do rezortu Calypso Beach Village di Sabry ve vesničce Ardea, pár kilometrů od Říma. Čekaly nás ještě cca tři hodiny cesty. Řídil Dušan, já si dal v autobusu po celodenní procházce městem docela rád oddych.
Dojeli jsme tam zhruba v osm večer, než jsme se všichni ubytovali, bylo devět. Na večeři servírovanou výjimečně až o půl jedenácté v noci už počkali jen ti nejvytrvalejší, ostatní se tiše jak pára nad hrncem vytratili spát. Ono přece jen - byli to děti a měly za sebou celou noc v autobusu, celodenní komentovanou procházku po církevních památkách a další tři hodiny v autobusu.
Inu, vy všichni, kdo mne znáte, asi tušíte, že já si perkelt s těstovinami ujít nenechal. Usnul jsem potom ovšem tak asi pět minut poté, co jsem si dožvýkal poslední sousto.
Tahle fotka je až z dalšího dne z rána - červená šipka označuje „rezidenci“ číslo 207, kterou jsme měli jako šoféři společně s kolegou Dušanem přidělenou na celou dobu pobytu.
Jo, moře. Vzhledem k tomu, že v době našeho příjezdu tu byla večerní teplota ještě slušných 22 °C, rozhodl jsem se po dlouhé cestě autobusem strávit ten čas do večeře tím, že jsem si šel zaplavat. Koneckonců, vaření večeře nebylo v mých povinnostech. (To je výhoda řidičů z cestovky, dostanou se k moři celkem často a zdarma, jenom si tu cestu musí pěkně tam i zpět odřídit).
Moře - kousíček od našeho hotelu. Z pokoje na pláž cca 80 metrů.
Ale musím si preventivně dát pětku ze zeměpisu, domníval jsem se totiž, že břehy Itálie omývá Středozemní moře. Jakmile jsem ale vstoupil do vody, musel jsem své představy ostře korigovat. Žádné teploučké Středozemní moře tu není, kamarádi, on je to spíš Severní ledový oceán!!! (Přesto jsem v něm vydržel cca půl hodinky plavat). A ty další dny jsem tam pochopitelně vlezl zase.
Další den jsem musel vstávat brzy ráno, cca o hodinu dříve než všichni ostatní, protože na mně vyšla služba - náš autobus bylo nutno trochu pouklízet, pozametat, vynést odpadky a koše, prostě připravit ho pro všechny na další cestu.
On tenhle konkrétní autobus měl u zaměstnavatele přidělený kolega Dušan, já jsem tady byl jen jako druhý řidič. Uličky i na okrajích Říma jsou úzké, klikaté, provoz je tu obvykle šílený a místní řidiči si s dodržováním předpisů zrovna moc starostí nedělají, na dvouproudové silnici se běžně jezdí třemi pruhy, vpravo u chodníku ještě stojí auta (to je ovšem čtvrtý, parkovací pruh!), tím vším se bleskurychle proplétají skútry a elektrokola, a zezadu k tomu ještě houká sanitka. Chodci přecházívají silnici téměř zásadně vždy mimo přechod a rozhlédne se předtím, řekněme, slabá polovina z nich. A navíc náš autobus měl vcelku fakt velké rozměry.
Po vzájemné dohodě jsme si tedy rozdělili povinnosti pro celý pobyt takto:
Dušan, který Řím dobře zná, protože tu byl už mnohokrát, bude jezdit ty každodenní štreky z hotelu do Říma a zpět (nebylo to moc, jednalo se tak o 40 - 80 kilometrů denně, podle toho, kam se zrovna jelo). A potom si bude přes den v autobusu odpočívat, nebo se zařídí po svém a půjde si někam samostatně na procházku. Kromě odřízení těchto cest ale pak už nebude mít další povinnosti.
Já, v Itálii nováček, budu mít na starost ten každodenní povinný úklid a umývání vozu. Kromě toho se také budu starat o autobusový bufet - naši cestující si totiž v autobuse, pokud chtěli, mohli zakoupit drobné občerstvení - limonády, sušenky, kávu a tak. Za to pak mám každý den celý den volna a můžu si chodit po městě, kam jen se mi bude chtít, buď společně s naší skupinou nebo i sám, na vlastní triko.
Super dohoda, která nám oběma vyhovovala, a oba jsme tak byli spokojení.
Po provedeném úklidu autobusu jsem šel do jídelny na snídani, a s jakýmsi nepodstatným dotazem jsem se obrátil na servírku. Italsky neumím, takže jsem začal hezky po anglicku, mnooo… uznávám, že asi trochu suše: „Good morning, madam, please can you…“
Odpovědí mi byl zářivý úsměv té (krásné) slečny a bodré zvolání „Ciao, ciao, signore, buona giornata !“ Inu - Itálie. Holky tu mají šmrnc a vkus. Uznávám, že hned mi ten den začal líp.
U této, jistě zajímavé a historické zdi jsme se rozešli, „moje“ školní skupinka pod vedením svého kněze pokračovala doprava tím obloukem úplně vpravo, já naopak vyrazil vlevo směrem ke dvěma věžím.
Omlouvám se, že u většiny snímků vám asi nebudu umět pojmenovat stavbu na nich. Společně se žáky a profesory školy jsem sice příměstským vláčkem a potom metrem dojel do samého centra Říma, ale potom jsem je ponechal jejich vlastnímu programu, a sám jsem si vyrazil „po svém“.
Přesněji - v Římě jsem za svůj život opravdu poprvé a bylo mi tak nějak jedno, co vlastně navštívím a uvidím. Takže jsem vědomě vypnul všechny mapy a navigace na mobilu i na tabletu, a vyrazil jsem prostě za nosem, tam, kam mne oči povedou a nohy ponesou.
Bazilika Panny Marie Maggiore.
Tohle ale vím, tady se musím pochlubit znalostmi, které jsem získal z výkladu našeho kněze v autobusu.
Na obrázku je bazilika Panny Marie Maggiore, což je v přesném překladu „Velká bazilika Panny Marie“. Přívlastek bazilika „maggiore“ mají celkově jen čtyři největší baziliky v Římě, toto je jedna z nich. O historickém významu slova bazilika jsem už psal o kousek výš, a ne, opravdu to není „velký kostel“.
My a celkem velká část křesťanského světa to někdy chybně překládáme jako bazilika Panny Marie Sněžné. Tohle jméno vzniklo tak, že v době papeže Liberia se římský patricij Jan a jeho vznešená manželka, kterým se nedostalo dědiců, rozhodli věnovat své statky právě Panně Marii.
Ustavičně ji žádali a prosili, aby jim nějakým způsobem sdělila, jaké zbožné dílo mají svými penězi podpořit. Jejich usilovná přání i modlitby blahoslavená Panna Maria blahosklonně vyslyšela a ukázala to zázračně.
Dne 5. srpna, když v Římě bývají ta největší horka, pokryl sníh v noci část pahorku Eskvilinu. Téže noci pak Matka Boží ve snu vyzvala jak Jana, tak jeho ženu, aby na tom místě, které uvidí pokryto sněhem, postavili baziliku a zasvětili jí Panně Marii.
Tak se tedy i stalo a výsledek právě teď vidíte na fotografii.
Tyhle stromy se jmenují borovice pinie (latinsky pinus pinea). U nás moc k vidění nejsou, tady je to naprosto běžný strom, rostoucí zde opravdu hojně.
Říkává se, že „všechny cesty vedou do Říma“. Něco na tom asi bude, dost jsem se současným světem nachodil, a nakonec, voilà, mě služební cesta a povinnosti přivedly opravdu až do Říma.
V Římě samotném je to už jinak, tady platí, že „všechny cesty vedou ke Koloseu“. Lidi, já se o to nijak nesnažil, do mapy jsem se opravdu nedíval, šel jsem prostě za nosem, občas jsem náhodně jednu, dvě, možná i tři zastávky popojel místním MHD autobusem který jako první přijel k zastávce, kde jsem zrovna stál (měl jsem koupenou permanentku na MHD na tři dny), a najednou se přede mnou vylouplo tohle.
Koloseum Římské.
To se ví, že jsem si Koloseum podrobně prozkoumal alespoň zvenčí, celé jsem si ho obešel pěkně kolem dokola, a fakt jsem měl v úmyslu si ho prohlédnout i zevnitř.
To jsem ale nakonec vzdal, turistů z celého světa tu bylo i koncem října dost a dost, a protože památková správa se logicky snaží počet vstupujících regulovat, mají prodávané vstupenky časový kód a platí jen na přesně určené časové období od-do.
Já tu byl okolo dvanácté hodiny, jen těsně po poledni, ale paní pokladní v budce zrovna prodávala lístky na vstup v 17:15. Čekat tak dlouho jsem si nemohl dovolit, ať jsem chtěl nebo nechtěl, musel jsem se jako řidič podřizovat naplánovaným časům a termínovníku své výpravy. A ten velel v 17:15 přijíždět autobusem už do Argenta.
Mno nic, Koloseum zevnitř jsem si prohlédl jen na fotkách na internetu a třeba se sem ještě někdy vrátím.
Z této strany se už začalo Koloseum i opravovat. Kdo ví, třeba jednou památkáři jeho prapůvodní vzhled obnoví, nevím.
Jeden středověký mnich do svého traktátu napsal: „Dokud stojí Koloseum, bude stát i Řím, ale pokud Koloseum padne, padne i Řím a s ním i celý svět.“
Tož přejme si tedy, aby tu Koloseum hrdě stálo ještě alespoň několik tisíciletí, že jo?
Zbytky největšího chrámu z doby starého Říma, Tempio di Venere e Roma
Tohle je hned vedle Kolosea, fakticky co by (někdo sportovně nadanější) kamenem dohodil. Hledal jsem a pátral po tom, co by to asi mohlo být, a google mapy mi prozradily, že se (pravděpodobně) jedná o zbytky největšího chrámu z doby starého Říma, Tempio di Venere e Roma.
Tož - jak jsem nakoupil, tak i prodávám. Pokud to není tak, jak píšu, reklamace přijímá strýček Google ve své evropské centrále, která je, tuším, v Irsku.
Rovněž tak hned vedle Kolosea se potom tyčí majestátní oblouk, jehož fotku už jsem dal i do úvodu tohoto článku.
Kdo ví - možná pod ním kdysi projížděl sám císař, který sem přišel za zábavou, možná tudy procházely davy Římanů, kteří ti měly svůj „chléb a hry“, a možná, že tudy procházeli samotní gladiátoři, kteří sem chodili umírat pro zábavu a potěšení svých diváků.
Tenhle vláček tu zajišťuje příměstskou dopravu z centrální oblasti Říma na jeho předměstí. V centru se pohybuje jako metro pod zemí, pak někde vyjede na povrch, a dál už funguje jako normální vlak.
Čas se mi nachýlil, a já se musel zase vypravit zpátky na nádraží. Malér byl ten, že jsem netušil, kde jsem (tedy to vlastně jo, byl jsem u Kolosea), a neznaje místní městskou dopravu jsem netušil, kudy a jak se tam dostanu tam, kam potřebuji.
Pomohl mi tablet a hned několik chytrých navigačních programů, které v něm mám. Vyrazil jsem metrem, pak jsem se jednoho pána zeptal, šel ještě kousek pěšky, a svou cestu jsem dokončil právě tímto vláčkem. Na „své“ stanici Lido Centro jsem byl dokonce ještě o tři čtvrtě hodiny dřív, než jsem potřeboval.
Nevadilo, zbylý čas jsem využil k pozdnímu obědu (mňamkový turecký kebap servírovaný ve slunné Itálii), a nákupem dárků pro mé tři kočky - manželku Gitku, dcerku Jarmilku a skutečnou čtyřnohou a chlupatou kočku Milly.
Kdo je v Římě, neměl by asi vynechat městský stát Vatikán. Já ho ale v tomto článku vynechám, samozřejmě jsem ho navštívil a měl jsem na to i celý den, ale o Vatikánu už jsem vám sem na Seznam napsal cestopis, který si můžete přečíst zde.
Městský stát Vatikán - tady je „papežovo“.
Basilika svatého Pavla v Římě. Velmi zajímavá stavba.
Protože jsem řidič, vrátím se ještě k dopravní situaci v Římě a k místním zajímavým dopravním prostředkům. Třeba vás něco z toho osloví také.
Už jsem o tom psal, ta silnice má namalované DVA, slovy DVA pruhy. Spočítejte si, v kolika proudech tu stojí auta (červená na semaforu se tady ještě kupodivu docela dodržuje). A nad auty opět překrásné borovice pinie.
Tytéž pinie na autobusovém nádraží v centru města Lido, odkud jsme ještě museli dojet naším autobusem domů.
Jinak - velmi mne překvapovalo, že tu v podstatě neznají lavičky - na rozlehlém autobusovém nádraží, na rozlehlém vlakovém nádraží, v parku v centru města ani třeba na trávníku u baziliky - nikde žádná lavička. Fňuk.
Ale lidé jsou vynalézaví. Sedají si na zábradlí, na trávu, nebo prostě jen tak - na schůdek či dokonce (často) rovnou na zem.
Maličkým, obvykle jen dvoumístným a obvykle elektrickým autům věnuji alespoň dva samostatné snímky. Jezdí jich tu dost a v dopravním ruchu velkoměsta se jejich „velikost“ určitě hodí.
Když pro nic jiného, tak už jen pro možnost zaparkovat takto 🙂 A že jsem tu podobný způsob parkování viděl často.
Tohle je zase úplně jiná káva - dokonale zrekonstruovaný „obytňák“ VW z doby hippies. Lidičky, jak já bych do tohle rád sednul, naložil i Gitku a „celý svůj svět“, a vydal se na cestu, která by nemusela být ohraničena ani trasou, ani směrem, ani časem - ničím.
No a tohle je můj poslední pohled na Řím, milí čtenáři.
Autobusové nádraží Laurentina.
Náš autobus aktuálně stojí na parkovišti jen pár metrů od metra a od místního velkého dopravního uzlu Laurentina. V tom rozzářeném stánku jsem si před chviličkou koupil bagetu se šunkou a sušenými rajčaty. To byla moje večeře.
Za pár minut už nastartujeme motor a fakt zase plně naložení vyrazíme po dálnici směr Bratislava. Chytrá speciální autobusová GPS navigace říká, že nás čeká „jen“ 1.196 kilometrů. Tedy 14 hodin jízdy + přestávky. Po vyložení cestujících pak ještě pár kilometrů do depa a obligátně - dotankovat, umýt a uklidit autobus před jeho další cestou.
Inu, všude je dobře, ale doma je nejlíp.
Ubytování dvou šoférů autobusu na týdenní pobyt v Itálii.
Mno a pro dnes ještě úplně poslední fotka - daná sem na dotaz, jaké tak mají šoféři na cestách k dispozici ubytování. Podle smlouvy o přepravě máme oba nárok na pokoj v minimálně tříhvězdičkovém hotelu se zajištěnou večeří a snídaní po celou dobu pobytu. Tohle musí hradit zákazník. Teoreticky bychom měli mít každý svůj samostatný jednolůžkový pokoj, to platí především tam, kde jsou každý den plánované dlouhé přesuny a vysoký jízdní výkon, protože marná sláva, šofér musí být na cestu dokonale odpočinutý a připravený. A co kdyby třeba kolega nemohl spát, bylo mu špatně nebo by chrápal…
Tady jsme ale na samostatném pokoji netrvali, každodenní plánovaný jízdní výkon byl pár kilometrů denně. A zákazník (škola) se přece jen snažila alespoň trochu o ekonomičnost celé cesty.
Dostali jsme tedy dohromady maličký řadový domek v areálu hotelu. Vešly se sem právě dvě postele, byla tu maličká skříň fakt jen pro jednoho (v té měl věci Dušan, protože spal vedle ní), já si věšel svoje oblečení na tyč od závěsu nad oknem (protože na mne vyšla ta postel u dveří).
Na zdi vpravo je televize, a to už je vlastně všechno. Snímek jsem pořídil ze dveří, za kterými jsme měli k dispozici vlastní umyvadlo, WC a sprchový kout, to všechno maličkaté stejně, jako celý náš pokoj.
Přede dveřmi ven byla pak vlastní malá terasa, kam se vešel jeden stolek, dvě židle a popelník.
Snídaně byly zajištěné v hotelu - klasické švédské stoly, tyhle hotelové snídaně fakt úplně miluju, obědy jsme si kupovali každý sám dle své úvahy (ale šéf nám na ně platil diety), a teplé večeře zajišťovaly dvě učitelky, které každý den po návratu z výletu a z města začaly vařit - respektive připravovat předvařená a ze Slovenska dovezená konzervovaná jídla. Přílohy - knedlíky, brambory nebo těstoviny se ale kompletně připravovaly až tady.
Vítaný bonus navíc - vzdálenost z pokoje na mořskou pláž byla 80 metrů pěšky. To jsem každý večer moc rád využíval.
To je vše.
